Československá brigáda „Jana Žižky z Trocnova“ v Jugoslávii byla založena 26. října 1943 v malé osadě mezi pohořím Psunj a Papuk ve Slavonii. Slavonie je součástí Chorvatska. Je to krajina, která se rozprostírá mezi řekami Drávou a Sávou. Na západě zasahuje k Bělovaru a Čazmě, na východě k Osijeku, Vinkovcům a Djakovu. Hornaté části Slavonie tvoří pohoří Bilogora, Psunj, Dilj, Krdije a Papuk. Místy dosahují výšky od 600 do 900 metrů nad mořem a jsou pokryty listnatými lesy. Mezi nimi jsou velice úrodné kotliny: Daruvarská a Požežská. Téměř rovinaté jsou pruhy podél obou řek Sávy a Drávy a od Drakova a Našic je k východu úrodná rovina, která přechází do Srijemu.
Ve Slavonii žilo na počátku druhé světové války na 30 000 Čechů a Slováků. Zvláště v okolí Daruvaru je řada českých vesnic a obcí. Česká menšina zde žila intenzívním kulturním životem, který se soustřeďoval v Československém svazu, Českých besedách a českých školách. I na školách chorvatských byly zřizovány české třídy.
Když 6. dubna 1941 byla Jugoslávie přepadena německými a italskými armádami, byl vytvořen fašistický stát: Nezávislá država Chorvatská. V jeho čele byl zrádce Ante Pavelič a jeho vojenskou oporu tvořila fašistická Ustaša. V zemi byla prováděna mobilizace do takzvané Domobrany. Ustašovci usilovali o vytvoření národnostně jednotného státu Chorvatů. Byly rozpoutány národnostní, náboženské a politické zášti mezi katolickými Chorvaty proti pravoslavným Srbům na území Chorvatska a obdobně v opačném smyslu na území Srbska. Ustali usilovali společně s Němci převést českou menšinu na svou stranu. Dělo se tak falešnými sliby i pohrůžkami. Když česká menšina odpověděla záporně, bylo proti ní použito stejného teroru jako proti Srbům, jejichž vesnice byly vypáleny a obyvatelstvo, pokud nebylo pobito, bylo deportováno do koncentračních táborů.
V této situaci vystoupila z ilegality Komunistická strana Jugoslávie, která vyhlásila všem fašistům partyzánský boj. Sjednotila vlastenecké síly a dala jim jasný program opřený o základní principy marxismu leninismu a proletářského internacionalismu s cílem vybudovat po vítězné válce socialistickou společnost.
Partyzáni sjednocovali a vedli vlastenecké síly bez rozdílu náboženství, národnosti a politického smýšlení, respektujíce národní, kulturní a historický vývoj národů a národností Jugoslávie.
Češi a zvláště členové Komunistické strany Jugoslávie sehráli v národně osvobozeneckém boji Jugoslávie významnou úlohu, a to zejména ve Slavonii, kde byla silná koncentrace českých a slovenských osad. Od roku 1941 vstupovali do prvních partyzánských oddílů a skupin v této oblasti. Jedním z předních organizátorů a velitelů partyzánského boje byl Čech a komunista, funkcionář jugoslávské Komunistické strany Josef Vojáček, zvaný krycím jménem Taras.
V roce 1941 to byly pouze malé úderné a diverzní skupiny, které přepadaly nepřátelské stráže, hlídky, vozidla i policejní stanice. Osvobozovaly uvězněné vlastence a prováděly diverze proti nepřátelským zařízením, hlavně železničním tratím, elektrickým a telefonním vedením, skladištím a zásobám. Tyto skupiny se koncem roku 1941 spojily a založily I. Slavonský prapor, z něhož pak byl 20. března 1942 vytvořen I. Slavonský oddíl. V téže době začaly na Daruvarsku svou činnost první české partyzánské skupiny, jako byla Hanzlova a Růžičkova četa a grupa, kterou vedl v Moslavíně Karel Čížek. Josef Vojáček byl v té době velitelem ve Slavonském oddílu. Ale také v partyzánských oddílech, které se v kraji tvořily, bojovalo již v roce 1942 mnoho Čechů a Slováků.
