VZPOMÍNÁNÍ NA NOVOCHOPERSK

 

Počátkem roku 1980 se v kanceláři OV ČSPB ve Znojmě shromáždila skupinka veteránů – příslušníků 1. čsl. armádního sboru v SSSR - „Svobodovců“ Téměř všichni prošli s čsl. vojenskou jednotkou v Sovětském svazu celou její slavnou cestu z Buzuluku do Prahy. Téměř každý z nich je poznamenán válečným zraněním. Na frontové bratrství, na pobyt mezi sovětskými lidmi však přes odstup rádi a s láskou vzpomínají. Dnes se jejich vzpomínky soustředily na jejich pobyt v Novochopersku.

Vzpomínají:

 

 

 

 Má cesta do řad čsl. armády v Sovětském svazu začala 1. máje 1940, kdy se mně podařilo přejít hranice do Sovětského svazu. Přes Lubno, Charkov jsem se dostal až na Ural, odkud jsem v lednu 1943 přišel do Buzuluku. Byl jsem přidělen k pěší rotě npor. Bičiště, kde mi byla dána hodnost četaře, již jsem dosáhl v čsl. armádě před válkou. Působil jsem jako instruktor. Do 1. polního praporu, který odjížděl na frontu jsem již zařazen nebyl. Počátkem května 1943 vyjel z Buzuluku transport záložního pluku, který 9. května přijel do Novochoperska. Již cestou jsem onemocněl žloutenkou a byl jsem isolován v karanténě. V Novochopersku vedla má cesta do nemocnice, kde mne velmi pěkně přivítaly sovětské ošetřovatelky. Po propuštění z nemocnice jsem byl přidělen k tvořícímu se dělostřeleckému útvaru, kterému velel npor. Rytíř. Děla – houfnice 122 – spolu s obsluhou byla umístěna v barácích STS za městem. Pro mne nastaly dni tvrdého, intensivního výcviku. Cvičilo se 14 – 15 hodin denně a já jako pěšák jsem musel ještě potom pilně studovat, abych jako zástupce velitele baterie všechno zvládl. Cvičili nás sovětští instruktoři. Když jsme prováděli rozborku, nechtěli věřit, že nejsem dělostřelec.

 V Novochopersku jsme navázali velmi srdeční vztah s místními občany. V STS, kde jsme byli ubytováni, pracovaly samé ženy. Obdivovali jsme jejich pracovitost a vytrvalost. Pracovaly bez ohledu na pracovní dobu. Rád vzpomínám na kombajnérku Šuru Nečepurenkovou, skterou jsem se upřímně zpřátelil.

 V srpnu a září jsme byli na ostré střelnici. Střelba nám dopadla výtečně a dostali jsme pochvalu. V obci, kde jsme byli ubytováni jsem se seznámil s vedoucí pošty Marií Cvitkovou. Navčtívila mne později několikrát v Novochopersku. Bylo to milé, protože za polní střelby jsem dostal zápal slepého střeva a musel být narychlo odsunut do nemocnice, kde mne Dr. Engel operoval. V nemocnici jsem zažil zajmavou příhodu. Již třetího dne po operaci jsem přes zákaz sešel před budovu. Sovětská sestra zle bouřila. V tom se objevil náčelník proviantu nemocnice, prohlížel si mně, také já jsem si ho prohlížel. Pak jsme se objali. Byl to soudruh Balbakov, který byl náčelníkem tábora na Urale, kde jsem pracoval. Měli jsme oba velkou radost z nenadálého setkání.

 12. října 1943 odjížděl náš transport dělostřelců na frontu. Směřovali jsme ke Kyjevu. U Nižína, ve stanici Jachuvoština byl náš ešalon napaden nepřátelským letectvem. Náš vagon dostal plný zásah. Většina vojáků byla zabita. Já a další tři vojáci jsme jako zázrakem vyvázli s těžkým zraněním. Tehdy bylo zabito 54 vojáků a dalších 54 raněno. Náš velitel s. Svoboda byl z toho tehdy smutný.

 

 

 

 

 

 Pocházím z Bohemky na Krymu, kde byla česká kolonie. Pracoval jsem s rodiči v zemědělství. V červnu 1942 jsem byl povolán do Rudé armády a koncem srpna 1942 jsem byl jako Čech poslán do Buzuluku, kde jsem obdržel evidenční číslo 1016. Prodělal jsem tvrdý výcvik jako pěšák v 3. rotě npr. Janko. Velitelem čety byl Vojta Černý. Koncem ledna 1943 jsem odjížděl s 1. polním praporem na frontu a zůčastnil jsem se bojů u Sokolova. Jako spojka jsem za bojů několikrát přecházel přes řeku Mžu, kterou Němci hustě ostřelovali. Po bojích u Sokolova jsem zažil strastiplný ústup a poznal, co museli vytrpět sovětští lidé.

