Vladislav Hybler - Památce padlých členů Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého
Vladislav Hybler
SMĚR – PRAHA
Památce
padlých členů Armádního uměleckého souboru
a jeho zakladateli Vítu Nejedlému.
IV.
Ke konci července zahájil I. armádní
sbor přesun na západ, k hranicím naší vlasti.
V prvních dnech srpna loučíme se i
my s občany vesnice a odjíždíme za postupujícími jednotkami na polské
město Sambor.Ve vsi Výkoty stojíme několik dnů a tam se dovídáme o posledních
událostech na Slovensku. Domů to mám jen asi 120 kilometrů, ale situace je
taková, že se nikdo nesmí vzdálit ani na krok a je stále pohotovost.
Také ve Lvově koncertujeme
v nemocnici, v divadle, u štábu frontu i na nádraží, které je dosud
v troskách. Pak už jen čekáme na příjezd našich študebackerů.
Po vypuknutí slovenského národního
povstání 29.8.1944 rozhodlo sovětské velení uspíšit připravovanou letní
ofenzívu. Dnem i nocí směřovaly ze západní Ukrajiny nepřehledné kolony vojska a
nejrůznějšího vojenského materiálu a zbraní ke Karpatům. Konečně i pro nás
přijely naše automobily a odvezly nás do Přemyšlu.
Toto město v předhůří Karpat bylo
již v I. světové válce vojenskou pevností c.k. armády, která zde dlouho
odolávala ruské carské armádě. Nakonec však byla tato pevnost přece jen dobyta
a Rusové pronikli až na Slovenské hranice.
Nyní zde byla frontová nemocnice a byly
tu umístěny naše i sovětské týlové části. Městem protéká řeka San, která byla
hranicí mezi Sovětským svazem a fašisty okupovaným Polskem v r. 1939. Oba
břehy spojoval mohutný železný most, nyní stržený v řece, ale tak, že se
po něm dalo opatrně přejít. I v tomto městě měli jsme několik vystoupení a
to jak soubor, tak dechová hudba.
Za Přemyšlem již začíná Podkarpatí –
lesnaté kopce, nebo travnaté stráně, tzv. „hale“, na nichž se v míru pásla
stáda ovcí a zněly fujary pastevců… Nyní sem doléhalo stále silněji dunění
fronty a cesty i lesy byly přeplněny vojskem.
Dne 7. září k večeru nás auta
dovezly k osamělé, pobořené myslivně pod Krosnem. Byl to nezapomenutelný
večer, večer před velkými událostmi, které hluboko zasáhly do našeho života…
Všude kolem tábořily jednotky a pojednou odkudsi zazněla harmonika a známá
píseň:
„Každá česká matička, má na vojně
synáčka,
ta se musí každičkého rána dívati do
sluníčka..
Možná že právě v tutéž chvíli tam
někde v dáli vzpomínala matka, manželka nebo milá na svého syna, muže či
chlapce a v očích se jí leskla slza..
Bylo ještě šero když zazněl pojednou
ostrý jekot „kaťuší“ a dělostřelecká palba nápadně zesílila.
„Kluci
už to začalo, slyšíte? Už to začalo!“ – volal rotný Kaufman, který si dobře
pamatoval dělostřeleckou přípravu na Kyjev. Rázem jsme byli na nohou a za
okamžik jsme stáli venku před barákem.
Na mýtině nastoupila celá I. brigáda a
k jejim příslušníkům promluvil sám její velitel generál Ludvík Svoboda.
Mluvil o zradě, které se na našem národě dopustili jeho spojenci
v Mnichově, o zradě domácí reakce, o tom, že to byl Sovětský svaz, který
nám zůstal věrný a jehož zásluhou tu dnes stojíme, připraveni k boji za
osvobození Československa.
Nad našimi hlavami přelétly svazy
sovětských letadel a za chvíli se ozvaly detonace vybuchujících bomb.
„Stojíte na prahu vlasti“, pokračoval
ve svém projevu náš generál. „Uvědomte si, jaký čestný úkol nás očekává.
Všichni jsme za splnění tohoto úkolu zodpovědni před svým svědomím a před svým
národem. Jsem přesvědčen, že svůj úkol splníte. Nebude lehký. Berte si příklad
ze skvělého chování svých starších druhů, slavných hrdinů od Sokolova, Kyjeva,
Bilé Cerkve a Žažkova.“
Byla to velká chvíle – taková, na jakou
se nezapomíná nikdy v životě. Generál Svoboda podal ruku zástupcům všech
jednotek a popřál jim brzké shledání v osvobozené vlasti.
Jednotky I. brigády nastoupily
k pochodu. Nás, hudebníky odvezli do obce Domorodce, kde jsme vyčkávali na
další rozkazy.Druhý den byla neděle a do nemocnice začali dovážet první raněné.
---------------------------------------
V.
„Malý sešitek hrubého papíru jaký jsme
fasovali na balení cigaret, - moje památka z fronty. Písmo je leckde už
nečitelné, někde jen zkratky, kterým jen já mohu rozumět – a přec mi to tolik
říkají po tolika letech… Jako na stříbrném plátně vidím panoráma Karpat i těch
krutých bojů, jimž historie dala jméno „Operace karpatsko – dukelská“…
Byli jsme tehdy malou kapkou
v příboji vln, snítkou sraženou ze stromu výbuchem, - či bleskem zběsilé
horské bouře...
-----------------------------
17. září 1944. Uběhl celý týden a my jsme pořád v Domoradcích.
Vypomáháme stále za směnu ve vojenské nemocnici, která je přeplněná raněnými.
Leží na chodbách, venku na dvoře i když na ně prší a v noci je již dost
chladno. Lékaři i sestry pracují bez oddechu; viděl jsem sestru, která se
vyčerpáním úplně zhroutila. Vojáci umírají, než se dočkají operace… je to
hrozné! Dovídám se o smrti mnohých přátel a známých setkávám se denně
s novými raněnými krajany a příbuznými.
V Domorodcích byla i hudba III. brigády, u které
slouží bratr Jaroslav. Jsme tu tedy všichni tři – já, Frantík i Jarouš.
Konečně jsem dostal z domova dopis. Naši se již
vrátili z Ozeran domů a sklízejí obilí – to, co z něho po přejití
fronty zbylo. Maminka je stále nemocná, dvě malé děti – má to moje Anča
těžké...
18. září. Stěhujeme se ke Krosnu. Město je v rozvalinách
po nedávných bojích. Přemísťujeme se do sousední vesnice a spíme v jakési
kolně. Z nedalekého letiště sem doléhá hukot motorů a neustálá střelba.
Později jsme se dověděli, že této noci měla být na Slovensko přepravená
sovětskými letadly naše II. paradesantní brigáda, ale pro záškodnický ostřel
letiště musela být přeprava odložena na pozdější dobu. Uskutečnila se za
několik dnů z Řešova.
20. září. Už zase cvičíme, a to Nejedlého montáž „Přicházíme ze
Sovětského svazu“. Odpoledne máme koncert v polní nemocnici. O přestávce
de dovídáme, že je zde manželka našeho hornisty Mrázka smrtelně raněna. Svatbu
měli před mobilizací a ona šla s manželem do armády, jako stovky jiných
volyňských děvčat. Moc jim to slušelo a všichni jsme věděli, jak se mají
rádi... Proto si nikdo netroufal sdělit Václavovi tuto smutnou zprávu – a ona
ještě téhož dne zemřela.
21. září. Opět koncert, tentokrát v nemocnici
v Krosně. Viděl jsem Pepika Holase. Byl raněn na kótě 534 do krku.
22. září. Dnes
máme individuální cvičení ve stodolách obce Sviežová ?olska. Odpoledne přichází
výkonný s rozkazem a osmnáct našich hudebníků jde na frontu. Je mezi nimi
i můj bratr František, oba Kučerové, Málek, Kadlec, Damašek, Vokálov a další...
Loučení bylo krátké, neboť auto již čekalo. Stiskl jsem bratrovi ruku a ...
dodnes slyším jeho poslední slova: „Sbohem Vláďo! – a kdybychom se víc
neuviděli, tak pozdravuj naše doma a – taky Prahu!“ – Potom naskočil do auta a
chlapci se s námi rozloučili salvou ze svých poloautomatických pušek.
26. září. Jdu také
na frontu s dalšími osmi hudebníky. Nástroje jsme odevzdali do skladu a
jdeme se přihlásit do štábní roty, jak zní rozkaz... Městečko Dukla bylo
osvobozeno již před několika dny a my jsme teď za městem na stráni. Nestačili
jsme se ani řádně zakopat a už tu byl dělostřelecký přepad. schoval jsem se za
zeď rozstříleného domku. Vedle mne se krčil nějaký spojař s telefonní
linkou. „Jak ti říkají?“ – zeptal jsem se když to trochu utichlo.
„Jmenuji se Toník, Toník Kačírek“, řekl můj soused.
„Nepovídej! – vždyť já mám švagra a ten se jménuje
zrovna tak“
„Tak ty jsi manžel Anduly Kačírkové?“ – na to on.
„Andula je moji sestřenicí a tak jsme přece jen švagři.“
Antonín Kačírek pocházel z české vesnice Moldava
na Volyni. Válku přežil a je nyní plukovníkem čs. lidové armády... Na samém
konci války unikl smrti jen o vlas. Jeho četa se dostala u Holešova na Moravě
do obklíčení a on se z něho probil pouze s několika spojaři. Ostatní
jsou pohřbeni v Remicích ve společném hrobě.
