Vladislav Hybler

SMĚR – PRAHA

Památce padlých členů Armádního uměleckého souboru

a jeho zakladateli Vítu Nejedlému.

IV.

 Ke konci července zahájil I. armádní sbor přesun na západ, k hranicím naší vlasti.

 V prvních dnech srpna loučíme se i my s občany vesnice a odjíždíme za postupujícími jednotkami na polské město Sambor.Ve vsi Výkoty stojíme několik dnů a tam se dovídáme o posledních událostech na Slovensku. Domů to mám jen asi 120 kilometrů, ale situace je taková, že se nikdo nesmí vzdálit ani na krok a je stále pohotovost.

 Také ve Lvově koncertujeme v nemocnici, v divadle, u štábu frontu i na nádraží, které je dosud v troskách. Pak už jen čekáme na příjezd našich študebackerů.

 Po vypuknutí slovenského národního povstání 29.8.1944 rozhodlo sovětské velení uspíšit připravovanou letní ofenzívu. Dnem i nocí směřovaly ze západní Ukrajiny nepřehledné kolony vojska a nejrůznějšího vojenského materiálu a zbraní ke Karpatům. Konečně i pro nás přijely naše automobily a odvezly nás do Přemyšlu.

 Toto město v předhůří Karpat bylo již v I. světové válce vojenskou pevností c.k. armády, která zde dlouho odolávala ruské carské armádě. Nakonec však byla tato pevnost přece jen dobyta a Rusové pronikli až na Slovenské hranice.

 Nyní zde byla frontová nemocnice a byly tu umístěny naše i sovětské týlové části. Městem protéká řeka San, která byla hranicí mezi Sovětským svazem a fašisty okupovaným Polskem v r. 1939. Oba břehy spojoval mohutný železný most, nyní stržený v řece, ale tak, že se po něm dalo opatrně přejít. I v tomto městě měli jsme několik vystoupení a to jak soubor, tak dechová hudba.

 Za Přemyšlem již začíná Podkarpatí – lesnaté kopce, nebo travnaté stráně, tzv. „hale“, na nichž se v míru pásla stáda ovcí a zněly fujary pastevců… Nyní sem doléhalo stále silněji dunění fronty a cesty i lesy byly přeplněny vojskem.

 Dne 7. září k večeru nás auta dovezly k osamělé, pobořené myslivně pod Krosnem. Byl to nezapomenutelný večer, večer před velkými událostmi, které hluboko zasáhly do našeho života… Všude kolem tábořily jednotky a pojednou odkudsi zazněla harmonika a známá píseň:

 „Každá česká matička, má na vojně synáčka,

 ta se musí každičkého rána dívati do sluníčka..

 Možná že právě v tutéž chvíli tam někde v dáli vzpomínala matka, manželka nebo milá na svého syna, muže či chlapce a v očích se jí leskla slza..

 Bylo ještě šero když zazněl pojednou ostrý jekot „kaťuší“ a dělostřelecká palba nápadně zesílila.

„Kluci už to začalo, slyšíte? Už to začalo!“ – volal rotný Kaufman, který si dobře pamatoval dělostřeleckou přípravu na Kyjev. Rázem jsme byli na nohou a za okamžik jsme stáli venku před barákem.

 Na mýtině nastoupila celá I. brigáda a k jejim příslušníkům promluvil sám její velitel generál Ludvík Svoboda. Mluvil o zradě, které se na našem národě dopustili jeho spojenci v Mnichově, o zradě domácí reakce, o tom, že to byl Sovětský svaz, který nám zůstal věrný a jehož zásluhou tu dnes stojíme, připraveni k boji za osvobození Československa.

 Nad našimi hlavami přelétly svazy sovětských letadel a za chvíli se ozvaly detonace vybuchujících bomb.

 „Stojíte na prahu vlasti“, pokračoval ve svém projevu náš generál. „Uvědomte si, jaký čestný úkol nás očekává. Všichni jsme za splnění tohoto úkolu zodpovědni před svým svědomím a před svým národem. Jsem přesvědčen, že svůj úkol splníte. Nebude lehký. Berte si příklad ze skvělého chování svých starších druhů, slavných hrdinů od Sokolova, Kyjeva, Bilé Cerkve a Žažkova.“

 Byla to velká chvíle – taková, na jakou se nezapomíná nikdy v životě. Generál Svoboda podal ruku zástupcům všech jednotek a popřál jim brzké shledání v osvobozené vlasti.

 Jednotky I. brigády nastoupily k pochodu. Nás, hudebníky odvezli do obce Domorodce, kde jsme vyčkávali na další rozkazy.Druhý den byla neděle a do nemocnice začali dovážet první raněné.

---------------------------------------

V.

 „Malý sešitek hrubého papíru jaký jsme fasovali na balení cigaret, - moje památka z fronty. Písmo je leckde už nečitelné, někde jen zkratky, kterým jen já mohu rozumět – a přec mi to tolik říkají po tolika letech… Jako na stříbrném plátně vidím panoráma Karpat i těch krutých bojů, jimž historie dala jméno „Operace karpatsko – dukelská“…

 Byli jsme tehdy malou kapkou v příboji vln, snítkou sraženou ze stromu výbuchem, - či bleskem zběsilé horské bouře...

-----------------------------

17. září 1944. Uběhl celý týden a my jsme pořád v Domoradcích. Vypomáháme stále za směnu ve vojenské nemocnici, která je přeplněná raněnými. Leží na chodbách, venku na dvoře i když na ně prší a v noci je již dost chladno. Lékaři i sestry pracují bez oddechu; viděl jsem sestru, která se vyčerpáním úplně zhroutila. Vojáci umírají, než se dočkají operace… je to hrozné! Dovídám se o smrti mnohých přátel a známých setkávám se denně s novými raněnými krajany a příbuznými.

V Domorodcích byla i hudba III. brigády, u které slouží bratr Jaroslav. Jsme tu tedy všichni tři – já, Frantík i Jarouš.

Konečně jsem dostal z domova dopis. Naši se již vrátili z Ozeran domů a sklízejí obilí – to, co z něho po přejití fronty zbylo. Maminka je stále nemocná, dvě malé děti – má to moje Anča těžké...

18. září. Stěhujeme se ke Krosnu. Město je v rozvalinách po nedávných bojích. Přemísťujeme se do sousední vesnice a spíme v jakési kolně. Z nedalekého letiště sem doléhá hukot motorů a neustálá střelba. Později jsme se dověděli, že této noci měla být na Slovensko přepravená sovětskými letadly naše II. paradesantní brigáda, ale pro záškodnický ostřel letiště musela být přeprava odložena na pozdější dobu. Uskutečnila se za několik dnů z Řešova.

20. září. Už zase cvičíme, a to Nejedlého montáž „Přicházíme ze Sovětského svazu“. Odpoledne máme koncert v polní nemocnici. O přestávce de dovídáme, že je zde manželka našeho hornisty Mrázka smrtelně raněna. Svatbu měli před mobilizací a ona šla s manželem do armády, jako stovky jiných volyňských děvčat. Moc jim to slušelo a všichni jsme věděli, jak se mají rádi... Proto si nikdo netroufal sdělit Václavovi tuto smutnou zprávu – a ona ještě téhož dne zemřela.

21. září. Opět koncert, tentokrát v nemocnici v Krosně. Viděl jsem Pepika Holase. Byl raněn na kótě 534 do krku.

22. září. Dnes máme individuální cvičení ve stodolách obce Sviežová ?olska. Odpoledne přichází výkonný s rozkazem a osmnáct našich hudebníků jde na frontu. Je mezi nimi i můj bratr František, oba Kučerové, Málek, Kadlec, Damašek, Vokálov a další... Loučení bylo krátké, neboť auto již čekalo. Stiskl jsem bratrovi ruku a ... dodnes slyším jeho poslední slova: „Sbohem Vláďo! – a kdybychom se víc neuviděli, tak pozdravuj naše doma a – taky Prahu!“ – Potom naskočil do auta a chlapci se s námi rozloučili salvou ze svých poloautomatických pušek.

26. září. Jdu také na frontu s dalšími osmi hudebníky. Nástroje jsme odevzdali do skladu a jdeme se přihlásit do štábní roty, jak zní rozkaz... Městečko Dukla bylo osvobozeno již před několika dny a my jsme teď za městem na stráni. Nestačili jsme se ani řádně zakopat a už tu byl dělostřelecký přepad. schoval jsem se za zeď rozstříleného domku. Vedle mne se krčil nějaký spojař s telefonní linkou. „Jak ti říkají?“ – zeptal jsem se když to trochu utichlo.

„Jmenuji se Toník, Toník Kačírek“, řekl můj soused.

„Nepovídej! – vždyť já mám švagra a ten se jménuje zrovna tak“

„Tak ty jsi manžel Anduly Kačírkové?“ – na to on. „Andula je moji sestřenicí a tak jsme přece jen švagři.“

Antonín Kačírek pocházel z české vesnice Moldava na Volyni. Válku přežil a je nyní plukovníkem čs. lidové armády... Na samém konci války unikl smrti jen o vlas. Jeho četa se dostala u Holešova na Moravě do obklíčení a on se z něho probil pouze s několika spojaři. Ostatní jsou pohřbeni v Remicích ve společném hrobě.