Partyzánské oddíly, opírajíce se o širokou podporu lidu, den ze dne sílily. Tak byla 11. října 1942 vytvořena I. Slavonská brigáda a již 30. prosince 1942 došlo ke spojení partyzánských sil ve 4. Slavonské divizi, která byla později přejmenována na 12. divizi. V této divizi bojovali XII. / dříve I. Slavonská /, XVI. a XVII. Brigáda. Takév těchto jednotkách byli Češi a řada z nich na velitelských místech. V XII. Brigádě byla česká četa a po založení I. Československého praporu Jana Žižky z Trocnova 3. května 1943 byl tento prapor zařazen jako její 4. prapor.
Rozmach partyzánského hnutí znemožnil nepříteli kontrolovat okupované území množstvím hustě rozesetých opěrných bodů. Nepřítel byl vytlačen z hor a donucen své síly seskupovat do velkých obcí a měst, která opevnil. Vznikla rozsáhlá území v prostoru Bilogory, Papuku, Krndije, Dilje, a Psunje, která byla v moci a pod správou partyzánských sil. Tato osvobozená území se stala základnou partyzánské války. Partyzáni zde měli své hlavní štáby, nemocnice, zásobárny, dílny a později i školy. Na osvobozené území mohl nepřítel pronikat jen s velkými silami o 30 000 i více mužů. Protože partyzáni vedli pohyblivou válku, neměla taková tažení, která byla nazývána ofenzívami, pro nepřítele žádoucího výsledku. Stačil obvykle vyplenit vesnice, vypálit stavení a odvléci bezbranné starce, ženy a děti, pokud zůstali naživu, nebo se nestačili před fašisty ukrýt. Partyzáni, kteří pronikali jeho obklíčením, napadali nepřátelské části z týlu, zálohy i přímo velice prudkými útoky, které měli ničivou sílu.
V době kdy byla založena I. Československá brigáda, byly ve Slavonii podobně jako v jiných částech země rozděleny partyzánské složky do dvou částí: Národně osvobozenecká vojska Jugoslávie, NOVJ; a Partyzánské oddíly Jugoslávie – POJ.
Zatímco jednotky NOVJ měly vysloveně ofenzivní charakter, představovaly POJ teritoriální obranu osvobozených území. Jednotky NOVJ vyhledávaly nepřítele, napadaly jej a ničily jeho živou sílu i vojenskou techniku. Partyzánské oddíly vedli ochranu osvobozeného území, prováděli diverze na komunikacích a jiných zařízeních nepřítele a přepadávaly ze záloh a léček jeho oddíly na přesunech.
Koncentrace nepřátelských jednotek v opevněných městech si vyžádala změnu taktiky vedení partyzánského boje. Akce byly výsledkem koordinované činnosti více jednotek. Při těchto operacích část partyzánských sil útočila proti nepřátelským posádkám a ostatní, početnější nedovolovaly vyslat napadenému nepříteli pomoc.
V takové situaci vznikal I. Československý prapor i I. Československá brigáda Jana Žižky z Trocnova.
Československý prapor byl založen 3. května 1943 v Cikotech na pokyn vedení komunistické strany Slavonie. Měl 150 bojovníků soustředěných z ostatních slavonských partyzánských jednotek. Měl české velení a jeho příslušníci se označovali zalomenou československou vlaječkou, která byla umístěna nad pěticípou hvězdou na čapkách. Prapor byl začleněn do XVII. brigády. V sestavě této jednotky podnikl velmi odvážnou cestu přes Sávu do Banije, která 15. července začala a byla ukončena počátkem srpna. Na této cestě se I. Československý prapor vyznamenal v bojích u lesa Zelenik – Ilijina Greda, kde 17. července odrazil několikanásobnou přesilu nepřítele. Byl mu udělen hrdý titul Úderného praporu. V sestavě XVII. Úderné brigády setrval prapor do 5. září 1943. poté byl podřízen přímo štábu VI. Slavonského sboru a přemístil se k Daruvaru.