28. září. Kopeme si zákopky nad lukami u nějaké polské vesnice.
Vedle nás jsou v nevelkém sadu zamaskovány sovětské „kaťuše“. Netrvalo to
dlouho, kaťuše vypálily několik salv a ihned odjely. Právě nám přivezli náš příděl,
„pajok“ – jak tady říkáme: cukr, tabák, tušonku /sádelná konzerva/ a vodku.
Vždyť je dnes Václava a náš bývalý trombonista Hajný je taky Václav.
„Tak tedy na zdraví, Vašku!“
Ze slavnostního přípitku však nebylo nic. Pojednou nad
námi zaburácely letadla a na louky sérií bomb. Dopadlo to však dobře a my jsme
Vaškovi Hajnému k jeho jmeninám přece jen připili.
29. září. Nové přemístění.Objevil jsem ve stráni za vesnici
pohodlnou skrýš. Je tu sucho, cítíme se dobře a v bezpečí, protože strmá
stráň nás chrání před německými minami. Vzpomínáme na své milé – barytonista
Chmelař na svoji manželku, která je kdesi v telefonní ústředně. Vzali se
před příchodem Rudé armády na Volyň a ona šla do čs. armády spolu s ním.
Vídali se zřídka, ale teď už o ní neví již delší dobu... Hajný Vašek je dosud
svobodný, ale má také na co vzpomínat a čem vyprávět. Sloužil u polské vojenské
kapely v Dubně jako elév od 15. roků a odtud byl odvelen
k vojenské representační hudbě ve
Varšavě. Tam studoval také konservatoř a protože měl velké schopnosti, dělal si
do budoucna velké plány, velké naděje. Pak přišla válka a všechno se rázem
zhroutilo. Varšava se bránila německé přesile po celý měsíc a z celé
representační hudby zůstalo jen pár lidí. Václav přežil tyto boje, ve kterých
slavné stoliční Polsky změnilo se v sutiny, a potom byl fašisty hnán spolu
s ostatními zajatci na dlouhý pochod, na jehož konci je čekala hromadná
poprava. Kdo nemohl, nebo nestačil, byl na místě odstřelen a ostatní byli
ranami a bitím pobízeni stále kupředu. Byl mladý a strašně se mu chtělo žít...
Mezi zajatci byl ještě jeho krajan a s ním se spolu se pokusili o útěk.
Štěstí jim přálo a dobří lidé pomohli... Domů, na Volyň se však dostali teprv
za měsíc, zesláblí a vyčerpáni do krajnosti.
Naše vzpomínky pojednou přerušilo známé zavytí a
nedaleko od nás padla série min. My byli krytí, ale v obci bylo zle. Ráno
jsme se dověděli, že byla zabitá jedna žena, matka několika dětí.
30. září.
Dnes jsem spolu s Hajným pohřbil našeho vojína – prý to byla spojka
generála Sazavského. Měl střepinou granátu rozbitý celý obličej a byl na něho
hrozný pohled.
--------------------------------------
Byla tmavá podzimní noc a déšť, který neustával ani na
chvíli už po několik dní, měnil údolí a všechny cesty v bezednou tůň.
Rozbahněnou cestou se brodilo několik pěšáků a s nimi šel i bývalý
křídlovák hudby I. čs. brigády, táta Kadlec. Déšť jim už dávno promočil oblek a
voda stékala po těle až do bot. Šumění rozvodněného potoku se mísilo
s nepřetržitou palbou a občas vybuchl granát nebo mina a vymrštil trychtýř
bláta, kamení a smrtících střepin. Prapor se přemísťoval a zaujímal postavení
k novému útoku. Nevyspalí, promoklí a unavení vojáci postupovali opatrně
vpřed, aby nepřítel neměl tušení o chystaném útoku a aby ve tmě neodbočili
z odminované cesty. Min bylo všude bezpočtu a jediný chybný krok mohl
znamenat zranění nebo smrt.
Kadlec setřel rukou z obličeje vodu a unaveně si
povzdechl: „Je to slota, že by člověk nevyhnal na dvůr ani psa.“
„Čuš, starý!“ – utrhl se na něho mladý svobodník vpředu;
„čo skoro dojděm a tam na nás čaká těplůčká postěl aj s perinami.“
Kadlec umlkl, ale vzpomínka na domov a rodinu mu
sevřela srdce. Pocházel z muzikantské rodiny. Hudebníky byli všichni jeho
bratři, otec i děda. Ten byl kapelníkem ještě v Čechách a když se
přestěhoval na Volyň, vychoval tam celou řadu muzikantů. Co se jen nahráli o
posvíceních, bálech a poutích... Jestli pak si ještě někdy zatroubí svoje sóla
na křídlovku?
„Tak, chlapi, tu jsme na místě a ihned se zakoptě!“
nařídil velitel.
Ve tmě rozeznali, že jsou v jakési zahradě u
rozbitého či rozstříleného domku. Tady už začínala poslední polská vesnice před
československou hranicí. Ihned se dali do práce a do rána byli jakž takž
zakopáni a připraveni. Útok začal hned ráno po důkladné dělostřelecké přípravě.
Němci byli opevnění na návrší, ze kterého viděli útočící, jako na dlani. Vojáci
postupovali kupředu přískoky a využívali každé meze, či nerovnosti terénu.
Kadlec se krčil v jamě po vybuchlém granátu a vypálil odtud již druhý
zásobník na malý kopeček, odkud ustavičně štěkal německý kulomet. V tom
zaslechl zoufalý výkřik. Byl to jeho soused, zasažený nepřátelskou střelou.
Připravil si sanitářskou kabelu s obvazy a vyskočil.... Nepřátelský
kulomet opět začal střílet, ale Kadlec už klečel u raněného a chystal se rychle
obvázat jeho zraněnou ruku.. A v tu chvíli zahřměla hromová rána a vše se
zahalilo v kouři a gejzíru hlíny a kamení...
Útok byl úspěšný a nepřítel byl nucen ustoupit až
k lesu a čs. státní hranice. Ztráty byly značné a jedním z padlých
byl i Václav Kadlec. Pohřbili jej v zahradě toho rozstříleného baráku na
pokraji polské vesnice, nedaleko hranic vlasti, na kterou se tolik těšil...
O smrti Václava Kadlece jsem se dověděl 1. října. O
bratrovi nemám žádných zpráv a má o něho velkou starost.
2. října. Jsme v lese. Stále prší... V noci jsme
nesli se spojaři na nějaký kopec telefonní „bubny“. Vrátili jsme se až ráno
promoklí na kůži.
2. října. Dnes za námi přijelo dalších 14 členů naší hudby.
Někteří se vrátili, ale já zůstávám.
4. října. Kopeme se ženisty bunkry. Viděl jsem bratrance Josefa
Žitného. Říkal, že jeho bratr Jára je těžce raněn.
5. října. Mám velké bolesti v žaludku a dva dny jsem nic
nejedl. Stále prší a prší – dá se to vůbec přežít…..?
-------------------------------------
Sotva znatelnou cestou postupovali dva vojáci. Byli to
viditelně saniťáci, neboť nesli nosítka a u boku měli brašnu s první
pomoci. Jedním byl bývalý baskřídlovek hudby I. čs. brigády, Kučera. Šli
opatrně, neboť cesta vedla minovým polem, které tu všude kolem číhaly na každý
chybný krok. Němci je nastražili i tam, kde by s nimi nikdo nepočítal; na
osamělý pařez u lesní stezky, pod tělo zabitého fašisty, do dveří prázdné
světnice, do odestlané postele i na stůl pod pecen chleba.. První pěší prapor
útočil a saniťáci měli plné ruce práce s odnášením raněných.
S nasazením vlastního života zachraňovali životy spolubojovníků pod přímou
palbou nepřítele a odnášeli je na ošetřovnu. Teď šli pro posledního raněného,
neboť prapor se přemísťoval do jiného místa. Brzy jej našli, ošetřili raněnou
nohu a spěchali s ním do týlu. Cestu znali dobře a zdála se jim bezpečná,
- a přece tu zůstala ještě jedna mina, která explodovala a přední nosič klesl
s výkřikem k zemi se zmrzačenou pravou nohou. Borka byl bezradný…
Neměli už žádné obvazy a zůstal v lese sám se dvěma těžce raněnými
kamarády…. Tu však zaslechl známý klapot a na cestě mezi stromy se objevil
povoz se dvěma vojíny, ve kterých
poznal své přátele z kapely, Báču a bečevského. Oba byli zařazení
k odklízení raněných a teď se tu objevili v pravý čas. Rychle
ošetřili raněného, naložili oba na vůz a teprve cestou se po bratrsku přivítali
a dali do řeči.
„Co je s Vokalovem?“ – tázal se Báča. „Byl přece
s tebou.“ „Co ti mám povídat,“ odvětil Kučera. „O život se každý Bojí, ale
Vokalov mi připadal, že má jakousi zlou předtuchu... Nedlouho potom, co jsme
byli přidělení k třetímu praporu, přišel za námi rotný od pěchotních
dělostřelců ráže 45 mm a říkal, že potřebuje jednoho chlapa na doplnění.