28. září. Kopeme si zákopky nad lukami u nějaké polské vesnice. Vedle nás jsou v nevelkém sadu zamaskovány sovětské „kaťuše“. Netrvalo to dlouho, kaťuše vypálily několik salv a ihned odjely. Právě nám přivezli náš příděl, „pajok“ – jak tady říkáme: cukr, tabák, tušonku /sádelná konzerva/ a vodku. Vždyť je dnes Václava a náš bývalý trombonista Hajný je taky Václav.

„Tak tedy na zdraví, Vašku!“

Ze slavnostního přípitku však nebylo nic. Pojednou nad námi zaburácely letadla a na louky sérií bomb. Dopadlo to však dobře a my jsme Vaškovi Hajnému k jeho jmeninám přece jen připili.

29. září. Nové přemístění.Objevil jsem ve stráni za vesnici pohodlnou skrýš. Je tu sucho, cítíme se dobře a v bezpečí, protože strmá stráň nás chrání před německými minami. Vzpomínáme na své milé – barytonista Chmelař na svoji manželku, která je kdesi v telefonní ústředně. Vzali se před příchodem Rudé armády na Volyň a ona šla do čs. armády spolu s ním. Vídali se zřídka, ale teď už o ní neví již delší dobu... Hajný Vašek je dosud svobodný, ale má také na co vzpomínat a čem vyprávět. Sloužil u polské vojenské kapely v Dubně jako elév od 15. roků a odtud byl odvelen k vojenské representační hudbě ve Varšavě. Tam studoval také konservatoř a protože měl velké schopnosti, dělal si do budoucna velké plány, velké naděje. Pak přišla válka a všechno se rázem zhroutilo. Varšava se bránila německé přesile po celý měsíc a z celé representační hudby zůstalo jen pár lidí. Václav přežil tyto boje, ve kterých slavné stoliční Polsky změnilo se v sutiny, a potom byl fašisty hnán spolu s ostatními zajatci na dlouhý pochod, na jehož konci je čekala hromadná poprava. Kdo nemohl, nebo nestačil, byl na místě odstřelen a ostatní byli ranami a bitím pobízeni stále kupředu. Byl mladý a strašně se mu chtělo žít... Mezi zajatci byl ještě jeho krajan a s ním se spolu se pokusili o útěk. Štěstí jim přálo a dobří lidé pomohli... Domů, na Volyň se však dostali teprv za měsíc, zesláblí a vyčerpáni do krajnosti.

Naše vzpomínky pojednou přerušilo známé zavytí a nedaleko od nás padla série min. My byli krytí, ale v obci bylo zle. Ráno jsme se dověděli, že byla zabitá jedna žena, matka několika dětí.

30. září. Dnes jsem spolu s Hajným pohřbil našeho vojína – prý to byla spojka generála Sazavského. Měl střepinou granátu rozbitý celý obličej a byl na něho hrozný pohled.

--------------------------------------

Byla tmavá podzimní noc a déšť, který neustával ani na chvíli už po několik dní, měnil údolí a všechny cesty v bezednou tůň. Rozbahněnou cestou se brodilo několik pěšáků a s nimi šel i bývalý křídlovák hudby I. čs. brigády, táta Kadlec. Déšť jim už dávno promočil oblek a voda stékala po těle až do bot. Šumění rozvodněného potoku se mísilo s nepřetržitou palbou a občas vybuchl granát nebo mina a vymrštil trychtýř bláta, kamení a smrtících střepin. Prapor se přemísťoval a zaujímal postavení k novému útoku. Nevyspalí, promoklí a unavení vojáci postupovali opatrně vpřed, aby nepřítel neměl tušení o chystaném útoku a aby ve tmě neodbočili z odminované cesty. Min bylo všude bezpočtu a jediný chybný krok mohl znamenat zranění nebo smrt.

Kadlec setřel rukou z obličeje vodu a unaveně si povzdechl: „Je to slota, že by člověk nevyhnal na dvůr ani psa.“

„Čuš, starý!“ – utrhl se na něho mladý svobodník vpředu; „čo skoro dojděm a tam na nás čaká těplůčká postěl aj s perinami.“

Kadlec umlkl, ale vzpomínka na domov a rodinu mu sevřela srdce. Pocházel z muzikantské rodiny. Hudebníky byli všichni jeho bratři, otec i děda. Ten byl kapelníkem ještě v Čechách a když se přestěhoval na Volyň, vychoval tam celou řadu muzikantů. Co se jen nahráli o posvíceních, bálech a poutích... Jestli pak si ještě někdy zatroubí svoje sóla na křídlovku?

„Tak, chlapi, tu jsme na místě a ihned se zakoptě!“ nařídil velitel.

Ve tmě rozeznali, že jsou v jakési zahradě u rozbitého či rozstříleného domku. Tady už začínala poslední polská vesnice před československou hranicí. Ihned se dali do práce a do rána byli jakž takž zakopáni a připraveni. Útok začal hned ráno po důkladné dělostřelecké přípravě. Němci byli opevnění na návrší, ze kterého viděli útočící, jako na dlani. Vojáci postupovali kupředu přískoky a využívali každé meze, či nerovnosti terénu. Kadlec se krčil v jamě po vybuchlém granátu a vypálil odtud již druhý zásobník na malý kopeček, odkud ustavičně štěkal německý kulomet. V tom zaslechl zoufalý výkřik. Byl to jeho soused, zasažený nepřátelskou střelou. Připravil si sanitářskou kabelu s obvazy a vyskočil.... Nepřátelský kulomet opět začal střílet, ale Kadlec už klečel u raněného a chystal se rychle obvázat jeho zraněnou ruku.. A v tu chvíli zahřměla hromová rána a vše se zahalilo v kouři a gejzíru hlíny a kamení...

Útok byl úspěšný a nepřítel byl nucen ustoupit až k lesu a čs. státní hranice. Ztráty byly značné a jedním z padlých byl i Václav Kadlec. Pohřbili jej v zahradě toho rozstříleného baráku na pokraji polské vesnice, nedaleko hranic vlasti, na kterou se tolik těšil...

O smrti Václava Kadlece jsem se dověděl 1. října. O bratrovi nemám žádných zpráv a má o něho velkou starost.

2. října. Jsme v lese. Stále prší... V noci jsme nesli se spojaři na nějaký kopec telefonní „bubny“. Vrátili jsme se až ráno promoklí na kůži.

2. října. Dnes za námi přijelo dalších 14 členů naší hudby. Někteří se vrátili, ale já zůstávám.

4. října. Kopeme se ženisty bunkry. Viděl jsem bratrance Josefa Žitného. Říkal, že jeho bratr Jára je těžce raněn.

5. října. Mám velké bolesti v žaludku a dva dny jsem nic nejedl. Stále prší a prší – dá se to vůbec přežít…..?

-------------------------------------

Sotva znatelnou cestou postupovali dva vojáci. Byli to viditelně saniťáci, neboť nesli nosítka a u boku měli brašnu s první pomoci. Jedním byl bývalý baskřídlovek hudby I. čs. brigády, Kučera. Šli opatrně, neboť cesta vedla minovým polem, které tu všude kolem číhaly na každý chybný krok. Němci je nastražili i tam, kde by s nimi nikdo nepočítal; na osamělý pařez u lesní stezky, pod tělo zabitého fašisty, do dveří prázdné světnice, do odestlané postele i na stůl pod pecen chleba.. První pěší prapor útočil a saniťáci měli plné ruce práce s odnášením raněných. S nasazením vlastního života zachraňovali životy spolubojovníků pod přímou palbou nepřítele a odnášeli je na ošetřovnu. Teď šli pro posledního raněného, neboť prapor se přemísťoval do jiného místa. Brzy jej našli, ošetřili raněnou nohu a spěchali s ním do týlu. Cestu znali dobře a zdála se jim bezpečná, - a přece tu zůstala ještě jedna mina, která explodovala a přední nosič klesl s výkřikem k zemi se zmrzačenou pravou nohou. Borka byl bezradný… Neměli už žádné obvazy a zůstal v lese sám se dvěma těžce raněnými kamarády…. Tu však zaslechl známý klapot a na cestě mezi stromy se objevil povoz se dvěma  vojíny, ve kterých poznal své přátele z kapely, Báču a bečevského. Oba byli zařazení k odklízení raněných a teď se tu objevili v pravý čas. Rychle ošetřili raněného, naložili oba na vůz a teprve cestou se po bratrsku přivítali a dali do řeči.