 Po krátkém oddechu ve vesnici Veseloje jsme počátkem května nastoupili pochod z Veseloje do Novochoperska. Náš transport číslo 26424dorazil do Novochoperska 9. Května 1943. Z našeho praporu zůstalo 670 bojeschopných vojáků. V Novochopersku byla formována 1. čsl. brigáda. Při reorganizaci jsem byl přidělen k dělostřelcům – poručíku Fatrovi. Nastal intensívní výcvik. Volného času jsme měli velmi málo, ale přece jsme si pobyt dovedli zpříjemnit. Od sovětských občanů jsem získal harmoniku, na kterou jsem ve volných chvílích hrával. Kolem se vždycky shromáždili nejen naši vojáci, ale i sovětští občané, děvčata z STS, kde jsme byli ubytováni. Vyhrávali a zpívali jsme dlouho do noci a vychutnávali jsme pěkné chvíle soudružské pohody. Rád vzpomínám na Máriu Sinčilo, která pracovala v nedalekém kolchoze. Ze sovětských instruktorů si vzpomínám na majora Mišina a soudruha Zorina, kteří byli velmi nároční, ale velmi nároční.

 Po ostrých střelbách a slavnostní přehlídce, které se zúčastnili naši soudruzi z Moskvy v čele se soudruhem Gottwaldem, jsme po bratrském rozloučení s Novochoperskými přáteli, odjížděli počátkem října na frontu. Náš transport dělostřelců na frontu nedojel. Na stanici Jachuvoština byl bombardován, mnoho vojáků bylo zabito a já jsem vyvázl s těkým zraněním spolu se soudruhem Čepurou. Pobyli jsme spolu několik měsíců v polní nemocnici 18. armády. Po částečném uzdravení jsem opět získal harmoniku a povzbuzoval jí nemocné kamarády. Po vyléčení jsem se vrátil ke svým dělostřelcům, s nimiž jsem prodělal od Dukly všechny boje. Konec války jsem prožíval v Poličce na Českomoravské vysočině.

 

 

 

 

 

 

 Narodila jsem se v Brně, ale vyrůstala jsem v Sovětském svazu. V roce 1926 se moji rodiče odstěhovali v akci Interhelma do Sovětského svazu a usadili se ve městě Frunze v Kirkizské sovětské socialistické republice. Jako dorůstající děvče jsem se stala komsomolkou a před přepadením Sovětského svazu jsem zastávala funkci tajemnice komsomolu. Po vypuknutí války jsem napsala soudruhu Stalinovi, že chci vstoupit dobrovolně do Rudé armády. 25. srpna 1941 jsem narukovala, prodělala radiotelegrafní výcvik v Taškentu a koncem roku 1941 jsem byla přidělena k dělostřeleckému pluku RA na Kerči. S ním jsem se dostala až na Kavkaz. V bitvě o Stalingrad jsem byla přidělena jako zdravotnice do polní nemocnice, kde jsem se dozvěděla o tvořící se čsl. zahraniční armádě.

 Do Novochoperska k československé vojenské jednotce jsem se dostala až v létě 1943. Výcvik probíhal velmi intensivně a byl prakticky u konce. Kam mne mají přidělit? Mé frontové zkušenosti byly tehdy značné, proto jsem byla zařazena jako spojařka a stala se velitelkou roje. Vzpomínám si na vřelé přijetí tehdejším velitelem soudruhem Ludvíkem Svobodou, který mně přijal opravdu jako otec. Bylo to vlastně mé prvé setkání s krajany -Čechy- , protože od svých pěti let jsem žila mezi sovětskými lidmi. Byla to pro mne veliká změna a louho jsem si musela zvykat na nové prostředí.

 Novochopersk mně však přichystal ještě jedno překvapení. Krátce po svém příjezdu jsem se zde setkala se svým bratrem Josefem, který se rovněž přihlásil do čsl. zahraniční armády, o čemž jsem ovšem nevěděla. Neobešlo se to bez slz, ale byly to slzy radosti.