Na Daruvarsku plnil svou důležitou politicko organizační funkci mezi osadami obývanými českou menšinou. Zde se tvořily národní výbory na podporu osvobozeneckého boje a prapor byl posílen příchodem dalších dobrovolníků. Během krátké doby síly praporu vzrostly na dvojnásobek. Vojenské a politické orgány národně osvobozeneckého vojska přistoupily k vytvoření československé brigády.
Československá brigáda Jana Žižky z Trocnova byla založena 26. října v osadě Bučje. Aby jednotka mohla plnit samostatně své úkoly a aby příchod nových dobrovolníků byl vyvážen zkušenými partyzány, byly do brigády vtěleny části slavonských partyzánských jednotek. V době svého založení měla brigáda 588 bojovníků. Z tohoto počtu bylo 298 Čechů a Slováků, 201 Srbů, 69 Chorvatů a 20 příslušníků jiných národností. Brigáda byla začleněna do 12. divize VI slavonského sboru a v této sestavě bojovala až do konce války.
Založení I. Československé brigády mělo mimořádný význam pro českou menšinu ve Slavonii. Brigádou byl posílen odpor Čechů a Slováků proti fašistickému teroru, přispěla k morální i politické orientaci menšiny a současně, zdržujíc se často mezi českými osadami na Daruvarsku, byla jim spolehlivou obranou proti ustašovské zvůli. Česká menšina naopak obětavě rozdělila svou přízeň mezi „svoji“ brigádu a ostatní jednotky národně osvobozeneckých vojsk, které zde operovaly. Každý pobyt československé brigády znamenal posílení jejich řad novými dobrovolníky.
V sestavě 12. úderné divize se brigáda podílela na mnoha bojových akcích s dalšími brigádami této divize: XII. proletářskou, IV. Brodskou, Osijeckou brigádou, nebo plnila samostatné úkoly, které jí byly určeny ať rozkazem 12. divize nebo přímo štábem VI. slavonského sboru.Nelze v krátkosti podat výčet všech jejich akcí. Nebylo skoro jediného dne, aby brigáda nebo její části nebyly v bojovém střetu se silami nepřítele.
Ve svazku 12. divize se podílela na likvidaci nepřátelských posádek v daruvarské a požežské kotlině, v Podravině i u Sávy, u Bjelovaru, Virovitice, Čadjavice, Podravské Slatiny, Našic, Djakova, Požegy, Slavonského Brodu, Nové Gradišky, Banovy Jarugy a Čazmy. Soustavně ničila hlavní železniční tepnu Záhřeb – Sarajevo a přenášela svůj boj z místa na místo, znemožňujíc nepříteli zorganizovat své síly k účinné protiakci. Za každého počasí, v každém ročním období, ve dne i v noci napadaly prapory brigády fašisty, působíce mu citelné ztráty.

Ze samostatných akcí brigády, které byly většího rozsahu, lze uvést:
-boj s nepřátelskými tanky 29.11. 1943 u Peričanů
-útok na Sibinj 22. – 25. 1943

V roce 1944: druhá cesta do Banije s násilným překročením Sávána zpáteční cestě 7.2. v lese Zelenik u Ivanjského Boku, 31:3: boj u Doubravy, v červenci boje u Senjaku, Kaptolu a Trankova při zajišťování sklizně, 19.8. obsazení Končenice a následující boje u Polany a Rášenice. 27.9. u Čadjavice, 30.10. u Malé Jakačiny a Andrijevců, 4.12. u Tomašanců, 10.12. u Vrbice.
V roce 1945: 7.1. u Trnavy, v lednu pak ještě akce u Zoljan, Motyčiny a Seony, od 6. února do 27.února boje v požežské kotlině a na Papuku za nepřátelské zimní ofenzívy, 25.3. boj u Garešnice, 14. – 16.4. boj u Grabarje a Mihaljevců.