Vokalov se toho chytil a šel s ním.“ Zatím dojeli k ošetřovně kde
předali oba raněné a rozloučili se stisknutím ruky. Kučera si šel pro obvazy a
na ošetřovně jej už zase sháněl praporní saniťák. Rota již znovu útočila a byli
další ranění. K pomoci mu přidělili ještě dva vojíny a s nimi se vracel
znovu na bojiště. Borka šel napřed, sleduje telefonní linku, která jej měla
dovést k rotě. Postupovali hustým lesem a přibližně v těch místech,
kde před chvíli našli raněného, spatřili dalšího vojína, který tu ležel bez
pomoci již delší dobu. Zapomenuv na ostražitost, Borka se k němu rozběhl a
to se mu stalo osudným. Zahřměla rána a chlapec se svíjel v tratolišti
krve… Pravou nohu mu mina utrhla v půli lýtka a levou až po koleno… chtěl
se ještě vztyčit, ale všechno se s ním zatočilo a jeho paměť obestřela
černá, dusná tma…
-------------------------
6. října. Dnes přešly naše jednotky československou státní
hranici. Kolik to stálo obětí, kolik krve! Padl i velitel I. brigády generál
Vedral Sazavský, který k nám přišel nedávno z Anglie. Odpoledne
jedeme do Vyžního Komárníku, první osvobozené vesnice na Slovensku.
V Barvínku kdosi ukazoval na zahradu kde prý je pohřben náš křídlovák,
táta Kadlec. Jsme na hranici. Koná se tu právě významná slavnost za přítomnosti
našich i sovětských důstojníků… Několik hudebníků, zbytek naší velké vojenské
kapely hraje československou státní hymnu. Všichni jsme dojatí k slzám…
Nedaleko za hranicí les končí a silnice vece dál
otevřeným terénem. Před námi vybuchl granát. Němci sem asi dobře viděli a byli
dobře zastřílení. Zastavujeme automobily a ukrýváme je do lesa. Náš řidič,
chlapec ze Zakarpatské Ukrajiny, poklekl na zem a políbil ji se slovy: „Drahá
země československá, už šest let jsem tě neviděl.“
Slzy máme v očích, ale na sentimentalitu teď není
čas. Musíme náš náklad dopravit do vesnice. Vždyť to jsou potraviny pro naše
chlapce, kteří tam vpředu možná hladoví… Chceme dál po okraji lesa, ale auta
nám zapadají a tak tak, že jsme se dostali zpět na silnici. Posíláme do vsi
spojku. Ta se za chvíli vrací s rozkazem: „Vojáci půjdou po okraji lesa,
ale auta musí dojet do vesnice za každou cenu!“
První auto vyrazilo na silnici a jako střela se řítí
po výšině. Němci po něm pálí jako diví a jejich granáty vybuchují kolem dokola.
Ještě kousek – a už je v padlině, kam nepřítel nevidí. Na silnici vyjíždí
druhé auto a celý výjev se opakuje znovu. Měli jsme toho dne štěstí, přeprava
se podařila.
7. října. Náš velitel npr. Vyhnálek se o nás stará jako vlastní
táta… Jakmile jsme dorazili do Komárniku, nařídil nám kopat si zákopky. Však také
za chvíli byla obec zasypána nepřátelskými minami. Bylo zabito několik vojínů a
jeden sovětský důstojník. My jsme zatím všichni v pořádku.
8. října. Dnes jsem se dověděl, že můj bratr František padl.
Nechtěl jsem tomu zprvu věřit, ale odpoledne mi tuto smutnou zprávu potvrdil
bratr Jaroslav. Našel jej v polské obci, nedaleko spálených tanků, sotva 3
kilometry od československé státní hranice. Měl přeraženou pravou ruku a nohu a
hlubokou ránu v levém boku.
„Zdálo se, že spí“ – říkal bratr Jaroslav, „ale když
jsem se k němu sehnul, viděl jsem že padl už před několika dny. Chtěl jsem
ho pohřbít na nějakém nápadném místě a teprve teď jsem zjistil, že všude kolem
byly ty zrádné miny.. Ani nevím, jak jsem se dostal do vesnice a tam jsem mu
vykopal hrob pod starým křížem vedle cesty. Vedle je barák nějakého Hruda
Šejka. V kapse měl tuhle písničku a mám za to, že je to tvůj rukopis.“
Byla to vskutku partitura známé písně „Přes ty černý
lesy, potěšení – kde jsi,“ kterou jsem před nějakým časem upravil pro mužský sbor.
Teď už jsem věděl, že se s bratrem již nikdy neshledám… Nedošel, i když se
tolik těšil na svoji starou vlast, na Československo a stověžatou matičku
Prahu…
9. října. Dnes jsme nesli se starým Umlaufem na pozorovatelnu
„várničky“, tj. plechové bandasky s polévkou. Bylo hezké podzimní ráno a
várnička příjemně hřála do zad. Šli jsme podle malého, horského potůčku
k lesu před Nižním Komárníkem. Pojednou se ozval známý hvizd a
v zápětí ohlušující rána dost nablízku. „Ti neřádi nás snad mají na
mušce!“ zlobil se náš bývalý helikonista a chvátal k nedalekému lesu.
Každý voják ví, že taková střela, která si „hvízdá“ není nebezpečná: horší je,
když projektil „šeptá“, - tu je nutno padnout, třeba do žumpy… A zrovna tak to
teď zašeptalo. Padli jsem do mělké jámy po vybuchlém granátu a těsně vedle nás
vylétl do vzduchu trychtýř hlíny kamení a střepin. Cítím, že jsem
v pořádku a ohlédnuv se na svého souseda vidím, kterak sebou vrtí a křiví
podezřele svůj obličej.
„Ježišmaria, Toníku, stalo se ti něco?“ ptám se
s obavou, že jej nějaká střepina zasáhla.
„Krucifixhergot: Já už to nevydržím, ta zatracená
várnička teče!“
Nádoba měla vskutku špatný závěr a horká polévka
vytékala dědovi rovnou za límec… Bylo to legrační, ale nám teď do smíchu vůbec
nebylo. Naštěstí střelba na chvíli ustala a to nám stačilo, abychom doběhli do
lesa.
Po návratu z pozorovatelny, cítil jsem se dost
unaven a rozrušen zprávou o smrti mého bratra. Chtěl jsem být na chvíli sám se
svými myšlenkami a nevím ani proč vylezl jsem na půdu našeho baráku, kde bylo
tu chvíli jaksi klidno a já se dal do čtení dopisu – už asi po desáté…Dopis
z domova – to je pro frontového vojáka nejmilejší dárek. I když nohy
mrznou a tělo pálí…čte jej znovu a znovu, ač všechna slova zná už dávno
nazpaměť. Měl jsem sebou také fotografii svého ročního synka Jarouška a díval
jsem se právě na ní, když zahřměla ohlušující rána, po které se celý barák
otřásl až v základech. Seskočil jsem z půdy do průjezdu, kde byly
uvázány naše koně a kde se nyní tlačili ke zdi naši vojáci. Ozval se nový
výbuch a oba koně klesly s vyhřezlými vnitřnostmi. Utíkal jsem do svého
zákopku, který byl za stěnou baráku, ale byl jsem sražen tlakovou vlnou nového
výbuchu k zemi. Byla to mina, která explodovala na střeše sousední kolny
asi tři metry ode mne. Ucítil jsem na tváři krev, ale bylo to jen malé
škrábnutí. Hůř to dopadlo s naším druhým křídlovákem Novákem, který běžel
hned za mnou. Byl zraněn na hlavě a těžkou ránu měl ve stehně. Touto minou byli
zabití i dva rudoarmějci, jen já vyvázl bez pohromy, jako zázrakem.
Dne 13.10. Dnes jsem mel
zase štěstí … Střepina jako dlaň se zaryla do země těsně vedle mojí hlavy.
Cítil jsem dokonce jak je rozpálená … Že by ta cikánka mluvila přece jen
pravdu?
Stalo se to nedlouho po našem nastěhování do Stecovy.
Měli jsme jedno odpoledne volno a vyšli jsme si s bratrem Frantíkem na
prohlídku vesnice. U malého domku na konci obce nás tenkrát zastavila stará
cikánka a svým žargonem nás nutila, abychom si nechali hádat z ruky. Mě
se, to zamlouvalo, ale bratr řekl : „Jen ji nech, aspoň nám uteče dlouhá
chvíle. My, však, bábuško, nemáme čím platit.“
„ Ej, to nič, moji chlapci – já Vám i tak budu hádat,
na rukách je všetko napísané, všetko, - aj to, co vás na té vojně čeká.“
To už se dívala na bratrovu ruku a po chvíli, hladíc jej
po tváři, řekla : „Chlapče můj, chlapče, taký jsi mladý, statný a juj, synku –
ty ani nového roku nedočkáš … „
Ty toho asi víš, bábo jedna, myslil jsem si tenkráte;
My jsme hudba Víta Nejedlého, co se nám může stát?
„No a co já
mám napsáno na ruce?“ – zeptal se cikánky podávaje ji ruku.
„Ej, ty mlaďučký, vesel se, tvoja smrt je ještě
daleko.“
Tenkrát jsme té staré cikánce oba srdečně smáli, ale
když na báchorky nevěřím, často jsem si později na frontě na její věštbu
vzpomínal
Dne 15.10. Dostal jsem od Toničky dopis, od jediné dcery mého
padlého bratra..Psala jej svému otci a protože byl adresován na naši hudbu,
kamarádi jej dali mě. Doma dosud o jeho smrti nevěděli. Bude to pro ně hrozná
rána …
Dne 17.10. Tuto noc jsme nesli druhému praporu lopaty, připravuje
se nový útok.