„Co je s Vokalovem?“ – tázal se Báča. „Byl přece s tebou.“ „Co ti mám povídat,“ odvětil Kučera. „O život se každý Bojí, ale Vokalov mi připadal, že má jakousi zlou předtuchu... Nedlouho potom, co jsme byli přidělení k třetímu praporu, přišel za námi rotný od pěchotních dělostřelců ráže 45 mm a říkal, že potřebuje jednoho chlapa na doplnění. Vokalov se toho chytil a šel s ním.“ Zatím dojeli k ošetřovně kde předali oba raněné a rozloučili se stisknutím ruky. Kučera si šel pro obvazy a na ošetřovně jej už zase sháněl praporní saniťák. Rota již znovu útočila a byli další ranění. K pomoci mu přidělili ještě dva vojíny a s nimi se vracel znovu na bojiště. Borka šel napřed, sleduje telefonní linku, která jej měla dovést k rotě. Postupovali hustým lesem a přibližně v těch místech, kde před chvíli našli raněného, spatřili dalšího vojína, který tu ležel bez pomoci již delší dobu. Zapomenuv na ostražitost, Borka se k němu rozběhl a to se mu stalo osudným. Zahřměla rána a chlapec se svíjel v tratolišti krve… Pravou nohu mu mina utrhla v půli lýtka a levou až po koleno… chtěl se ještě vztyčit, ale všechno se s ním zatočilo a jeho paměť obestřela černá, dusná tma…

-------------------------

6. října. Dnes přešly naše jednotky československou státní hranici. Kolik to stálo obětí, kolik krve! Padl i velitel I. brigády generál Vedral Sazavský, který k nám přišel nedávno z Anglie. Odpoledne jedeme do Vyžního Komárníku, první osvobozené vesnice na Slovensku. V Barvínku kdosi ukazoval na zahradu kde prý je pohřben náš křídlovák, táta Kadlec. Jsme na hranici. Koná se tu právě významná slavnost za přítomnosti našich i sovětských důstojníků… Několik hudebníků, zbytek naší velké vojenské kapely hraje československou státní hymnu. Všichni jsme dojatí k slzám…

Nedaleko za hranicí les končí a silnice vece dál otevřeným terénem. Před námi vybuchl granát. Němci sem asi dobře viděli a byli dobře zastřílení. Zastavujeme automobily a ukrýváme je do lesa. Náš řidič, chlapec ze Zakarpatské Ukrajiny, poklekl na zem a políbil ji se slovy: „Drahá země československá, už šest let jsem tě neviděl.“

Slzy máme v očích, ale na sentimentalitu teď není čas. Musíme náš náklad dopravit do vesnice. Vždyť to jsou potraviny pro naše chlapce, kteří tam vpředu možná hladoví… Chceme dál po okraji lesa, ale auta nám zapadají a tak tak, že jsme se dostali zpět na silnici. Posíláme do vsi spojku. Ta se za chvíli vrací s rozkazem: „Vojáci půjdou po okraji lesa, ale auta musí dojet do vesnice za každou cenu!“

První auto vyrazilo na silnici a jako střela se řítí po výšině. Němci po něm pálí jako diví a jejich granáty vybuchují kolem dokola. Ještě kousek – a už je v padlině, kam nepřítel nevidí. Na silnici vyjíždí druhé auto a celý výjev se opakuje znovu. Měli jsme toho dne štěstí, přeprava se podařila.

7. října. Náš velitel npr. Vyhnálek se o nás stará jako vlastní táta… Jakmile jsme dorazili do Komárniku, nařídil nám kopat si zákopky. Však také za chvíli byla obec zasypána nepřátelskými minami. Bylo zabito několik vojínů a jeden sovětský důstojník. My jsme zatím všichni v pořádku.

8. října. Dnes jsem se dověděl, že můj bratr František padl. Nechtěl jsem tomu zprvu věřit, ale odpoledne mi tuto smutnou zprávu potvrdil bratr Jaroslav. Našel jej v polské obci, nedaleko spálených tanků, sotva 3 kilometry od československé státní hranice. Měl přeraženou pravou ruku a nohu a hlubokou ránu v levém boku.

„Zdálo se, že spí“ – říkal bratr Jaroslav, „ale když jsem se k němu sehnul, viděl jsem že padl už před několika dny. Chtěl jsem ho pohřbít na nějakém nápadném místě a teprve teď jsem zjistil, že všude kolem byly ty zrádné miny.. Ani nevím, jak jsem se dostal do vesnice a tam jsem mu vykopal hrob pod starým křížem vedle cesty. Vedle je barák nějakého Hruda Šejka. V kapse měl tuhle písničku a mám za to, že je to tvůj rukopis.“

Byla to vskutku partitura známé písně „Přes ty černý lesy, potěšení – kde jsi,“ kterou jsem před nějakým časem upravil pro mužský sbor. Teď už jsem věděl, že se s bratrem již nikdy neshledám… Nedošel, i když se tolik těšil na svoji starou vlast, na Československo a stověžatou matičku Prahu…

9. října. Dnes jsme nesli se starým Umlaufem na pozorovatelnu „várničky“, tj. plechové bandasky s polévkou. Bylo hezké podzimní ráno a várnička příjemně hřála do zad. Šli jsme podle malého, horského potůčku k lesu před Nižním Komárníkem. Pojednou se ozval známý hvizd a v zápětí ohlušující rána dost nablízku. „Ti neřádi nás snad mají na mušce!“ zlobil se náš bývalý helikonista a chvátal k nedalekému lesu. Každý voják ví, že taková střela, která si „hvízdá“ není nebezpečná: horší je, když projektil „šeptá“, - tu je nutno padnout, třeba do žumpy… A zrovna tak to teď zašeptalo. Padli jsem do mělké jámy po vybuchlém granátu a těsně vedle nás vylétl do vzduchu trychtýř hlíny kamení a střepin. Cítím, že jsem v pořádku a ohlédnuv se na svého souseda vidím, kterak sebou vrtí a křiví podezřele svůj obličej.

„Ježišmaria, Toníku, stalo se ti něco?“ ptám se s obavou, že jej nějaká střepina zasáhla.

„Krucifixhergot: Já už to nevydržím, ta zatracená várnička teče!“

Nádoba měla vskutku špatný závěr a horká polévka vytékala dědovi rovnou za límec… Bylo to legrační, ale nám teď do smíchu vůbec nebylo. Naštěstí střelba na chvíli ustala a to nám stačilo, abychom doběhli do lesa.

Po návratu z pozorovatelny, cítil jsem se dost unaven a rozrušen zprávou o smrti mého bratra. Chtěl jsem být na chvíli sám se svými myšlenkami a nevím ani proč vylezl jsem na půdu našeho baráku, kde bylo tu chvíli jaksi klidno a já se dal do čtení dopisu – už asi po desáté…Dopis z domova – to je pro frontového vojáka nejmilejší dárek. I když nohy mrznou a tělo pálí…čte jej znovu a znovu, ač všechna slova zná už dávno nazpaměť. Měl jsem sebou také fotografii svého ročního synka Jarouška a díval jsem se právě na ní, když zahřměla ohlušující rána, po které se celý barák otřásl až v základech. Seskočil jsem z půdy do průjezdu, kde byly uvázány naše koně a kde se nyní tlačili ke zdi naši vojáci. Ozval se nový výbuch a oba koně klesly s vyhřezlými vnitřnostmi. Utíkal jsem do svého zákopku, který byl za stěnou baráku, ale byl jsem sražen tlakovou vlnou nového výbuchu k zemi. Byla to mina, která explodovala na střeše sousední kolny asi tři metry ode mne. Ucítil jsem na tváři krev, ale bylo to jen malé škrábnutí. Hůř to dopadlo s naším druhým křídlovákem Novákem, který běžel hned za mnou. Byl zraněn na hlavě a těžkou ránu měl ve stehně. Touto minou byli zabití i dva rudoarmějci, jen já vyvázl bez pohromy, jako zázrakem.

Dne 13.10. Dnes jsem mel zase štěstí … Střepina jako dlaň se zaryla do země těsně vedle mojí hlavy. Cítil jsem dokonce jak je rozpálená … Že by ta cikánka mluvila přece jen pravdu?

Stalo se to nedlouho po našem nastěhování do Stecovy. Měli jsme jedno odpoledne volno a vyšli jsme si s bratrem Frantíkem na prohlídku vesnice. U malého domku na konci obce nás tenkrát zastavila stará cikánka a svým žargonem nás nutila, abychom si nechali hádat z ruky. Mě se, to zamlouvalo, ale bratr řekl : „Jen ji nech, aspoň nám uteče dlouhá chvíle. My, však, bábuško, nemáme čím platit.“

„ Ej, to nič, moji chlapci – já Vám i tak budu hádat, na rukách je všetko napísané, všetko, - aj to, co vás na té vojně čeká.“

To už se dívala na bratrovu ruku a po chvíli, hladíc jej po tváři, řekla : „Chlapče můj, chlapče, taký jsi mladý, statný a juj, synku – ty ani nového roku nedočkáš … „

Ty toho asi víš, bábo jedna, myslil jsem si tenkráte; My jsme hudba Víta Nejedlého, co se nám může stát?

 „No a co já mám napsáno na ruce?“ – zeptal se cikánky podávaje ji ruku.

„Ej, ty mlaďučký, vesel se, tvoja smrt je ještě daleko.“

Tenkrát jsme té staré cikánce oba srdečně smáli, ale když na báchorky nevěřím, často jsem si později na frontě na její věštbu vzpomínal

Dne 15.10. Dostal jsem od Toničky dopis, od jediné dcery mého padlého bratra..Psala jej svému otci a protože byl adresován na naši hudbu, kamarádi jej dali mě. Doma dosud o jeho smrti nevěděli. Bude to pro ně hrozná rána …

Dne 17.10. Tuto noc jsme nesli druhému praporu lopaty, připravuje se nový útok.