 Zakrátko jsem se seznámila s děvčaty naší jednotky a když jsme odjížděli z Novochoperska na frontu, cítila jsem se již v novém bojovém kolektivu dobře. Nastávající boje nás ještě více sblížily a když jsem po osvobození Kyjeva byla vybrána, že mámm jet do Moskvy přivítat československou vládní delegaci, ráda jsem se této pocty vzdala ve prospěch Jiřiny Švermové, aby se tam mohla setkat se svým otcem.

 S 1. Čsl. armádním sborem jsem pak prodělala všechny boje – Vasilkovo, Rudu, Bílou Cerekev a zejména boje na Dukle a pak na osvobozování slovenských měst a vesnic. Na Volyni jsem byla povýšena na podporučici.

 Na sovětské lidi ráda vzpomínám, cítím se dodnes jako jedna z nich.

 

 

 

 

 

 V létě 1940 jsem měl jít k odvodům. Abychom nemuseli sloužit v maďarské armádě, uprchli jsme spolu s několika kamarády přes hranice do Sovětského svazu. Ve Stanislavi jsme byli zadrženi a odesláni do sběrného tábora ve Starobylsku na Ukrajině. Po přepadení Sovětského svazu odeslali nás – asi 500 Zakarpatců – na východ. Dostal jsem se až na Kamčatku, kde jsme u Maganu stavěli letiště. V nemocnici v sukmanu jsem se dověděl o náboru do čsl. zahraniční armády. Přihlásil jsem se a dlouhou cestou přes Vladivostok jsem se dostal v dubnu 1943 do Buzuluku. Záložnímu pluku velel tehdy npor. Jaroslav Dočkal. Byl jsem velmi pěkně přijat po útrapách cesty dán do pořádku. V Buzuluku jsem dlouho nepobyl, protože se připravoval odjezd do Novochoperska. Ani tam jsem však dlouho nepobyl. Onemocněl jsem a byl jsem opět odsunut do Buzuluku. Po uzdravení jsem byl přidělen ke 2. paradesantní brigádě, která se formovala v Jefremově. Začal tvrdý výcvik, který můj nedobrý zdravotní stav nebyl schopen zvládnout. Proto jsem byl opět poslán do Novochoperska.

 Na Novochopersk si vzpomínám nejasně. V paměti mi utkvěla návštěva naší delegace z Moskvy. Vzpomínám si na soudruha Gottwalda, který chodil do skupin mezi vojáky, ale zejména si vzpomínám na soudruha profesora Zdeňka Nejedlého i jeho syna Víta, který v Novochopersku zorganizoval vojenskou hudbu a pořádal koncerty, na kterých se vždycky sešlo se celé město.

 Po odjezdu na frontu jsme ši s jednoho boje do druhého. Kratší oddech byl na Volyni, ale pak nastaly těžké boje na Dukle. Tam jsem byl těžce raněn. Tehdy zůstalo z naší roty jen 12 vojáků. Vzpomínám si na své zděšení, když za ranního svítání jsem zjistil, že jsem se v noci zahrabal na nevybuchlou minu. – Z nemocnice ve Lvově jsem se opět vrátil na frontu a s 1. čsl. armádním sborem pak prodělal boje u Vrůtek, Žiliny, Nového Města nad Váhom, boj o Vsetín a své válečné tažení jsem skončil v Malenovicích na Gottwaldovsku.

 

 

 

 

 

Má cesta do čsl. armády v Sovětském svazu byla komplikovaná. Byl jsem odveden do Rumunské armády a s ní jsem byl poslán na frontu. Dostal jsem se až ke Stalingradu, ale využil jsem první příležitosti a nechal jsem se zajmout. V zajateckém táboře Ivanovo jsem se jako Čech přihlásil do čsl. zahraniční armády. Byl jsem odeslán do Vladimírova, odtud do Moskvy, odkud jsem pak 5. června 1943 přijel do Novochoperska.

 V Novochopersku jsem byl přidělen k ženistům, ke 3. rotě por. Žížaly a majora Jilma. Byl jsem přijat velmi přátelským, což pro mne, Čecha, který nepoznal svoji vlast, bylo zvlášť působivé. Má nenávist k fašistům byla o to větší, že jsem proti své vůli musel bojovat proti Rudé armádě, proto jsem vynakládal všechny své síly, abych se na nadcházející boj s fašisty dobře připravil. Proto jsem se cele věnoval výcviku.

 Neobyčejným zážitkem byla pro mne slavnostní přehlídka a složení přísahy. Dodnes mi zní v uších slavný husitský chorál „Kdož jste boží bojovníci“, který hrála hudba Víta Nejedlého při nástupu bojové zástavy. Praporečník kráčel podél nastoupených řad a ve větru se třepotala stuha s nápisem „Smrt německým okupantům“. Zmocnilo se mne velké dojetí, radost i hrdost, že i já stanu v boji proti nenáviděnému nepříteli.