16.4.1945: dosáhla I. Československá brigáda Jana Žižky z Trocnova spolu s jednotkami 12. divize spojení s frontou a jednotkami III. jugoslávské armády. 24. dubna 1945 byla I. Československá brigáda národně osvobozeneckých vojsk rozpuštěna a vrámci nové organizace jugoslávské řádné armády pokračovali i její příslušníci v bojia ž do osvobození země ve IV. Brigádě 12. divize.
Řadami I. Československé brigády prošlo od jejího založení 3500 Čechů a Slováků, mužů i žen. Přes 700 jich padlo a více než 800 jich bylo zraněno. Padli dva velitelé brigády: Josef Růžička a Tonči Doležal, padla i řada velitelů a komisařů praporů i rot. Většina příslušníků brigády pocházela z českých osad okolo Daruvaru, Pakrace, Grubišného Polje a Garešnice. Další byli od Bjelovaru, Čazmy, Křiževců, Požegy a Kutiny. Byla zde i skupina Čechů a Slováků, kteří opustili ilegálně protektorát a přes koncentráky i jinými cestami se dostali k jugoslávským partyzánům a do československé brigády.
Vedle I. Československé brigády Jana Žižky z Trocnova působil v nedaleké Moslavině Český prapor s bojovníky převážně z Ludiny a Kutiny. Ve Vojvodině bojovali Slováci ze slovenských osad na Pruské Goře a Majevici v tamnějších partyzánských oddílech a později vojvodinských brigádách. 11. listopadu 1944 byla zde založena slavná brigáda jako XIV. brigáda vojvodinská. Také mnoha jiných partyzánských brigádách bojovali češi a Slováci společně s jugoslávskými soudruhy.
V druhé světové válce ztratila Jugoslávie z 15 milionů 1,7 milionu obyvatel. Z toho bylo na 300 000 padlých a přes 400 000 raněných partyzánů. Stovky vesnic byly vypáleny a tisíce domů pobořeno. Doprava téměř ochromena. Všechny velké ocelové mosty byly strženy a tři čtvrtiny ostatních bylo poškozeno. Průmysl byl zničen z 50%.
V Jugoslávii bylo po celou dobu války vázáno na 50 nepřátelských divizí, které nemohly být nasazeny na rozhodujících úsecích evropských front. Jejich síla byla soustavně ničena. Byla blokována exploatace surovinových a přírodních zdrojů země a nepříteli znemožněno využít průmyslovou kapacitu i rostlinné bohatství země. V obolnici Jugoslávie ve Vojvodině, Bačce a Banátu, kde nebylo možné s ohledem na rovinatý terén vést rozsáhlejší bojové operace partyzánských oddílů, plály každé léto požáry. Obilí hořelo na stojato po hektarech. Partyzáni nacházeli stále nové a nové formy účinného boje s nepřátelskou přesilou a vytvořili tak během druhé světové války novou specifickou doktrínu vedení války speciálními formacemi lidových ozbrojených sil, proti kterému nenalezli fašisté účinnou obranu.
4. května 1945 byl v Košicích podepsán text dopisu vlády, první československé vlády na území osvobozené vlasti, kterým košická vláda vyjádřila svůj dík a uznání bojovníkům československé brigády Jana Žižky z Trocnova v Jugoslávii.
8. září přijela část československé brigády do Prahy. 12: září byli její příslušníci vyznamenáni ministrem národní obrany soudruhem Svobodou na Staroměstském náměstí nejvyššími vojenskými vyznamenáními naší republiky.
Větší část příslušníků jednotky zůstala v osvobozené Jugoslávii v osadách kolem Daruvaru, které byly svědky jejich hrdinného boje.
Ta část, která se natrvalo usídlila ve vlasti, se plně zapojila do budovatelského úsilí našeho lidu na výstavbě socialismu. Většina z nich se usadila v obcích Jiřice a Míšovice, v jihomoravském kraji i se svými rodinami. Pracují jako zemědělci a vzorní družstevníci. JZD Jiřice, jehož člany jsou většinou bývalí příslušníci I. Československé brigády, bylo 1.5. 1963 vyznamenáno Řádem práce.
U příležitosti 20. výročí založení jednotky byla většina bojovníků, kteří žijí u nás, vyznamenána Řádem Rudé hvězdy.