Dne 18.10. Za ranní mlhy jsme pohřbili u Komárnické Cerkve opět jednoho volyňského Čecha. Byl to vozka Josef Chromý, který byl zabit nepřátelskou minou na silnici vedoucí k Vyžnímu Komárníku.

Dne 19.10. Jsme opět v Polsku. Kopeme s ženisty bunkry pro štáb a stále prší. Hranice je nedaleko a v údolí pod námi je slovenská vesnice.

Dne 19.10. Je to stále stejné – déšť a bláto … Mám kašel a žaludek mne stále trápí … Už dva dny jsem nejedl a sotva se držím na nohou. Várničky s jídlem nosíme jenom za tmy, poněvadž ve dne bychom se na pozorovatelnu nedostrali.

Dne 23.10. Konečně přestalo pršet a mě je trochu lépe. Společně s našim bývalým křídlovákem Petrem Mašatou jsme si vykopali malou „zemljanku“ a přikryli ji hezky borovými větvemi. Máme tady i malou pícku, vyhloubenou ve stěně a když si v ní zatopíme je tu docela příjemně.

Dne 27.10. Dnes jsem doprovázel na sborovou pozorovatelnu nějakou rudoarmějku z rozkazu velitele štábu Lomského. Jeli jsme koňmi až k lesu a ona šla zbytek cesty pěšky. Byl jsem vedle palpostu našich minometů ráže 120 mm a viděl jsem některé krajany z naší vesnice.

Dne 29.10. V naší obci na Volyni mají posvícení. Letos je určitě smutné, neboť celá řada našich občanů již nežije, mnozí jsou ranění a léčí se v různých sovětských nemocnicích. Byl jsem na pozorovatelně a na zpáteční cestě jsem se zastavil na palpostě u našich minometů. Poslali jsme domů společný dopis, který jsme všichni podepsali. Ať mají radost že na ně vzpomínáme a že jsme dnes ještě naživu.

Dne 30.10. K večeru za námi přišel velitel štábní roty npor. Vyhnálek a řekl, že obdržel rozkaz odeslat nás zpět k hudbě. Rozloučili jsme se s ním srdečně a ihned se vydali na cestu. Hudba prý je v Jaslisku a to je odsud asi 20 kilometrů.

Dne 31.10. Tak už jsme zase u hudby I. čs. brigády. Bohužel nevrátili se všichni … Padl můj bratr František Hybler, starý Kadlec, Málek, Vokálov a Báča. Těžce byli ranění : Novák, Pěnička, Damašek, Svoboda, Baťovský i oba bratři Kučerové. Borka, se kterým jsem hrával na křídlovku, přišel o obě nohy, Baťovský o jednu nohu a Moravec měl přeraženou páteř a poškozenou míchu. Nebyli jsme na frontě dlouho, ale naše ztráty byli značné …

Nechali nás odpočívat celý den a teprve druhý den od nástupu nás kapelník přivítal a oznámil, že budeme povýšení a obdržíme vyznamenání .. Mě však je hrozně smutno, stále nám před očima svého bratra … Chci se vrátit na frontu a žádal jsem Víta Nejedlého aby mne propustil. Zamžikal očima, jak míval ve zvyku,a řekl : „Já vím, co tě trápí, hochu, a věř, že ti rozumím … Dnes však už je brána do vlasti otevřená a já tě potřebuju tady. A to si pamatuj, že dokud tady budu, tak tě ze souboru nepropustím.“

Čtvrtý den po našem návratu k hudbě jsem se k večeru setkal se svým švagrem Václavem Košťákem, který byl zařazen k posluze  ve vojenské nemocnici v Jaslísku. Od něho jsem se dověděl, že toho dne přivezli do nemocnice mladého chlapce Antonína Kačírka, který za převozu zemřel. Mohl to být nejmladší bratr mé manželky a nebo onen spojař, se kterým jsem se nedávno seznámil u Dukly. Požádal jsem o povolení a spěchal do nemocnice. Tato byla zřízená v budově jakéhosi kláštera a hned vedle byl vojenský hřbitov. Tam jsem spatřil dva vojáky kopat hrob a hned jsem k nim zamířil. Optal jsem se, zda nevědí, kde je ten mrtvý, kterého nedávno přivezli. Oba vojáci byli němí, ale z jejich posunků jsem pochopil, že hrob kopou právě pro něho.Říkám, že se obávám, že onen mrtvý voják je můj vlastní švagr a že bych se chtěl o tom přesvědčit. Ukazovali na nápisy na hrobech a opět na střechu nemocnice. Pochopil jsem. Spěchám po schodech na půdu a nalézám prostý křížek s tabulkou na níž je jméno Antonín Kačírek. Stáří souhlasí, ale může to pořád ještě být ten druhý.

Na dvoře jsem potkal nějakého mnicha, zřejmě z toho kláštera a ten mi řekl, že za stodolou leží nějaký mrtvý voják přikrytý otýpkou slámy … Tak jsem ho tam našel … Byl to nejmladší bratr mé ženy a bylo mu teprve 17 roků. U odvodní komise v Lucku se hlásil o rok starším aby jej přihnuli do naší armády … A takhle to s ním dopadlo …

Později jsem se dozvěděl, že Toník našel v lese malou skříňku, kterou považoval za cigárnici. Sehnul se pro ni a sotva se ji dotkl, třeskla rána a hoch se svíjel na zemi. Z rány na břiše prýštila krev s obsahem žaludku. Do Jaslíska bylo od jejich palpostu asi 25 kilometrů a než jej tam dovezli, zemřel.

Je těžké vylíčit, jak mi bylo … Byl to již pátý mrtvý v mé rodině … Kolik zla a bolesti napáchala tato krutá válka! Druhý rok po obsazení Volyně fašisté zastřelili mého bratrance. A kolik známých krajanů povraždili před příchodem Rudé armády. Český Malin a Sergijevka – to byly volyňské Lidice a ležáky, dvě české vesnice na Volyni, kde fašisté povraždili všechny obyvatele od nejútlejšího dítěte po starce nad hrobem a obce vypálili a srovnali se zemí. A byly to další a další stovky ukrajinských a ruských měst a vesnic, které zničili stejným barbarským způsobem … Znovu jsem si uvědomoval, jak barbarský je fašismus a jak hluboko může klesnout národ zfascinovaný jeho ideami a šílenými vůdci.

-------------------------

VI.

Bylo nutno dohonit to, co bylo zameškáno dlouhou přestávkou naší účastí na frontě, a proto jsme nyní usilovně cvičili pod vedením kapelníka Víta Nejedlého. Veřejně jsme poprvé vystoupili na oslavě Velké říjnové revoluce v Jaslísku. Potom jsme uskutečnili několik koncertů ve vojenských nemocnicích, a to jak soubor, tak hudba dechová.

V té době probíhaly na frontě úporné boje po obou stranách dukelské silnice ve směru na Obšár. Náš Sbor, zařazený do 38. sovětské armády, sváděl úporné boje o bezejmennou kótu a obec.

Teprve 25. listopadu ovládly naše jednotky a 38. armáda definitivně horu Obšár a přilehlé výšiny. Příštího dne pronikla za východní slovenskou hranicí i vojska 4. ukrajinského frontu a osvobodila města Humenné, Michalovice a Medzilaborce. Fašisté vycítili nebezpečí obklíčení a proto zbytky jejich divizí stáhly za řeku Ondravu do předem připravených pozic obrany.

Na Odravě přešly do obrany i naše jednotky. Zásobovací sklady a intendance se nyní stěhovaly na Slovensko a skupina hudebníků byla odeslána na výpomoc do skladu a k autorotě. Byl jsem mezi nimi. Vypomáhali jsme při nakládání a skládání, nebo jsme plnili funkci strážných.

Dne 6. prosince jsme dorazili do Krajní Polany, kde bylo našim úkolem zajistit místo pro sklady a pro hudbu. Tato obec je na silnici vedoucí ke Svidniku, který byl dosud v rukou nepřítele. Byla válkou poškozena a četné domy byly vypálené. Fašisté tu řádili jako divá zvěř a nebýt rychlého postupu našich jednotek, byli by zničili celou obec.

Dne 11. prosince byl uskutečněn koncert pro naše vojáky a nového velitele 1. brigády generála Bočka, který byl za námi vyslán z Anglie za padlého generála Sázavského. Tento koncert byl v obci Ladomírová, která byla od Krajní Polany vzdálená asi sedm kilometrů.

Na programu odpoledního koncertu byla Smetanova předehra k Libuši, Rimského Korsakova „Tanec šašků“, Nejedlého Suita a jeho druhá montáž „Přicházíme ze Sovětského svazu“.

Vít Nejedlý byl velmi unaven a o přestávce se ohříval u kamen. O půl šesté přišel generál Boček a náš druhý koncert začal. „Libuši“ dirigovat Vít jako vždy – jistě, ovládaje svými klidnými pohyby celý orchestr. Pak následoval houslový koncert Čapkovského a sólista Flor vzpomíná, jak se Vít přemáhal, aby tuto náročnou skladbu zvládnul. Pak následoval opět Rimskí Korsakov, jehož skladba končí codou ve vášnivém prestissimo. Vít Nejedlý se silně potil a co chvíle si otíral čelo kapesníkem.