 Plnil jsem svoji přísahu z Novochoperska poctivě. V bojích o Kyjev, Vasilkovo, Rudu, Bílou Cerekev, Žažkov, na Dukle i při osvobozování slovenských měst a vesnic. Svědčí o tom nejen vojenská vyznamenání, která mi byla udělena, ale i střepina, kterou nosím ve svém těle ze zranění u Vyššího Komárníku.

 Bojové bratrství nelze zapomenout. Spojilo nás se sovětskými lidmi na život a na smrt. Na věčné časy!

 

 

 

 

 

Také já pocházím ze Zakarpatské Ukrajiny. Hranice do Sovětského svazu jsem přešel v srpnu 1940. Do Buzuluku jsem se dostal až v únoru 1943. To byl už 1. polní prapor  na cestě do Sokolova. Do Novochopersku jsem přijel se záložním plukem počátkem května 1943. Byl jsem přidělen k protitankové rotě nadporučíka Šarfa a prodělal výcvik s protitankovou puškou. Cvičení byla úmorná, cvičilo se denně 14 až 16 hodin, často i v nočních hodinách.

 Novochopersk nebyl ve frontovém pásmu, ale přesto jsme tam zažili několik náletů. Vzpomínám si, jak jedné srpnové noci jsem měl stráž u místní školy. Zaslechl jsem tlumený hukot letadla a zpozorněl jsem. Podle zvuku to byl německý Messerschmitt a letěl ve značné výšce. Pojednou se ozval pronikavý svist a krátce na to dopadlo několik pum. Jedna z nich dopadla nedaleko mého stanoviště. Druhý strážný byl vážněji raněn, já jsem to odnesl jenom několika škrábanci.

 Rád vzpomínám na sovětské lidi, kteří k nám měli v Novochopersku vřelý vztah. Mnoho zajímavých večerů jsme strávili se skupinou evakuovaných učitelek, které nám vyprávěly o svých útrapách při ústupu. Obdivovali jsme jejich nezlomnou víru ve vítězství.

 Při odjezdu na frontu nás doprovázely nejen ony, ale i ostatní občané a loučili se s námi jako s rodnými. Vědomí tohoto přátelství nás potom posilovalo v dalších bojích, v bitvě o Kyjev, kde jsem byl těžce raněn / měl jsem průstřel břicha /, na Dukle, kde jsem utrpěl další zranění.

 Na svůj pobyt v Novochopersku rád vzpomínám a rád bych se tam ještě jednou podíval.

 

 

 

 

 

 Jako řada dalších i já jsem volil v říjnu 1939 cestu přes hranice do Sovětského svazu, abych se vyhnul vojenské službě v maďarské armádě. Až do konce roku 1942 jsem pracoval v různých táborech. Když jsem se dozvěděl o tvořící se československé zahraniční armádě v Sovětském svazu, přihlásil jsem se a v březnu 1943 jsem se dostal do Buzuluku. Zapojil jsem se do výcviku a počátkem května jsem již odjížděl se záložním plukem do Novochoperska. Zde jsem byl přidělen ke kulometné rotě nadporučíka Růžčky, naučil jsem se ovládat těžký kulomet – Maxim, se kterým jsem se pak probíjel Kyjevem v těsném závěsu za tanky nadporučíka Tesaříka.V Novochopersku jsme prodělávali těžký výcvik. Vzpomínám na závěrečném cvičení v polovině září 1943. Cvičení byla přítomna sovětská delegace, vedená generálem R. A. Barynovem. Přítomni byli také představitelé československého politického vedení z Moskvy v čele se s. Gottwaldem. Po mohutném útoku v prostoru Vychlančevskij byl dobit daný cíl a signál polnicí cvičení ukončil. Útok se mnoho nelišil od boje, který jsme později poznali na frontě. Sovětští důstojníci i naše delegace byla spokojena.Po cvičení a slavnostní přísaze byla vedením naší brigády odeslána – za souhlasu celé jednotky - žádost soudruhu Stalinovi, aby naše brigáda byla odeslána na frontu. První transporty odjížděly začátkem října ve směru na Kyjev. Po osvobození Kyjeva pokračovaly boje bez přestávky dále. U Bílé Cerekve jsem byl těžce raněn. Po vyléčení jsem dostihl náš sbor až v Krosně a zúčastnil jsem se pak ještě bojů na Dukle. To jsem se již nedostal ke kulometu, ale působil jsem jako pozorovatel a průzkumník.Sovětští lidé i Rudoarmějci na frontě se k nám chovali jako k rodným a dělili se s námi o poslední. Ve vojenských lazaretech nám dávali dokonce přednost a nás, prosté vojáky, ošetřovali jako sovětské důstojníky. Proto na svůj pobyt v Sovětském svazu a své spolubojovníky – sovětské vojáky, nikdy nemohu zapomenout.