Dne 18.10. Za ranní mlhy jsme pohřbili u Komárnické Cerkve opět
jednoho volyňského Čecha. Byl to vozka Josef Chromý, který byl zabit
nepřátelskou minou na silnici vedoucí k Vyžnímu Komárníku.
Dne 19.10. Jsme opět v Polsku. Kopeme s ženisty bunkry
pro štáb a stále prší. Hranice je nedaleko a v údolí pod námi je slovenská
vesnice.
Dne 19.10. Je to stále stejné – déšť a bláto … Mám kašel a
žaludek mne stále trápí … Už dva dny jsem nejedl a sotva se držím na nohou.
Várničky s jídlem nosíme jenom za tmy, poněvadž ve dne bychom se na
pozorovatelnu nedostrali.
Dne 23.10. Konečně přestalo pršet a mě je trochu lépe. Společně
s našim bývalým křídlovákem Petrem Mašatou jsme si vykopali malou
„zemljanku“ a přikryli ji hezky borovými větvemi. Máme tady i malou pícku, vyhloubenou ve stěně a když si
v ní zatopíme je tu docela příjemně.
Dne 27.10. Dnes jsem doprovázel na sborovou pozorovatelnu
nějakou rudoarmějku z rozkazu velitele štábu Lomského. Jeli jsme koňmi až
k lesu a ona šla zbytek cesty pěšky. Byl jsem vedle palpostu našich
minometů ráže 120 mm a viděl jsem některé krajany z naší vesnice.
Dne 29.10. V naší obci na Volyni mají posvícení. Letos je
určitě smutné, neboť celá řada našich občanů již nežije, mnozí jsou ranění a
léčí se v různých sovětských nemocnicích. Byl jsem na pozorovatelně a na
zpáteční cestě jsem se zastavil na palpostě u našich minometů. Poslali jsme
domů společný dopis, který jsme všichni podepsali. Ať mají radost že na ně
vzpomínáme a že jsme dnes ještě naživu.
Dne 30.10. K večeru za námi přišel velitel štábní roty
npor. Vyhnálek a řekl, že obdržel rozkaz odeslat nás zpět k hudbě.
Rozloučili jsme se s ním srdečně a ihned se vydali na cestu. Hudba prý je
v Jaslisku a to je odsud asi 20 kilometrů.
Dne 31.10. Tak už jsme zase u hudby I. čs. brigády. Bohužel
nevrátili se všichni … Padl můj bratr František Hybler, starý Kadlec, Málek,
Vokálov a Báča. Těžce byli ranění : Novák, Pěnička, Damašek, Svoboda, Baťovský
i oba bratři Kučerové. Borka, se kterým jsem hrával na křídlovku, přišel o obě
nohy, Baťovský o jednu nohu a Moravec měl přeraženou páteř a poškozenou míchu.
Nebyli jsme na frontě dlouho, ale naše ztráty byli značné …
Nechali nás odpočívat celý den a teprve druhý den od
nástupu nás kapelník přivítal a oznámil, že budeme povýšení a obdržíme
vyznamenání .. Mě však je hrozně smutno, stále nám před očima svého bratra …
Chci se vrátit na frontu a žádal jsem Víta Nejedlého aby mne propustil.
Zamžikal očima, jak míval ve zvyku,a řekl : „Já vím, co tě trápí, hochu, a věř,
že ti rozumím … Dnes však už je brána do vlasti otevřená a já tě potřebuju
tady. A to si pamatuj, že dokud tady budu, tak tě ze souboru nepropustím.“
Čtvrtý den po našem návratu k hudbě jsem se
k večeru setkal se svým švagrem Václavem Košťákem, který byl zařazen
k posluze ve vojenské nemocnici
v Jaslísku. Od něho jsem se dověděl, že toho dne přivezli do nemocnice
mladého chlapce Antonína Kačírka, který za převozu zemřel. Mohl to být
nejmladší bratr mé manželky a nebo onen spojař, se kterým jsem se nedávno
seznámil u Dukly. Požádal jsem o povolení a spěchal do nemocnice. Tato byla
zřízená v budově jakéhosi kláštera a hned vedle byl vojenský hřbitov. Tam
jsem spatřil dva vojáky kopat hrob a hned jsem k nim zamířil. Optal jsem
se, zda nevědí, kde je ten mrtvý, kterého nedávno přivezli. Oba vojáci byli
němí, ale z jejich posunků jsem pochopil, že hrob kopou právě pro
něho.Říkám, že se obávám, že onen mrtvý voják je můj vlastní švagr a že bych se
chtěl o tom přesvědčit. Ukazovali na nápisy na hrobech a opět na střechu
nemocnice. Pochopil jsem. Spěchám po schodech na půdu a nalézám prostý křížek
s tabulkou na níž je jméno Antonín Kačírek. Stáří souhlasí, ale může to
pořád ještě být ten druhý.
Na dvoře jsem potkal nějakého mnicha, zřejmě
z toho kláštera a ten mi řekl, že za stodolou leží nějaký mrtvý voják
přikrytý otýpkou slámy … Tak jsem ho
tam našel … Byl to nejmladší bratr mé ženy a bylo mu teprve 17 roků. U odvodní
komise v Lucku se hlásil o rok starším aby jej přihnuli do naší armády … A
takhle to s ním dopadlo …
Později jsem se dozvěděl, že Toník našel v lese
malou skříňku, kterou považoval za cigárnici. Sehnul se pro ni a sotva se ji
dotkl, třeskla rána a hoch se svíjel na zemi. Z rány na břiše prýštila
krev s obsahem žaludku. Do Jaslíska bylo od jejich palpostu asi 25 kilometrů
a než jej tam dovezli, zemřel.
Je těžké vylíčit, jak mi bylo … Byl to již pátý mrtvý
v mé rodině … Kolik zla a bolesti napáchala tato krutá válka! Druhý rok po
obsazení Volyně fašisté zastřelili mého bratrance. A kolik známých krajanů
povraždili před příchodem Rudé armády. Český Malin a Sergijevka – to byly
volyňské Lidice a ležáky, dvě české vesnice na Volyni, kde fašisté povraždili
všechny obyvatele od nejútlejšího dítěte po starce nad hrobem a obce vypálili a
srovnali se zemí. A byly to další a další stovky ukrajinských a ruských měst a vesnic, které zničili stejným
barbarským způsobem … Znovu jsem si uvědomoval, jak barbarský je fašismus a jak
hluboko může klesnout národ zfascinovaný jeho ideami a šílenými vůdci.
-------------------------
VI.
Bylo nutno dohonit to, co bylo zameškáno dlouhou
přestávkou naší účastí na frontě, a proto jsme nyní usilovně cvičili pod
vedením kapelníka Víta Nejedlého. Veřejně jsme poprvé vystoupili na oslavě
Velké říjnové revoluce v Jaslísku. Potom jsme uskutečnili několik koncertů
ve vojenských nemocnicích, a to jak soubor, tak hudba dechová.
V té době probíhaly na frontě úporné boje po obou
stranách dukelské silnice ve směru na Obšár. Náš Sbor, zařazený do 38. sovětské
armády, sváděl úporné boje o bezejmennou kótu a obec.
Teprve 25. listopadu ovládly naše jednotky a 38.
armáda definitivně horu Obšár a přilehlé výšiny. Příštího dne pronikla za
východní slovenskou hranicí i vojska 4. ukrajinského frontu a osvobodila města Humenné, Michalovice a
Medzilaborce. Fašisté vycítili nebezpečí obklíčení a proto zbytky jejich divizí
stáhly za řeku Ondravu do předem připravených pozic obrany.
Na Odravě přešly do obrany i naše jednotky. Zásobovací
sklady a intendance se nyní stěhovaly na Slovensko a skupina hudebníků byla
odeslána na výpomoc do skladu a k autorotě. Byl jsem mezi nimi. Vypomáhali
jsme při nakládání a skládání, nebo jsme plnili funkci strážných.
Dne 6. prosince jsme dorazili do Krajní Polany, kde
bylo našim úkolem zajistit místo pro sklady a pro hudbu. Tato obec je na
silnici vedoucí ke Svidniku, který byl dosud v rukou nepřítele. Byla
válkou poškozena a četné domy byly vypálené. Fašisté tu řádili jako divá zvěř a
nebýt rychlého postupu našich jednotek, byli by zničili celou obec.
Dne 11. prosince byl uskutečněn koncert pro naše
vojáky a nového velitele 1. brigády generála Bočka, který byl za námi vyslán
z Anglie za padlého generála Sázavského. Tento koncert byl v obci
Ladomírová, která byla od Krajní Polany vzdálená asi sedm kilometrů.
Na programu odpoledního koncertu byla Smetanova
předehra k Libuši, Rimského Korsakova „Tanec šašků“, Nejedlého Suita a
jeho druhá montáž „Přicházíme ze Sovětského svazu“.
Vít Nejedlý byl velmi unaven a o přestávce se ohříval
u kamen. O půl šesté přišel generál Boček a náš druhý koncert začal. „Libuši“
dirigovat Vít jako vždy – jistě, ovládaje svými klidnými pohyby celý orchestr.
Pak následoval houslový koncert Čapkovského a sólista Flor vzpomíná, jak se Vít
přemáhal, aby tuto náročnou skladbu zvládnul. Pak následoval opět Rimskí
Korsakov, jehož skladba končí codou ve vášnivém prestissimo. Vít Nejedlý se
silně potil a co chvíle si otíral čelo kapesníkem.