Pak následovala jeho Suita. Byl již klidný, ale pobledlý a o přestávce se ihned posadil na lavici u kamen. Generál Boček byl překvapen, že bylo vůbec možné na frontě nacvičit a předvést koncert takové úrovně a tiskl srdečně Vítovi ruku.

Po krátké přestávce jsme začali montáž a Vít dirigoval již klidně. Ve druhé polovině skladby však náhle silně zbledl a levou rukou se opřel slabě o pult a při závěrečném grandiosu držel ruku na prsou. Slabě se uklonil a sedl na lavici úplně vyčerpán.

Vrátili jsme se do Krajní Polany s velkými starostmi. Náš kapesník byl opravdu vážně nemocen a když se tomu velice bránil, naposled uposlechl rady lékaře a v doprovodu své manželky, Štefy Petrové, která za námi nedávno přijela, jel do Krosna na rentgen. Odtud byl odeslán do infekční nemocnice v Kroščenku. Před svým odjezdem nařídil Traubmanovi /Toman/, aby v době jeho nepřítomnosti vedl hudbu on. Dirigování souboru pověřil Edvína Šafáře a vedením dechovky Kačerka.

V neděli 17. prosince jsme hráli ve výcvikovém středisku v Olšince a na zpáteční cestě jsem se setkal s bratrem Jaroušem, který je stále u hudby třetí brigády. I od nich byli někteří hudebníci vysláni na frontu, ale nepadl nikdo.

Další koncert byl v prádelně a potom nováčkům ve Výslavě.

Byl štědrý večer 24. prosince 1944. Naše hudba, rozdělená na menší skupinky hraje našim hochům u jednotlivých útvarů.Já hraji s dechovkou v pekárně, prádelně a autorotě. Hrajeme pro rozveselení, ale je nám při tom smutno – nám i těm, pro které hrajeme … Vzpomínáme na domov, na rodiny i na ty, kteří již nikdy k štědrovečernímu stolu nezasednou …

Starý Miler hraje na klarinet se šestičlennou skupinkou u automatčíků a tam se shledává jedním ze tří svých synů, kteří i v tento večer stráží v přední linii. Bylo to radostné shledání když se oba nedovedli ubránit slzám…

Je nový rok 1945 – poslední rok této dlouhé a strašné války.Stojím na stráži u proviantního skladu a vzpomínám na všechno, co nám minulý rok přinesl – i na ty, které nám vzal … Vzpomínám na svého bratra, příbuzné a známé, na všechny ty naše chlapce, kteří tu, v těch horách padli.

-------------------------

Štefa Petrová se od lůžka svého manžela nevzdálila ani na krok. Ale přes všechnu lékařskou péči se zdravotní stav Víta Nejedlého stále zhoršoval. Byl spalován vysokými horečkami a když teploty trochu poklesly, byl hrozně zesláblý.

Jednoho dne došel hudbě dopis, ve kterém Štefa sdělovala že její manžel má střevní tyfus a jeho stav je velmi vážný. Po této zprávě se ihned na cestu do nemocnice vydali lékaři Engl a Škvařil. Z hudby jel Ervín Toman a sólista Flor.

Ve vzpomínkách na Víta Nejedlého, houslista Flor vypráví, jak se mu podařilo po delším jednáním dostat se do infekční nemocnice v Kroščenku a na svoje poslední setkání s Vítkem Nejedlým.

Přišel jsem do Vítova pokoje. Ležel na loži a v ruce držel malou jedlovou ratolest. Když mne spatřil, sahal po brýlích.Podal jsem mu ruku a hned mne poznal.

„Nu, co je?“ zašeptal

„Buď silný, seber se. Musíš sám hledět, abys se uzdravil.“

Držel mou ruku svými tenkými prsty. Zašeptal : „Pozdravuj všecky a přijď zase brzy … přijď brzy!“

Ošetřovatelka mne vystrčila.

Domů jsem se vrátil pozdě v noci. Kamarádi na mne naléhali : „Jak se vede Vítovi?“ – „Dobře.“ – obelhal jsem sebe i je. „Je pouze sláb.“ – Věřil jsem tomu vskutku!

Po dvou dnech přišel dr. Škvařil a dal si zavolat Traubmana /Toman/. Tušili jsme, že tato návštěva nemůže znamenat nic dobrého. Vrátil se a nechal nás všechny nastoupit. Pravil : „Náš velitel a kamarád Vít Nejedlý nežije …“

Dále nemohl, slzy udusily jeho hlas. Zalezli jsme každý někam se svou bolestí a nemohli jsme se jeden druhému podívat do očí …“

-------------------------

Byl mrazivý zimní den 4. ledna 1945. Jedeme na pohřeb svého kapelníka, poručíka Víta Nejedlého. Mráz proniká až do kosti a jsme rádi, že máme nové teplé čepice „ušanky“. Pohřeb se konal na malém hřbitůvku u československé státní hranice, kde byli prozatímně pohřbení ti, kteří padli v těchto místech za bojů 6. října 1944. Nyní je všechno zaváto sněhem a ostrý severák vytváří stále nové závěje. Se soudruhem Nejedlým se přišlo rozloučit mimo nás několik jeho přátel a manželka operní pěvkyně Štefa Petrová.

Za zvuků československé státní hymny je spouštěná do hrobu prostá rakev s tělesnými pozůstatky našeho milovaného kapelníka. Ve všech očích se lesknou slzy … Z nedaleké fronty hřmí salva našich dělostřelců a nám je těžko, bolno u srdce … V osobě soudruha Nejedlého ztrácíme nejen dobrého kapelníka a skladatele, ale také dobrého přítele, dobrého člověka …

-------------------------

I když naši hudbu postihla tak velká ztráta, bylo nutno pokračovat v započatém díle, jemuž Vít Nejedlý dal tak dobré základy. Podle jeho osobního přání převzal po něm dirigování souboru podporučík Šafář a vedení dechovky rotmistr Kačerek.

Alois Kačerek se narodil v Novém Jičíně a jako elév byl odchovancem vojenské hudby. Za první světové války sloužil u vojenské hudby v Černovicích, kde se pro něho končila též válka. Demobilizoval, ale zůstal v Černovicích natrvalo jako člen orchestru městského divadla v němž hrál hoboj. Za 2. světové války odešel do Sovětského svazu a v únoru 1942 se přihlásil v Buzuluku do čs. Jednotky.

Ervín Šafář, původně Šarf, byl rovněž hudebníkem z povolání. Byl rodákem z Moravské Ostravy, kde účinkoval jako houslista v tanečních a smyčcových orchestrech. To bylo ještě za první republiky … Pak ale přišli hitlerčíci a jeho život se rázem změnil. Ervín byl v říjnu 1939 internován s otcem a dalšími krajany židovského původu do Polska k řece Bug nedaleko hranic SSSR. Měli tu, na nějakém návrší stavět baráky a kopat zákopy. Potom je hnali gestapáci na dlouhý pochod při kterém každého, kdo nestačil zastřelili. V obci Pryšnica byli přepadeni ozbrojenou tlupou a za vzniklé paniky se podařilo Edvínovi uprchnout i s otcem. Po mnohých svízelích a trampotách se dostali potom do Sovětského svazu a 15. února 1942 se stali příslušníky 1. čs praporu v Buzuluku.

Ervín měl již tehdy značné zkušenosti ve velení orchestru a u Víta Nejedlého ještě se mnohému přiučil a zdokonalil. Teď měl možnost ukázat, co dovede a uplatnit všechno své umění …

-------------------------

Třetího dne po pohřbu Víta Nejedlého jsme byli na ošetřovně na injekcích. Na zpáteční cestě k útvaru jsme se setkali se štábním rotmistrem Felixem Knospem, který byl jmenován novým kapelníkem hudby 1. čs. Brigády.

Knosp byl za slovenského státu kapelníkem posádkové hudby v Levoči a ve slovenském národním povstání byl raněn a letadlem dopraven do sovětské nemocnice ve Lvově. Byl absolventem vojenské kapelnické školy v Praze a dechová hudba 1. brigády v něm získala dobrého vedoucího.

Umělecký soubor vedl i nadále Ervín Šafář s podporučíkem Tomanem a již v té době probíhalo jednání o převedení souboru pod správu sboru.

-------------------------

V lednu měla sovětská i naše armáda hodně úspěchu a nepřítel byl nucen ustoupit až k řece Ondavě, kde obě fronty zaujaly obranná postavení. Rudá armáda připravovala ve vší tichosti velkou zimní ofenzívu, která měla urychlit konec této Dlouhé a kruté války. Na každém kilometru měli Sověti na 200 děl a v noci, ze 14. na 15. ledna 1945 přisunuli i známé „kaťuše.“

Jaselské ofenzívy se zúčastnili i naše dělostřelecké pluky a na Ondavě držely obranu jan minomety ráže 120 mm a několik děl. Tato, takzvaná kočovná děla vypálila vždy několik salv ráz na ráz. Rychle se přemístila na jiné místo a palbu opakovala. Nepřítel byl tímto manévrem natolik oklamán, že svoji obranu na řece Ondravě ještě zesílil a přisunul další útvary od Jasla.

V 6:44 hodin vyletěli u Jasla zelené rakety a vojska sovětského frontu dala se do pohybu.