Pak následovala jeho Suita. Byl již klidný, ale pobledlý
a o přestávce se ihned posadil na lavici u kamen. Generál Boček byl překvapen,
že bylo vůbec možné na frontě nacvičit a předvést koncert takové úrovně a tiskl
srdečně Vítovi ruku.
Po krátké přestávce jsme začali montáž a Vít dirigoval
již klidně. Ve druhé polovině skladby však náhle silně zbledl a levou rukou se
opřel slabě o pult a při závěrečném grandiosu držel ruku na prsou. Slabě se
uklonil a sedl na lavici úplně vyčerpán.
Vrátili jsme se do Krajní Polany s velkými
starostmi. Náš kapesník byl opravdu vážně nemocen a když se tomu velice bránil,
naposled uposlechl rady lékaře a v doprovodu své manželky, Štefy Petrové,
která za námi nedávno přijela, jel do Krosna na rentgen. Odtud byl odeslán do
infekční nemocnice v Kroščenku. Před svým odjezdem nařídil Traubmanovi
/Toman/, aby v době jeho nepřítomnosti vedl hudbu on. Dirigování souboru
pověřil Edvína Šafáře a vedením dechovky Kačerka.
V neděli 17. prosince jsme hráli ve výcvikovém
středisku v Olšince a na zpáteční cestě jsem se setkal s bratrem
Jaroušem, který je stále u hudby třetí brigády. I od nich byli někteří
hudebníci vysláni na frontu, ale nepadl nikdo.
Další koncert byl v prádelně a potom nováčkům ve
Výslavě.
Byl štědrý večer 24. prosince 1944. Naše hudba,
rozdělená na menší skupinky hraje našim hochům u jednotlivých útvarů.Já hraji
s dechovkou v pekárně, prádelně a autorotě. Hrajeme pro rozveselení, ale
je nám při tom smutno – nám i těm, pro které hrajeme … Vzpomínáme na domov, na
rodiny i na ty, kteří již nikdy k štědrovečernímu stolu nezasednou …
Starý Miler hraje na klarinet se šestičlennou
skupinkou u automatčíků a tam se shledává jedním ze tří svých synů, kteří i
v tento večer stráží v přední linii. Bylo to radostné shledání když
se oba nedovedli ubránit slzám…
Je nový rok 1945 – poslední rok této dlouhé a strašné
války.Stojím na stráži u proviantního skladu a vzpomínám na všechno, co nám
minulý rok přinesl – i na ty, které nám vzal … Vzpomínám na svého bratra,
příbuzné a známé, na všechny ty naše chlapce, kteří tu, v těch horách
padli.
-------------------------
Štefa Petrová se od lůžka svého manžela nevzdálila ani
na krok. Ale přes všechnu lékařskou péči se zdravotní stav Víta Nejedlého stále
zhoršoval. Byl spalován vysokými horečkami a když teploty trochu poklesly, byl
hrozně zesláblý.
Jednoho dne došel hudbě dopis, ve kterém Štefa
sdělovala že její manžel má střevní tyfus a jeho stav je velmi vážný. Po této
zprávě se ihned na cestu do nemocnice vydali lékaři Engl a Škvařil.
Z hudby jel Ervín Toman a sólista Flor.
Ve vzpomínkách na Víta Nejedlého, houslista Flor
vypráví, jak se mu podařilo po delším jednáním dostat se do infekční nemocnice
v Kroščenku a na svoje poslední setkání s Vítkem Nejedlým.
Přišel jsem do Vítova pokoje. Ležel na loži a
v ruce držel malou jedlovou ratolest. Když mne spatřil, sahal po
brýlích.Podal jsem mu ruku a hned mne poznal.
„Nu, co je?“ zašeptal
„Buď silný, seber se. Musíš sám hledět, abys se
uzdravil.“
Držel mou ruku svými tenkými prsty. Zašeptal :
„Pozdravuj všecky a přijď zase brzy … přijď brzy!“
Ošetřovatelka mne vystrčila.
Domů jsem se vrátil pozdě v noci. Kamarádi na mne
naléhali : „Jak se vede Vítovi?“ – „Dobře.“ – obelhal jsem sebe i je. „Je pouze
sláb.“ – Věřil jsem tomu vskutku!
Po dvou dnech přišel dr. Škvařil a dal si zavolat
Traubmana /Toman/. Tušili jsme, že tato návštěva nemůže znamenat nic dobrého.
Vrátil se a nechal nás všechny nastoupit. Pravil : „Náš velitel a kamarád Vít
Nejedlý nežije …“
Dále nemohl, slzy udusily jeho hlas. Zalezli jsme
každý někam se svou bolestí a nemohli jsme se jeden druhému podívat do očí …“
-------------------------
Byl mrazivý zimní den 4. ledna 1945. Jedeme na pohřeb
svého kapelníka, poručíka Víta Nejedlého. Mráz proniká až do kosti a jsme rádi,
že máme nové teplé čepice „ušanky“. Pohřeb se konal na malém hřbitůvku u
československé státní hranice, kde byli prozatímně pohřbení ti, kteří padli
v těchto místech za bojů 6. října 1944. Nyní je všechno zaváto sněhem a
ostrý severák vytváří stále nové závěje. Se soudruhem Nejedlým se přišlo
rozloučit mimo nás několik jeho přátel a manželka operní pěvkyně Štefa Petrová.
Za zvuků československé státní hymny je spouštěná do
hrobu prostá rakev s tělesnými pozůstatky našeho milovaného kapelníka. Ve
všech očích se lesknou slzy … Z nedaleké fronty hřmí salva našich
dělostřelců a nám je těžko, bolno u srdce … V osobě soudruha Nejedlého ztrácíme
nejen dobrého kapelníka a skladatele, ale také dobrého přítele, dobrého člověka
…
-------------------------
I když naši hudbu postihla tak velká ztráta, bylo
nutno pokračovat v započatém díle, jemuž Vít Nejedlý dal tak dobré
základy. Podle jeho osobního přání převzal po něm dirigování souboru podporučík
Šafář a vedení dechovky rotmistr Kačerek.
Alois Kačerek se narodil v Novém Jičíně a jako
elév byl odchovancem vojenské hudby. Za první světové války sloužil u vojenské
hudby v Černovicích, kde se pro něho končila též válka. Demobilizoval, ale
zůstal v Černovicích natrvalo jako člen orchestru městského divadla v němž
hrál hoboj. Za 2. světové války odešel do Sovětského svazu a v únoru 1942
se přihlásil v Buzuluku do čs. Jednotky.
Ervín Šafář, původně Šarf, byl rovněž hudebníkem
z povolání. Byl rodákem z Moravské Ostravy, kde účinkoval jako
houslista v tanečních a smyčcových orchestrech. To bylo ještě za první
republiky … Pak ale přišli hitlerčíci a jeho život se rázem změnil. Ervín byl
v říjnu 1939 internován s otcem a dalšími krajany židovského původu do
Polska k řece Bug nedaleko hranic SSSR. Měli tu, na nějakém návrší stavět baráky
a kopat zákopy. Potom je hnali gestapáci na dlouhý pochod při kterém každého,
kdo nestačil zastřelili. V obci Pryšnica byli přepadeni ozbrojenou tlupou
a za vzniklé paniky se podařilo Edvínovi uprchnout i s otcem. Po mnohých
svízelích a trampotách se dostali potom do Sovětského svazu a 15. února 1942 se
stali příslušníky 1. čs praporu v Buzuluku.
Ervín měl již tehdy značné zkušenosti ve velení
orchestru a u Víta Nejedlého ještě se mnohému přiučil a zdokonalil. Teď měl
možnost ukázat, co dovede a uplatnit všechno své umění …
-------------------------
Třetího dne po pohřbu Víta Nejedlého jsme byli na
ošetřovně na injekcích. Na zpáteční cestě k útvaru jsme se setkali se
štábním rotmistrem Felixem Knospem, který byl jmenován novým kapelníkem hudby
1. čs. Brigády.
Knosp byl za slovenského státu kapelníkem posádkové
hudby v Levoči a ve slovenském národním povstání byl raněn a letadlem
dopraven do sovětské nemocnice ve Lvově. Byl absolventem vojenské kapelnické
školy v Praze a dechová hudba 1. brigády v něm získala dobrého
vedoucího.
Umělecký soubor vedl i nadále Ervín Šafář
s podporučíkem Tomanem a již v té době probíhalo jednání o převedení
souboru pod správu sboru.
-------------------------
V lednu měla sovětská i naše armáda hodně úspěchu
a nepřítel byl nucen ustoupit až k řece Ondavě, kde obě fronty zaujaly
obranná postavení. Rudá armáda připravovala ve vší tichosti velkou zimní
ofenzívu, která měla urychlit konec této Dlouhé a kruté války. Na každém
kilometru měli Sověti na 200 děl a v noci, ze 14. na 15. ledna 1945
přisunuli i známé „kaťuše.“
Jaselské ofenzívy se zúčastnili i naše dělostřelecké
pluky a na Ondavě držely obranu jan minomety ráže 120 mm a několik děl. Tato,
takzvaná kočovná děla vypálila vždy několik salv ráz na ráz. Rychle se
přemístila na jiné místo a palbu opakovala. Nepřítel byl tímto manévrem natolik
oklamán, že svoji obranu na řece Ondravě ještě zesílil a přisunul další útvary
od Jasla.
V 6:44 hodin vyletěli u Jasla zelené rakety a
vojska sovětského frontu dala se do pohybu.