Další zimní ofenzíva byla uskutečněna severně od Karpat a nepřítel počal ustupovat z východního Slovenska.

Dně 18. ledna vyrazil 1. armádní sbor k pronásledování ustupujících Němců a během dvou dnů osvobodil 41 obcí a města Bardějov a Zborov. Tím sbor přispěl k osvobození Prešova a Košic.

Také pro naši hudbu přijelo auto, ale protože bychom se do něho všichni nevešli, byl zanechán v Krajní Polaně archív a velké nástroje se strážním oddílem sedmi mužů, mezi nimiž i já. Dostali jsme suchary, konzervu, trochu čaje a cukru a osaměli v kraji zavátém sněhem, kde ještě před nedávnem hřměla fronta. Neměli jsme vlastně žádnou povinnost a tak druhého dne, když již byl dávno bílý den, leželi jsme na svých pryčnách … Venku dul ostrý severák, který vršil vysoké závěje sněhu, ale nám bylo v učouzené světničce teplo a tak dobře, jak tomu Honzovi z pohádky na mámině peci …

Pojednou někdo prudce zabušil na dveře a venku se ozval ostrý, písklavý hlas : !Vstávejte, vy bando ulejvácká, nebo vám tu chajdu rozházím!“

„Koho to čerti“ – zavrčel Vodička rozespale a otočil se na druhý bok.

„Vztyk, nebo vás nechám zavřít až zčernáte!“

„Kluci,“ povídám dívaje se do okna, - „on je to opravdu nějaká šarže.“

Byl to štábní rotmistr Bělák, velitel prádelny 1. brigády, která zůstala ve vesnici také. Desátník Picka zatím otevřel dveře a zdravil podle předpisu.

Štábní otřepával sníh a pravil již trochu mírněji : „Podívejte, kluci, - já vím, že si zasloužíte trochu odpočinku, lae já se chci s vámi domluvit po dobrém. Ty moje holky – prádleny, jsou chuděry. Kdo to pochopí a uzná, co jen se nadřou s tím prádlem? Jistě se budou psát celé knihy o těchto bojích, budou natočeny velké filmy o této válce, o slavných hrdinech a bitvách, ale málo kdo si uvědomí a pochopí, co všechno bylo nutné udělat, aby se vojáci najedli, měli se možnost převléknout a podobně … A tak si hoši vemte ty svoje trumpety a pojďte těm holkám zahrát. Nemají teď nic na práci, tak ať se trochu pobaví a vytančí.“

„Pane štábní, vždyť nás je jenom sedm.“

„A to je snad málo. Pořádněji muzikant zahraje sám, vždyť ti dovede každý cikán. Konec výmluvám : - za hodinu ať se u nás hlásíte s celou parádou!“

Práskl za sebou dveřmi a my se dívali jeden na druhého jako vyjevení … Co nás v těchto zatracenejch Karpatech ještě čeká?

Měli jsme jednu baskřídlovku, trumpetu, dva klarinety,dva doprovody a buben – ale noty žádné. Náš archív byl uzavřen v bednách, ale i tak by se Smetana, Dvořák nebo Čapkovský pro ty děvčata sotva hodil. Byli jsme však zvědaví, jak to všechno dopadne a tak po zbytečné poradě a ještě zbytečnější zkoušce jsme náš barák uzamkli a šli.

Prádelna byla umístěna v budově bývalé pily a prostorná místnost byla přeplněna děvčaty, která nás vítala radostným pokřikem. A pak to začalo …

Hráli jsme všechno – naše, slovenské, ruské i polské písničky, Kaťušu, kozáčka, tango i foxtrot – zkrátka všechno, co nás napadlo nebo co si děvčata přála.

Jenomže to všechno ještě nestačilo … Náš „orchestr“ se stále zmenšoval, protože děvčata nás jednoho po druhém braly tancovat a když vzali bubeníka, tančilo se při zpěvu, pískání a dupotu … Tenkráte jsem se vzpomněl na dudáka Švandu, jak mu asi bylo pod tou šibenicí uprostřed divoženek…

Ono to však tady nebylo tak zlé a velitel prádelny hlídal ty svoje „ovečky“ jako dobrý pastýř. Nebylo ještě ani půl noci, když tancovačku zarazil a nařídil rozchod.

Po všech těch svízelích a trampotách byla to taková chvíle oddechu, změny a nám se po tom našem „vystoupení“ spalo výborně.

Jenomže druhý den měla naše povinná zábava pokračovat znovu a když jsme se v určenou dobu nedostavili, přišla si děvčata pro nás sama.

Jejich nálada však značně poklesla a to ze zcela prostého důvodu – nebylo co jíst. Svůj příděl potravin jsme již snědli a v prádelně již také měli pouze čaj a to bez cukru.Tanec končil mnohem dříve, neboť je-li hlad, nebaví ani ta nejlepší muzika.

Velitel Bělák si však usmyslil, že ta děvčata utancuje, a proto nám přikázal přijít ještě třetí den. Přišli jsme tedy, ale bylo to zbytečné, neboť děvčata se všechna poschovávala. Hladověli stejně jako my … Zábava se tedy nevydařila a tak se šlo spát, a to s prázdným žaludkem.

Naše situace nebyla právě záviděníhodná. Cesty byly zaváty sněhem, kraj vylidněný, zpustošený válkou a naši až někde za Prešovem. Obyvatelé byly totiž z tohoto území vystěhováni kamsi do vnitrozemí a nyní se počaly vracet. Jejich domovy však byly většinou zničeny bojovými operacemi, vypáleny a rozbořeny. Bylo to uprostřed tuhé zimy a oni neměli téměř žádné potraviny a byli nedostatečně oblečení. Nad Východoslovenským krajem, ve kterém jsme byli se vznášela vidina hladu.

A v této těžké chvíli opět pomohli naši sovětští přátelé. Jednotkami našeho sboru bylo mezi obyvatelstvo rozděleno 500 tun sovětské mouky. Bylo to v době nejtěžší.

-------------------------

Konečně jsme se dočkali. Náš známý „studebacker“ přijel a ihned jsme se dali do nakládání. Vyjeli jsme však již večer a daleko jsme se nedostali. Cesty byly zataraseny závějemi, ze kterých jsme museli auto co chvíli vyprošťovat. Zůstáváme tedy přes noc v nějaké slovenské vesnici, která nebyla válkou vůbec poškozena. Je tu elektrické světlo a my jsme zase po dlouhé době mezi civilními lidmi, ve vyhřáté světnici a ti dobří lidé nás častují mlékem a bramborami … Pane, to byla pochoutka!

Ráno vyjíždíme brzo, ale cesta je příliš zlá a my vězíme co chvíle v závějích, nebo se nemůžeme dostat po kluzké cestě do srázného vrchu .. Teprve k večeru dojíždíme do výstavné obce Šváby, kde zůstáváme do rána. Obec je nedaleko Prešova, kam dojíždíme před polednem. Hudba byla ubytována v soukromých domech měšťanů nedaleko městského divadla. Jaká to změna – všude čisto, teplo a ti dobří lidé se s námi dělí o vše, co mají …

Ještě téhož dne večer jsme měli v místním divadle koncert na uvítání zmocněnce československé zahraniční vlády dr. Němce. Divadlo bylo zcela obsazeno a nálada slavnostní.

V Prešově jsme se zdrželi přes týden a měli celou řadu vystoupení a koncertů.

Koncem ledna byly osvobozeny Levoča a Kežmarok a naše hudba byla přemístěna do Popradu. V té době probíhala již na osvobozeném území Slovenska mobilizace a k nám se hlásili bývalí členové posádkové hudby v Levoči.

V Popradě došlo k definitivnímu rozdělení naší hudby na umělecký soubor a dechovku. Umělecký soubor byl rovněž doplněn novými členy a kmenově přidělen ke správě sboru. Dirigentem tohoto souboru byl Ervín Šafář.

Kapelníkem dechové hudby 1. brigády byl od této doby štábní rotmistr Felix Knosp. Hudba měla celkem 46 členů, většinou bývalých příslušníků posádkové hudby v Levoči. Volyňských Čechů tady bylo jen 17 a já zůstal u své baskřídlovky.

-------------------------

Jaro v roce 1945 bylo v podstatě stejné jako jiné roky – a přece tu bylo něco zvláštního, mimořádného. Každým dnem, každou hodinou se přibližovalo vítězství nad moci zla a násilí : s probouzející se přírodou se vracela lidem víra v nový život, v nový lepší svět …

Na horách ležel dosud sníh, ale v údolí nad Váhem pučely na stromech poupata a místy se počala zelenat tráva.

Byli jsme kdesi u Liptovského Hrádku, když nás jedno odpoledne poslali do skladu vyměnit poškozené části stejnokrojů a vybavili nás přídělem potravy na čtyři dny. Přiznám se, že v nás trochu „hrklo“, neboť jsme měli dosud v paměti události loňského podzimu … Nasedli jsme do auta a ty nás odvážely směrem k Spišskému podhradí. Teprve cestou jsme se dověděli, že jedeme na východní Slovensko. Bylo kolem půlnoci, když jsme dojeli do Zborova, kde bylo nutno vysednout a pokračovat dále pěšky, protože most, stržený za války, nebyl dosud opraven. Teprve k ránu jsme dorazili k nějakým chatrčím, kde nám po dlouhém domlouvání otevřeli a vpustili do světnice. Utrmácení dlouhou cestou jsme se schoulili v koutě místnosti a v okamžiku usnuli.