Další zimní ofenzíva byla uskutečněna severně od
Karpat a nepřítel počal ustupovat z východního Slovenska.
Dně 18. ledna vyrazil 1. armádní sbor
k pronásledování ustupujících Němců a během dvou dnů osvobodil 41 obcí a
města Bardějov a Zborov. Tím sbor přispěl k osvobození Prešova a Košic.
Také pro naši hudbu přijelo auto, ale protože bychom
se do něho všichni nevešli, byl zanechán v Krajní Polaně archív a velké
nástroje se strážním oddílem sedmi mužů, mezi nimiž i já. Dostali jsme suchary,
konzervu, trochu čaje a cukru a osaměli v kraji zavátém sněhem, kde ještě
před nedávnem hřměla fronta. Neměli jsme vlastně žádnou povinnost a tak druhého
dne, když již byl dávno bílý den, leželi jsme na svých pryčnách … Venku dul
ostrý severák, který vršil vysoké závěje sněhu, ale nám bylo v učouzené
světničce teplo a tak dobře, jak tomu Honzovi z pohádky na mámině peci …
Pojednou někdo prudce zabušil na dveře a venku se
ozval ostrý, písklavý hlas : !Vstávejte, vy bando ulejvácká, nebo vám tu chajdu
rozházím!“
„Koho to čerti“ – zavrčel Vodička rozespale a otočil
se na druhý bok.
„Vztyk, nebo vás nechám zavřít až zčernáte!“
„Kluci,“ povídám dívaje se do okna, - „on je to
opravdu nějaká šarže.“
Byl to štábní rotmistr Bělák, velitel prádelny 1.
brigády, která zůstala ve vesnici také. Desátník Picka zatím otevřel dveře a
zdravil podle předpisu.
Štábní otřepával sníh a pravil již trochu mírněji :
„Podívejte, kluci, - já vím, že si zasloužíte trochu odpočinku, lae já se chci
s vámi domluvit po dobrém. Ty moje holky – prádleny, jsou chuděry. Kdo to
pochopí a uzná, co jen se nadřou s tím prádlem? Jistě se budou psát celé
knihy o těchto bojích, budou natočeny velké filmy o této válce, o slavných
hrdinech a bitvách, ale málo kdo si uvědomí a pochopí, co všechno bylo nutné
udělat, aby se vojáci najedli, měli se možnost převléknout a podobně … A tak si
hoši vemte ty svoje trumpety a pojďte těm holkám zahrát. Nemají teď nic na
práci, tak ať se trochu pobaví a vytančí.“
„Pane štábní, vždyť nás je jenom sedm.“
„A to je snad málo. Pořádněji muzikant zahraje sám,
vždyť ti dovede každý cikán. Konec výmluvám : - za hodinu ať se u nás hlásíte
s celou parádou!“
Práskl za sebou dveřmi a my se dívali jeden na druhého
jako vyjevení … Co nás v těchto zatracenejch Karpatech ještě čeká?
Měli jsme jednu baskřídlovku, trumpetu, dva
klarinety,dva doprovody a buben – ale noty žádné. Náš archív byl uzavřen
v bednách, ale i tak by se Smetana, Dvořák nebo Čapkovský pro ty děvčata
sotva hodil. Byli jsme však zvědaví, jak to všechno dopadne a tak po zbytečné
poradě a ještě zbytečnější zkoušce jsme náš barák uzamkli a šli.
Prádelna byla umístěna v budově bývalé pily a
prostorná místnost byla přeplněna děvčaty, která nás vítala radostným pokřikem.
A pak to začalo …
Hráli jsme všechno – naše, slovenské, ruské i polské
písničky, Kaťušu, kozáčka, tango i foxtrot – zkrátka všechno, co nás napadlo
nebo co si děvčata přála.
Jenomže to všechno ještě nestačilo … Náš „orchestr“ se
stále zmenšoval, protože děvčata nás jednoho po druhém braly tancovat a když
vzali bubeníka, tančilo se při zpěvu, pískání a dupotu … Tenkráte jsem se
vzpomněl na dudáka Švandu, jak mu asi bylo pod tou šibenicí uprostřed
divoženek…
Ono to však tady nebylo tak zlé a velitel prádelny
hlídal ty svoje „ovečky“ jako dobrý pastýř. Nebylo ještě ani půl noci, když tancovačku
zarazil a nařídil rozchod.
Po všech těch svízelích a trampotách byla to taková
chvíle oddechu, změny a nám se po tom našem „vystoupení“ spalo výborně.
Jenomže druhý den měla naše povinná zábava pokračovat
znovu a když jsme se v určenou dobu nedostavili, přišla si děvčata pro nás
sama.
Jejich nálada však značně poklesla a to ze zcela
prostého důvodu – nebylo co jíst. Svůj příděl potravin jsme již snědli a
v prádelně již také měli pouze čaj a to bez cukru.Tanec končil mnohem
dříve, neboť je-li hlad, nebaví ani ta nejlepší muzika.
Velitel Bělák si však usmyslil, že ta děvčata
utancuje, a proto nám přikázal přijít ještě třetí den. Přišli jsme tedy, ale
bylo to zbytečné, neboť děvčata se všechna poschovávala. Hladověli stejně jako
my … Zábava se tedy nevydařila a tak se šlo spát, a to s prázdným
žaludkem.
Naše situace nebyla právě záviděníhodná. Cesty byly
zaváty sněhem, kraj vylidněný, zpustošený válkou a naši až někde za Prešovem. Obyvatelé
byly totiž z tohoto území vystěhováni kamsi do vnitrozemí a nyní se počaly
vracet. Jejich domovy však byly většinou zničeny bojovými operacemi, vypáleny a
rozbořeny. Bylo to uprostřed tuhé zimy a oni neměli téměř žádné potraviny a
byli nedostatečně oblečení. Nad Východoslovenským krajem, ve kterém jsme byli
se vznášela vidina hladu.
A v této těžké chvíli opět pomohli naši sovětští
přátelé. Jednotkami našeho sboru bylo mezi obyvatelstvo rozděleno 500 tun
sovětské mouky. Bylo to v době nejtěžší.
-------------------------
Konečně jsme se dočkali. Náš známý „studebacker“ přijel
a ihned jsme se dali do nakládání. Vyjeli jsme však již večer a daleko jsme se
nedostali. Cesty byly zataraseny závějemi, ze kterých jsme museli auto co
chvíli vyprošťovat. Zůstáváme tedy přes noc v nějaké slovenské vesnici,
která nebyla válkou vůbec poškozena. Je tu elektrické světlo a my jsme zase po
dlouhé době mezi civilními lidmi, ve vyhřáté světnici a ti dobří lidé nás
častují mlékem a bramborami … Pane, to byla pochoutka!
Ráno vyjíždíme brzo, ale cesta je příliš zlá a my
vězíme co chvíle v závějích, nebo se nemůžeme dostat po kluzké cestě do
srázného vrchu .. Teprve k večeru dojíždíme do výstavné obce Šváby, kde
zůstáváme do rána. Obec je nedaleko Prešova, kam dojíždíme před polednem. Hudba
byla ubytována v soukromých domech měšťanů nedaleko městského divadla.
Jaká to změna – všude čisto, teplo a ti dobří lidé se s námi dělí o vše,
co mají …
Ještě téhož dne večer jsme měli v místním divadle
koncert na uvítání zmocněnce československé zahraniční vlády dr. Němce. Divadlo
bylo zcela obsazeno a nálada slavnostní.
V Prešově jsme se zdrželi přes týden a měli celou
řadu vystoupení a koncertů.
Koncem ledna byly osvobozeny Levoča a Kežmarok a naše
hudba byla přemístěna do Popradu. V té době probíhala již na osvobozeném
území Slovenska mobilizace a k nám se hlásili bývalí členové posádkové
hudby v Levoči.
V Popradě došlo k definitivnímu rozdělení
naší hudby na umělecký soubor a dechovku. Umělecký soubor byl rovněž doplněn
novými členy a kmenově přidělen ke správě sboru. Dirigentem tohoto souboru byl
Ervín Šafář.
Kapelníkem dechové hudby 1. brigády byl od této doby
štábní rotmistr Felix Knosp. Hudba měla celkem 46 členů, většinou bývalých
příslušníků posádkové hudby v Levoči. Volyňských Čechů tady bylo jen 17 a
já zůstal u své baskřídlovky.
-------------------------
Jaro v roce 1945 bylo v podstatě stejné jako
jiné roky – a přece tu bylo něco zvláštního, mimořádného. Každým dnem, každou
hodinou se přibližovalo vítězství nad moci zla a násilí : s probouzející
se přírodou se vracela lidem víra v nový život, v nový lepší svět …
Na horách ležel dosud sníh, ale v údolí nad Váhem
pučely na stromech poupata a místy se počala zelenat tráva.
Byli jsme kdesi u Liptovského Hrádku, když nás jedno
odpoledne poslali do skladu vyměnit poškozené části stejnokrojů a vybavili nás
přídělem potravy na čtyři dny. Přiznám se, že v nás trochu „hrklo“, neboť
jsme měli dosud v paměti události loňského podzimu … Nasedli jsme do auta
a ty nás odvážely směrem k Spišskému podhradí. Teprve cestou jsme se
dověděli, že jedeme na východní Slovensko. Bylo kolem půlnoci, když jsme dojeli
do Zborova, kde bylo nutno vysednout a pokračovat dále pěšky, protože most,
stržený za války, nebyl dosud opraven. Teprve k ránu jsme dorazili
k nějakým chatrčím, kde nám po dlouhém domlouvání otevřeli a vpustili do
světnice. Utrmácení dlouhou cestou jsme se schoulili v koutě místnosti a
v okamžiku usnuli.
Byla to obec Konečná v Polsku, nedaleko čs.
státní hranice, asi 25 kilometrů od Dukelského průsmyku. Hned druhý den jsme
měli v budově místní školy zkoušku, kde nás kapelník Knosp informoval, že
máme na hranicích vítat československou vládu ze zahraničí. Nacvičovali jsme
státní hymny, fanfáry z opery Libuše a husitský chorál. Zkoušelo se
bedlivě celé tři dny, ale čtvrtého dne jsme byli už netrpělivý, protože nám
došly potraviny a my začali hladovět.
Obec Konečná nebyla
válkou zvlášť poškozena, neboť němci tu měli jen slabší hlídky. Za to ale
obrali zdejší obyvatele o všechno, takže nyní trpěli nedostatkem a nic nám
nemohli odprodat. Občas se nám podařilo koupit trochu mléka nebo pár vajíček,
ale chléb a brambory k dostání nebyly. Už jsme nezkoušeli a náš kapelník
se vydal hledat nějaký útvar a další informace. Vrátil se, až za dva dny a
s ním přijely i studebackery.
Byl večer před velikonočními svátky roku 1945 a jedouce
slovenskými vesnicemi, slyšeli jsme vyzvánění zvonů a potkávali houfy vesničanů
s plnými koši velikonočního pečiva … A my měli hlad, až nám z toho
bylo „nanic“.
Bylo kolem půlnoci, když naše hudba dojela od
Humeného, kde byla ubytována v rozsáhlé budově kasáren. Večeře nebyla, ale
jak nám ráno chutnal hrubý chléb s černou kávou – to se dnes ani nedá
popsat.
Neděle velikonoční byla v tomto městě velkým
svátkem – neboť lid celého kraje oslavoval svoje osvobození z fašistické
hrůzovlády a vznik Československa. Dostali jsme volno a povolení
k vycházce do města. Všude bylo plno lidí v pestrých národních
krojích a na jejich tvářích se odrážela radost a úsměvy – radost
z osvobození rodného kraje.
Také v Humenném byly patrny následky bojů. Značně
bylo poškozeno nádraží, kde se dosud povalovalo hodně různého materiálu a
vraků. Druhého dne jsme nastoupili spolu s četou našich vojáků
k nácviku uvítacího ceremoniálu … Zahráli jsme několik skladeb a potom se
vraceli rázným vojenským krokem do kasáren. Tento nácvik pokračovat i příští
den. Po oba dny bylo na nádraží plno německých zajatců, kteří pod kontrolou
sovětských strážných prováděli úklid a výzdobu.
Třetího dne bylo nádraží čistě upraveno a všude i ve
městě vlály naše a sovětské vlajky a prapory. Zajatci již na nádraží nebyli,
zato však neproniknutelná zeď sovětských strážných a to na nádraží i
v celém městě … Teprve po válce jsem se v Praze dozvěděl
z našich armádních novin, že právě dík těmto bezpečnostním opatřením se
nepodařilo diverzantům uskutečnit připravovaný atentát v Humenném, ani
v Košicích a později v Martině. Byli dopadeni až v Bratislavě.
Mimo naší kapely byla na nádraží ještě sovětská
devadesátičlenná hudba ukrajinského frontu, čestný oddíl našich vojáků a
představitelé města a sovětského velitelství.
Konečně jsme se dočkali návěstí a mimořádný vlak
s našimi vládními představiteli vjížděl do stanice. Naše hudba hrála při
tom slavností fanfáry z Libuše. Vlak zastavil a na perón vystoupili
členové vlády s dr. Edvardem Benešem a moskevské velení KSČ.
Sovětská hudba hrála naši československou hymnu a my
po ní hymnu Sovětského svazu. K prezidentu Benešovi přistoupila Slovenka
v pestrém národním kroji, vítá jej a nabízí mu chléb se solí – chléb naší
rodné země … Potom vítají vzácné hosty, představitele města i armády a
následuje přehlídka čestného vojenského útvaru. Hned potom nasedají všichni
představitelé československé zahraniční vlády do aut odjíždějí do Košic.
Naše hudba se v Humenném zdržela ještě několik
dní a uskutečnila řadu koncertů u jednotek národního pluku i pro obyvatele
města. Potom jsme odjeli nazpět a to až do Rožmberku. Tam jsme byli ubytováni
v soukromých bytech hned vedle nemocnice. Tato byla přeplněna raněnými
vojáky z nedaleké fronty. I v tomto městě jsme měli několik koncertů.
Měli jsme jet do Liptovského Mikuláše a už jsme sedali
na auta, když jsem se od našeho helikonisty Marečka dověděl, že do nemocnice
dovezli mého švagra, těžce zraněného do břicha.
Mareček neznal jméno raněného a já se ho dověděl až po
válce. Byl to kulometčík Antonín Krajdl, raněný v bojích u Strčena. Lékaři
jej udrželi při životě a dočkal se dokonce shledání s rodinou, která za
nim přijela do vlasti v roce 1947. O rok později však zemřel.
Boje u Liptovského Mikuláše trvaly celé dva měsíce a
svoji tvrdostí se podobaly bojům u Dukelského průsmyku. Němci tu měli již
předem vybudovanou silnou obranu a kladli houževnatý odpor. V těchto
bojích padlo mnoho našich i sovětských vojáků. Na jejich počest konala se
v Mikuláši smuteční tryzna, při které účinkovala i naše hudba.
Draze, velmi draze byla vykoupená naše svoboda. Každý
metr té bojové cesty od Dukelského průsmyku byl skropen krví našich i
sovětských vojáků.
-------------------------
Osud Hitlerové „tisícileté“ říše byl již zpečetěn. 30.
dubna spáchal Hitler sebevraždu a 2. května padl Berlín. U Torgau se setkaly
sovětské a americké armády, ale
Československu kladla Schörnerova armáda našim a sovětským vojskům tvrdý odpor
…
Koncem dubna zuřili těžké boje u Vrůtek a tam jsme
dojeli i my. Fašisté byli dobře opevnění ve strmých skalám u Strčena a
využívajíce svého postavení, bránili přístup k Žilině.
V těchto bojích byli naší armádě velmi nápomocní
místní občané. Tam, kde nebylo možno do strmých strání dopravit děla a náboje,
vyváželi je svými potahy nebo je vynášeli na zádech.
Žilina byla osvobozena 30. dubna a v Martině se
konala slavnost uvítání československých vládních činitelů. Naše hudba měla při
této slavnosti stejnou účast jako v Humenném.
-------------------------
„Moravo, Moravo, Moravěnko milá …“
Tuto píseň, upravenou Vítem Nejedlým jsme zpívali
v našem souboru vloni za hranicemi naší vlasti a dnes stojíme na její půdě
… Dne 4. května přijíždíme slovenské hranice a ve Vsetíně jsme svědky, jak se
naši lidé dovedou vypořádat s fašisty a kolaboranty … Část naší kapely
přijela do nějaké obce asi 3 kilometry za Vsetínem, kde se právě konal pohřeb
padlého partyzána. Tohoto pohřbu jsme se zúčastnili jako čestná četa za
československou armádu.
Když Praha povstala proti fašistickým okupantům a
svobodný československý rozhlas volal o pomoc, byli jsme od ní ještě daleko …
Ale byli to opět naši přátelé nejvěrnější, tankové armády generálů Rybalka a
Leljušenka, které v rychlém tempu v bojích projeli plných 400
kilometrů a přispěchaly Pražanům na pomoc.
-------------------------
Šestý květen 1945 nás zastihl na náměstí
v Holešově. Hráli jsme pochody františka Kmocha i Vačkáře, polky Vackovy,
Vojvodovy a lidé se radovali a zpívali spolu s námi. Pojednou velký jásot
a volání přerušil i naši hudbu. Na náměstí přišla skupina partyzánů a přinášeli
na ramenou vousatého muže.
„Ať žije Kurtin! Ať žije rudá armáda! Ať žije
československo! Ať žije svoboda!“
Legendární partyzánský velitel major Kurtin mával na
pozdrav a jeho oči se leskly radostí.
Radost však zkazila smutná zpráva. Nedaleko za městem
fašisté přepadli naše spojaře. Jsou mrtví a ranění, jen několika se podařilo
probít z obklíčení … Naskočili jsme do auta a s připravenými zbraněmi
k palbě se blížíme k lesu .. Je tu ale klidno, přepad se udál na
jiném místě.
-------------------------
Dne 8. května k večeru dojíždíme do rozsáhlé obce
pod lesnatou strání. Byla tu i štábní rota a my jsme šli k jejich kuchyni
pro večeři. Z nedaleké fronty zaznívala nepřetržitá palba a rachot. Němci
prý protrhli naši obranu a oddíl fašistů se blíží k vesnici. Všichni do
zbraně a zaujmout za vsí obranu!
Od lesa se přibližovala skupina vojáků a bylo nám hned
nápadné, jdou zpříma a bezstarostně. Už byli na dostřel – ale tu jsme poznali,
že to nejsou němci, že to jsou naši …
Byli to partyzáni, kteří již věděli že je konec války
a tuto radostnou zprávu sdělují nám. Objímáme se s nimi radostně a pálíme
také ze svých zbraní salvu míru, na oslavu vítězství …
Na zpáteční cestě jsem potka sovětského důstojníka
opřeného o zeď a dívajícího se kamsi do
dáli na večerní oblohu, ozářenou světelnými střelami.