Byla to obec Konečná v Polsku, nedaleko čs. státní hranice, asi 25 kilometrů od Dukelského průsmyku. Hned druhý den jsme měli v budově místní školy zkoušku, kde nás kapelník Knosp informoval, že máme na hranicích vítat československou vládu ze zahraničí. Nacvičovali jsme státní hymny, fanfáry z opery Libuše a husitský chorál. Zkoušelo se bedlivě celé tři dny, ale čtvrtého dne jsme byli už netrpělivý, protože nám došly potraviny a my začali hladovět.

Obec Konečná nebyla válkou zvlášť poškozena, neboť němci tu měli jen slabší hlídky. Za to ale obrali zdejší obyvatele o všechno, takže nyní trpěli nedostatkem a nic nám nemohli odprodat. Občas se nám podařilo koupit trochu mléka nebo pár vajíček, ale chléb a brambory k dostání nebyly. Už jsme nezkoušeli a náš kapelník se vydal hledat nějaký útvar a další informace. Vrátil se, až za dva dny a s ním přijely i studebackery.

Byl večer před velikonočními svátky roku 1945 a jedouce slovenskými vesnicemi, slyšeli jsme vyzvánění zvonů a potkávali houfy vesničanů s plnými koši velikonočního pečiva … A my měli hlad, až nám z toho bylo „nanic“.

Bylo kolem půlnoci, když naše hudba dojela od Humeného, kde byla ubytována v rozsáhlé budově kasáren. Večeře nebyla, ale jak nám ráno chutnal hrubý chléb s černou kávou – to se dnes ani nedá popsat.

Neděle velikonoční byla v tomto městě velkým svátkem – neboť lid celého kraje oslavoval svoje osvobození z fašistické hrůzovlády a vznik Československa. Dostali jsme volno a povolení k vycházce do města. Všude bylo plno lidí v pestrých národních krojích a na jejich tvářích se odrážela radost a úsměvy – radost z osvobození rodného kraje.

Také v Humenném byly patrny následky bojů. Značně bylo poškozeno nádraží, kde se dosud povalovalo hodně různého materiálu a vraků. Druhého dne jsme nastoupili spolu s četou našich vojáků k nácviku uvítacího ceremoniálu … Zahráli jsme několik skladeb a potom se vraceli rázným vojenským krokem do kasáren. Tento nácvik pokračovat i příští den. Po oba dny bylo na nádraží plno německých zajatců, kteří pod kontrolou sovětských strážných prováděli úklid a výzdobu.

Třetího dne bylo nádraží čistě upraveno a všude i ve městě vlály naše a sovětské vlajky a prapory. Zajatci již na nádraží nebyli, zato však neproniknutelná zeď sovětských strážných a to na nádraží i v celém městě … Teprve po válce jsem se v Praze dozvěděl z našich armádních novin, že právě dík těmto bezpečnostním opatřením se nepodařilo diverzantům uskutečnit připravovaný atentát v Humenném, ani v Košicích a později v Martině. Byli dopadeni až v Bratislavě.

Mimo naší kapely byla na nádraží ještě sovětská devadesátičlenná hudba ukrajinského frontu, čestný oddíl našich vojáků a představitelé města a sovětského velitelství.

Konečně jsme se dočkali návěstí a mimořádný vlak s našimi vládními představiteli vjížděl do stanice. Naše hudba hrála při tom slavností fanfáry z Libuše. Vlak zastavil a na perón vystoupili členové vlády s dr. Edvardem Benešem a moskevské velení KSČ.

Sovětská hudba hrála naši československou hymnu a my po ní hymnu Sovětského svazu. K prezidentu Benešovi přistoupila Slovenka v pestrém národním kroji, vítá jej a nabízí mu chléb se solí – chléb naší rodné země … Potom vítají vzácné hosty, představitele města i armády a následuje přehlídka čestného vojenského útvaru. Hned potom nasedají všichni představitelé československé zahraniční vlády do aut odjíždějí do Košic.

Naše hudba se v Humenném zdržela ještě několik dní a uskutečnila řadu koncertů u jednotek národního pluku i pro obyvatele města. Potom jsme odjeli nazpět a to až do Rožmberku. Tam jsme byli ubytováni v soukromých bytech hned vedle nemocnice. Tato byla přeplněna raněnými vojáky z nedaleké fronty. I v tomto městě jsme měli několik koncertů.

Měli jsme jet do Liptovského Mikuláše a už jsme sedali na auta, když jsem se od našeho helikonisty Marečka dověděl, že do nemocnice dovezli mého švagra, těžce zraněného do břicha.

Mareček neznal jméno raněného a já se ho dověděl až po válce. Byl to kulometčík Antonín Krajdl, raněný v bojích u Strčena. Lékaři jej udrželi při životě a dočkal se dokonce shledání s rodinou, která za nim přijela do vlasti v roce 1947. O rok později však zemřel.

Boje u Liptovského Mikuláše trvaly celé dva měsíce a svoji tvrdostí se podobaly bojům u Dukelského průsmyku. Němci tu měli již předem vybudovanou silnou obranu a kladli houževnatý odpor. V těchto bojích padlo mnoho našich i sovětských vojáků. Na jejich počest konala se v Mikuláši smuteční tryzna, při které účinkovala i naše hudba.

Draze, velmi draze byla vykoupená naše svoboda. Každý metr té bojové cesty od Dukelského průsmyku byl skropen krví našich i sovětských vojáků.

-------------------------

Osud Hitlerové „tisícileté“ říše byl již zpečetěn. 30. dubna spáchal Hitler sebevraždu a 2. května padl Berlín. U Torgau se setkaly sovětské a americké armády, ale Československu kladla Schörnerova armáda našim a sovětským vojskům tvrdý odpor …

Koncem dubna zuřili těžké boje u Vrůtek a tam jsme dojeli i my. Fašisté byli dobře opevnění ve strmých skalám u Strčena a využívajíce svého postavení, bránili přístup k Žilině.

V těchto bojích byli naší armádě velmi nápomocní místní občané. Tam, kde nebylo možno do strmých strání dopravit děla a náboje, vyváželi je svými potahy nebo je vynášeli na zádech.

Žilina byla osvobozena 30. dubna a v Martině se konala slavnost uvítání československých vládních činitelů. Naše hudba měla při této slavnosti stejnou účast jako v Humenném.

-------------------------

„Moravo, Moravo, Moravěnko milá …“

Tuto píseň, upravenou Vítem Nejedlým jsme zpívali v našem souboru vloni za hranicemi naší vlasti a dnes stojíme na její půdě … Dne 4. května přijíždíme slovenské hranice a ve Vsetíně jsme svědky, jak se naši lidé dovedou vypořádat s fašisty a kolaboranty … Část naší kapely přijela do nějaké obce asi 3 kilometry za Vsetínem, kde se právě konal pohřeb padlého partyzána. Tohoto pohřbu jsme se zúčastnili jako čestná četa za československou armádu.

Když Praha povstala proti fašistickým okupantům a svobodný československý rozhlas volal o pomoc, byli jsme od ní ještě daleko … Ale byli to opět naši přátelé nejvěrnější, tankové armády generálů Rybalka a Leljušenka, které v rychlém tempu v bojích projeli plných 400 kilometrů a přispěchaly Pražanům na pomoc.

-------------------------

Šestý květen 1945 nás zastihl na náměstí v Holešově. Hráli jsme pochody františka Kmocha i Vačkáře, polky Vackovy, Vojvodovy a lidé se radovali a zpívali spolu s námi. Pojednou velký jásot a volání přerušil i naši hudbu. Na náměstí přišla skupina partyzánů a přinášeli na ramenou vousatého muže.

„Ať žije Kurtin! Ať žije rudá armáda! Ať žije československo! Ať žije svoboda!“

Legendární partyzánský velitel major Kurtin mával na pozdrav a jeho oči se leskly radostí.

Radost však zkazila smutná zpráva. Nedaleko za městem fašisté přepadli naše spojaře. Jsou mrtví a ranění, jen několika se podařilo probít z obklíčení … Naskočili jsme do auta a s připravenými zbraněmi k palbě se blížíme k lesu .. Je tu ale klidno, přepad se udál na jiném místě.

-------------------------

Dne 8. května k večeru dojíždíme do rozsáhlé obce pod lesnatou strání. Byla tu i štábní rota a my jsme šli k jejich kuchyni pro večeři. Z nedaleké fronty zaznívala nepřetržitá palba a rachot. Němci prý protrhli naši obranu a oddíl fašistů se blíží k vesnici. Všichni do zbraně a zaujmout za vsí obranu!

Od lesa se přibližovala skupina vojáků a bylo nám hned nápadné, jdou zpříma a bezstarostně. Už byli na dostřel – ale tu jsme poznali, že to nejsou němci, že to jsou naši …

Byli to partyzáni, kteří již věděli že je konec války a tuto radostnou zprávu sdělují nám. Objímáme se s nimi radostně a pálíme také ze svých zbraní salvu míru, na oslavu vítězství …

Na zpáteční cestě jsem potka sovětského důstojníka opřeného o zeď a dívajícího se kamsi do dáli na večerní oblohu, ozářenou světelnými střelami.

„Kaněc vajny, tovaryšč“, říkám a tisknu mu ruku.

„Da, da – kaněc … A co bude dál? Šest roků jsem byl na frontě, několikrát raněný - a doma fašisté postříleli celou moji rodinu, vypálili a zničili celou vesnici – ba celou moji rodnou Ukrajinu … Těžko se nám tam bude začínat, těžko žít … Ruský člověk všechno vydrží, všechno přežije. Jen, aby se zase neobjevil nový Hitler a neuvrhl svět do nové války, do nového neštěstí … Víš ty, Čechoslováku, já mám stejnou radost jako ty, mám radost že ta dlouhá a nesmyslná válka skončila, ale tady. V srdci cítím velký smutek – snad je to tím, že tolik mých rodných bratrů se této velké chvíle nedočkalo …“

-------------------------

PRAHA, matka měst, stověžatá, zlatá matička Praha … Tak jsme o ní slýchali od dětství, tak jsme na ni vzpomínali a po ní toužili v těžkých podmínkách a krutých bojích na Dukle a na Slovensku … A teď jsme v ní, na hlavním pražském nádraží vítáme slavnostními fanfárami z Libuše naši československou vládu v Praze osvobozené, v Praze naši. Vláda se vrací do hlavního města ze Slovenska, kde přijetím Košického vládního programu položila základ pro šťastnou budoucnost všeho lidu.je tu i velká kapela Ukrajinského frontu, která hraje naši státní hymnu a my po ní hymnu Sovětského svazu. Nadšení, radost i pohnutí – úsměvy i slzy štěstí… Na tuto chvíli není možno zapomenout po celý život.

Vracíme se přeplněnými pražskými ulicemi, plných jásotu a volání slávy … A já si v té chvíli vzpomněl na dopis od mé neteře Toničky, jediné dcery mého padlého bratra.

„Strýčku, Vláďo, mě je tak těžko, tak nevýslovně smutno, že bych nejraději umřela … A přec bych tak ráda uviděla tu naši drahou vlast, stověžatou matičku Prahu, pro jejíž svobodu můj tatínek obětoval svůj život ...“

-------------------------

Dne 17. května 1945 se na historickém Staroměstském náměstí konala přehlídka naší československé armády ze Sovětského svazu. Šli jsme v čele před naší 1. československou brigádou a vyhrávali rázné vojenské pochody, aby se našim chlapcům dobře pochodovalo. Ulice byly plněny lidmi, kteří nás vítali a zasypávali květy.

Došli jsme na Staroměstské náměstí – svědka četných historických událostí v pohnutých dějinách našeho českého národa. Před staroměstskou radnicí, poznamenanou nedávnými boji jsme odbočili a postavili se čelem k tribuně. Útvar za útvarem přecházejí kolem nás a zdraví prezidenta republiky, vládu i našeho velitele, armádního generála Ludvíka Svobodu, který je již ministrem národní obrany.

Brigáda pochoduje pod svojí historickou zástavou vyznamenanou sovětskými řády Suvorova a Bohdana Chmelnického. Jdou hrdinové od Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve a Žažkova, jdou hrdinové od Dukly, Mikuláše – bojovníci ze slovenských hor. S nimi pochodují i naše ženy – bojovnice, tak jako kdysi dávno za válek husických … Automatčíci, pěšáci, ženisté, spojaři, dělostřelci a další a další útvary – základ naší budoucí československé armády … Celé dvě hodiny se valil nepřetržitý proud před staroměstskou radnici a všichni, od vrchního velitele až po řadového vojáka v těchto chvílích vzpomínají na všechny ty, kteří té dlouhé cestě z Buzuluku do Prahy…

Odcházíme za poslední jednotkou prvé brigády a za námi přichází třetí brigáda se svojí kapelou.

Pochodujeme Hlávkovým mostem vzhůru na Letnou a v Baxově škole vysílení a vyčerpáni klesáme na podlahu … Za chvíli přišel náš kapelník s několika vojáky a přinesli nám večeři : salám, chléb a pivo – opravdové české pivo!

Přes únavu a vyčerpání jsme té noci dlouho nemohli usnout. V našich myslích se nám promítaly všechny ty zážitky v Velké vojny, vše co jsme přežili … Vzpomínali jsme na padlé kamarády a spolubojovníky – vzpomínali jsme i na nakladatele naší hudby našeho kapelníka, kamaráda a soudruha Víta Nejedlého.

-------------------------

 XI.

 Do Prahy v květnu přijel také armádní umělecký soubor, který měl za sebou celou řadu koncertů v různých místech Slovenska a Moravy. Po odjezdu dechové hudby 1. brigády z Rožmberku, soubor měl prvé vystoupení v Matliarach, kde byl léčebný vojenský ústav. Velký, slavnostní koncert byl uspořádán v městském divadle v Košicích a to na počest navrátivší se československé zahraniční vlády. Na tomto koncertě vystupoval též umělecký soubor rudé armády. Co tu bylo radosti, jásotu a nadšení!...

 Potom odjel soubor do Rožmberku, kde uskutečnil též několik koncertů a v Marině už se se Slovenskem rozloučil. Pak už odjel na Moravu, do rodiště Edvína Šafáře, Moravské Ostravy. S jakými pocity vraceli se sem ti, které před šesti léky fašisté vyhnali z jejich domovů a při tom je zbavili všech lidských práv lidské důstojnosti! Ervín vzpomíná na milé shledání se známými a přáteli i na ohromný úspěch, který soubor sklidil při svém vystoupení v ostravském divadle.

A ještě jednu vzpomínku mají členové armádního souboru na Moravskou Ostravu … Za jejich pobytu v tomto městě se 8. května 1945 končila válka. I tady pálili naši a sovětští vojáci salvy na oslavu míru, na oslavu vítězství.

Z Moravské Ostravy soubor odjel přímo do Prahy a první svůj koncert uskutečnil ve velikém sále Lucerny. Členové souboru i se svým dirigentem chápali veliký význam tohoto vystoupení a vložili do své hry všechno, čím bylo jejich srdce přeplněno. Vrátil se sem i jejich kapelník, skladatel Vít Nejedlý – ve svých skladbách a melodiích když sám zůstal na té krvavé, dlouhé cestě .,..

Po koncertě dostavil se za účinkujícími sám armádní generál Ludvík Svoboda a blahopřál dirigentovi Šafářovi k velkému úspěchu a děkoval všem členům souboru za jejich obětavou práci v těžkých frontových podmínkách. Toto uznání a ocenění bylo členům souboru stejně tak milé jak ohromný aplaus pražského obecenstva, které zasypalo účinkující květy.

-------------------------

Přáním všech volyňských Čechů bylo – vrátit se domů, vrátit se do země svých předků … První jednání v této věci bylo vedeno ještě před válkou roku 1939 v Lucku na Volyni. Žádost o přesídlení české menšiny z Volyně byla podána hned po příjezdu zahraniční vlády do Košic. Po ukončení války konala se v Praze VU. Schůze 94 delegátů volyňských obcí a na této schůzi byl zvolen výbor, který se měl o reemigraci Čechů z Volyně starat.Tento výbor podal československé vládě žádost, která byla přijata a čs. ministr zahraničí Jan Masaryk osobně předložil sovětským orgánům v Moskvě návrh na přesídlení české menšiny z Volyně do vlasti, do Československa.

Výsledkem tohoto jednání bylo, že volyňští Češi v prvním armádním sboru byli zformováni ve zvláštní vojenskou skupinu „Žatec“, která byla do Žatce odeslána.

S touto skupinou odjelo do Žatce i všech 17 volyňských Čechů z hudby 1. čs. brigády a hudba 3. brigády celá, protože všichni jejich členové i s kapelníkem Židlickým byli Volyňští.

Ostatní členové hudby 1. brigády odjeli později i s kapelníkem Knospem na Slovensko a účinkovali tam jako posádková hudba v Košicích.

Žatecký okres byl původně určen k osídlení volyňskými Čechy pro jejich zkušenosti v pěstování chmele. V dalším jednání však byl tento návrh zrušen a volyňští Češi dostali souhlas osidlovat v pohraničních okresech celého státu.

Osud nás rozvál do různých koutů naší vlasti. Vzpomínky na naši slavnou, bojovou cestou jsou však stále živé – když nás od té doby dělí tak dlouhá řada roků.

Ve stínu karpatských hor odpočívají naši přátelé a příbuzní, naši spolubojovnících … A tam, u dukelského pomníku leží i velitel první československé brigády generál Jaroslav Vedral Sazavský a hned vedle náš kapelník poručík Vít Nejedlý.

Tam, kousek dále je pohřben i můj bratr František a v hrobech neznámých vojínů další hudebníci. Kadlec, Málek, Vokálov, Báča, …

A kolem dokola šumí karpatské lesy jakoby vyprávěly o všem, co se tu za Velké vlastenecké války odehrálo – o těžkém boji, o jejich utrpení a velké lásce k rodné zemi …

-------------------------

 Konec