„Kaněc vajny, tovaryšč“, říkám a tisknu mu ruku.
„Da, da – kaněc … A co bude dál? Šest roků jsem byl na
frontě, několikrát raněný - a doma
fašisté postříleli celou moji rodinu, vypálili a zničili celou vesnici – ba
celou moji rodnou Ukrajinu … Těžko se nám tam bude začínat, těžko žít … Ruský
člověk všechno vydrží, všechno přežije. Jen, aby se zase neobjevil nový Hitler
a neuvrhl svět do nové války, do nového neštěstí … Víš ty, Čechoslováku, já mám
stejnou radost jako ty, mám radost že ta dlouhá a nesmyslná válka skončila, ale
tady. V srdci cítím velký smutek – snad je to tím, že tolik mých rodných
bratrů se této velké chvíle nedočkalo …“
-------------------------
PRAHA, matka měst, stověžatá, zlatá matička Praha …
Tak jsme o ní slýchali od dětství, tak jsme na ni vzpomínali a po ní toužili
v těžkých podmínkách a krutých bojích na Dukle a na Slovensku … A teď jsme
v ní, na hlavním pražském nádraží vítáme slavnostními fanfárami
z Libuše naši československou vládu v Praze osvobozené, v Praze
naši. Vláda se vrací do hlavního města ze Slovenska, kde přijetím Košického
vládního programu položila základ pro šťastnou budoucnost všeho lidu.je tu i
velká kapela Ukrajinského frontu, která hraje naši státní hymnu a my po ní
hymnu Sovětského svazu. Nadšení, radost i pohnutí – úsměvy i slzy štěstí… Na
tuto chvíli není možno zapomenout po celý život.
Vracíme se přeplněnými pražskými ulicemi, plných
jásotu a volání slávy … A já si v té chvíli vzpomněl na dopis od mé neteře
Toničky, jediné dcery mého padlého bratra.
„Strýčku, Vláďo, mě je tak těžko, tak nevýslovně
smutno, že bych nejraději umřela … A přec bych tak ráda uviděla tu naši drahou
vlast, stověžatou matičku Prahu, pro jejíž svobodu můj tatínek obětoval svůj
život ...“
-------------------------
Dne 17. května 1945 se na historickém Staroměstském
náměstí konala přehlídka naší československé armády ze Sovětského svazu. Šli
jsme v čele před naší 1. československou brigádou a vyhrávali rázné
vojenské pochody, aby se našim chlapcům dobře pochodovalo. Ulice byly plněny
lidmi, kteří nás vítali a zasypávali květy.
Došli jsme na Staroměstské náměstí – svědka četných
historických událostí v pohnutých dějinách našeho českého národa. Před
staroměstskou radnicí, poznamenanou nedávnými boji jsme odbočili a postavili se
čelem k tribuně. Útvar za útvarem přecházejí kolem nás a zdraví prezidenta
republiky, vládu i našeho velitele, armádního generála Ludvíka Svobodu, který
je již ministrem národní obrany.
Brigáda pochoduje pod svojí historickou zástavou
vyznamenanou sovětskými řády Suvorova a Bohdana Chmelnického. Jdou hrdinové od
Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve a Žažkova, jdou hrdinové od Dukly, Mikuláše –
bojovníci ze slovenských hor. S nimi pochodují i naše ženy – bojovnice,
tak jako kdysi dávno za válek husických … Automatčíci, pěšáci, ženisté,
spojaři, dělostřelci a další a další útvary – základ naší budoucí
československé armády … Celé dvě hodiny se valil nepřetržitý proud před
staroměstskou radnici a všichni, od vrchního velitele až po řadového vojáka
v těchto chvílích vzpomínají na všechny ty, kteří té dlouhé cestě
z Buzuluku do Prahy…
Odcházíme za poslední jednotkou prvé brigády a za námi
přichází třetí brigáda se svojí kapelou.
Pochodujeme Hlávkovým mostem vzhůru na Letnou a
v Baxově škole vysílení a vyčerpáni klesáme na podlahu … Za chvíli přišel
náš kapelník s několika vojáky a přinesli nám večeři : salám, chléb a pivo
– opravdové české pivo!
Přes únavu a vyčerpání jsme té noci dlouho nemohli
usnout. V našich myslích se nám promítaly všechny ty zážitky v Velké
vojny, vše co jsme přežili … Vzpomínali jsme na padlé kamarády a spolubojovníky
– vzpomínali jsme i na nakladatele naší hudby našeho kapelníka, kamaráda a
soudruha Víta Nejedlého.
-------------------------
XI.
Do Prahy v květnu přijel také
armádní umělecký soubor, který měl za sebou celou řadu koncertů v různých
místech Slovenska a Moravy. Po odjezdu dechové hudby 1. brigády
z Rožmberku, soubor měl prvé vystoupení v Matliarach, kde byl léčebný
vojenský ústav. Velký, slavnostní koncert byl uspořádán v městském divadle
v Košicích a to na počest navrátivší se československé zahraniční vlády.
Na tomto koncertě vystupoval též umělecký soubor rudé armády. Co tu bylo
radosti, jásotu a nadšení!...
Potom odjel soubor do Rožmberku, kde
uskutečnil též několik koncertů a v Marině už se se Slovenskem rozloučil.
Pak už odjel na Moravu, do rodiště Edvína Šafáře, Moravské Ostravy.
S jakými pocity vraceli se sem ti, které před šesti léky fašisté vyhnali
z jejich domovů a při tom je zbavili všech lidských práv lidské
důstojnosti! Ervín vzpomíná na milé shledání se známými a přáteli i na ohromný
úspěch, který soubor sklidil při svém vystoupení v ostravském divadle.
A ještě jednu vzpomínku mají členové armádního souboru
na Moravskou Ostravu … Za jejich pobytu v tomto městě se 8. května 1945
končila válka. I tady pálili naši a sovětští vojáci salvy na oslavu míru, na
oslavu vítězství.
Z Moravské Ostravy soubor odjel přímo do Prahy a
první svůj koncert uskutečnil ve velikém sále Lucerny. Členové souboru i se
svým dirigentem chápali veliký význam tohoto vystoupení a vložili do své hry
všechno, čím bylo jejich srdce přeplněno. Vrátil se sem i jejich kapelník,
skladatel Vít Nejedlý – ve svých skladbách a melodiích když sám zůstal na té
krvavé, dlouhé cestě .,..
Po koncertě dostavil se za účinkujícími sám armádní
generál Ludvík Svoboda a blahopřál dirigentovi Šafářovi k velkému úspěchu
a děkoval všem členům souboru za jejich obětavou práci v těžkých
frontových podmínkách. Toto uznání a ocenění bylo členům souboru stejně tak
milé jak ohromný aplaus pražského obecenstva, které zasypalo účinkující květy.
-------------------------
Přáním všech volyňských Čechů bylo – vrátit se domů,
vrátit se do země svých předků … První jednání v této věci bylo vedeno
ještě před válkou roku 1939 v Lucku na Volyni. Žádost o přesídlení české
menšiny z Volyně byla podána hned po příjezdu zahraniční vlády do Košic.
Po ukončení války konala se v Praze VU. Schůze 94 delegátů volyňských obcí
a na této schůzi byl zvolen výbor, který se měl o reemigraci Čechů
z Volyně starat.Tento výbor podal československé vládě žádost, která byla
přijata a čs. ministr zahraničí Jan Masaryk osobně předložil sovětským orgánům
v Moskvě návrh na přesídlení české menšiny z Volyně do vlasti, do Československa.
Výsledkem tohoto jednání bylo, že volyňští Češi
v prvním armádním sboru byli zformováni ve zvláštní vojenskou skupinu
„Žatec“, která byla do Žatce odeslána.
S touto skupinou odjelo do Žatce i všech 17
volyňských Čechů z hudby 1. čs. brigády a hudba 3. brigády celá, protože
všichni jejich členové i s kapelníkem Židlickým byli Volyňští.
Ostatní členové hudby 1. brigády odjeli později i
s kapelníkem Knospem na Slovensko a účinkovali tam jako posádková hudba
v Košicích.
Žatecký okres byl původně určen k osídlení
volyňskými Čechy pro jejich zkušenosti v pěstování chmele. V dalším
jednání však byl tento návrh zrušen a volyňští Češi dostali souhlas osidlovat
v pohraničních okresech celého státu.
Osud nás rozvál do různých koutů naší vlasti.
Vzpomínky na naši slavnou, bojovou cestou jsou však stále živé – když nás od té
doby dělí tak dlouhá řada roků.
Ve stínu karpatských hor odpočívají naši přátelé a
příbuzní, naši spolubojovnících … A tam, u dukelského pomníku leží i velitel
první československé brigády generál Jaroslav Vedral Sazavský a hned vedle náš
kapelník poručík Vít Nejedlý.
Tam, kousek dále je pohřben i můj bratr František a
v hrobech neznámých vojínů další hudebníci. Kadlec, Málek, Vokálov, Báča,
…
A kolem dokola šumí karpatské lesy jakoby vyprávěly o
všem, co se tu za Velké vlastenecké války odehrálo – o těžkém boji, o jejich
utrpení a velké lásce k rodné zemi …
-------------------------
Konec