 

 

 

 Než bych narukoval do maďarské armády, volil jsem cestu přes hranice do Sovětského svazu. Cesta k čsl. zahraniční armádě nebyla snadná, vedla přes různé pracovní tábory, ale nakonec jsem se octl v Buzuluku a odtud v Novochopersku, kde jsem byl zařazen k rotě samopalníků. Volného času bylo málo, intensivně se cvičilo, častá byla i noční cvičení. V těch vzácných okamžicích jsme jsme besedovali s místními obyvateli, jimiž byly převážně ženy. Na nich spočívala veškerá tíha starostí i práce. Snažili jsme se jim ulehčit jejich život, pomáhali jsme všude, kde bylo třeba. Naši chlapci dovedli všechno – opravit chalupu, vyrobit nářadí, postavit most, pomoci při žních a podobně. Dovedli ještě víc – dovedli pobavit, rozesmát, připravit nezapomenutelný kulturní zážitek. Vzpomínám na takový večer v létě 1943, kdy Vít Nejedlý se svojí hudou hrál nám vojákům i sovětským přátelům řadu náročných skladeb. Hudba ještě více sblížila naše vojáky se sovětským prostředím. Všechna vystoupení byla odměňována bouřlivým potleskem vděčných Novochoperských posluchačů. Počátkem října přišel odjezd na frontu, bratrské loučení s Novochoperskem. Připravil nás dobře. To prokázala naše brigáda při osvobozování Kyjeva a v dalších bojích u Vasilkova, Fastova, Rudy, Bílé Cerkve, Žaškova, na Dukle a na další bojové cestě.Třicet sedm let zamlžilo mnohé události, které jsme prožívali v Novochopersku, ale vzpomínka na prosté, srdečné sovětské lidi v tomto městě a jeho okolí, zůstává stále svěží a proto bych jim rád poslal své srdečné pozdravy s přáním šťastného a radostného života v míru.

 

 

 

 

 

 

 Když jsme dostali obsílku k odvodu do maďarské armády, smluvili jsme se s dalšími kamarády a zmizeli přes hranice do Sovětského svazu. Tehdy ještě se nevytvářela žádná československá vojenská jednotka a tak jsme putovali do pracovních táborů a teprve odtud jsme se postupně dostávali na jaře 1943 do Buzuluku a Novochopersku. Na cvičení jsme chodili rádi i když byl tvrdý a náročný. Konečně jsme měli před sebou jasný cíl a smysl našeho útěku za hranice se naplnil.

 V Novochopersku jsem onemocněl a pobyl nějaký den v nemocnici. Jednoho dne s několika kamarády jsme zmizeli k řece Choperu, že se vykoupeme. Já jsem nebyl dobrý plavec a když jsem se dostal do prudšího toku a do víru, začal jsem polykat a topit se. Jen stěží jsem se dostal na břeh. Bohužel byl to druhý břeh a já jsem potom obíhal asi tři kilometry na lávku, abych se dostal domů.

 Podobně jako soudruh Fúr vzpomínám na kulturní večery s hudbou Víta Nejedlého. Vzpomínám, jak jednou velký sál kina byl přeplněn. Mnoho lidí se nedostalo dovnitř a postávali v zahradě před kinem, aby aspoň oknem poslouchali program. Když se objevil voják? Žadonili „Bileta nět?“, ale lístky na koncert nebyly. Někteří podnikavci nabídli hudebníkům, kteří se opozdili, že jim pomohou odnést nástroje do sálu. Housle a basa se do sálu dostaly, ale Vít Nejedlý dlouho čekal na své hudebníky, kteří nemohli davem proniknout.

 Také takové večery byly v Novochopersku. Rádi na ně i po letech vzpomínáme.

 

 

 

 

 Do Novochoperska jsem přijel 9. května 1943 s prvním polním praporem po bitvě u Sokolova a po krátkém oddechu v městečku Veseloje. V Sokolově, kde jsem byl zařazen k zesílené rotě nadporučíka Otakara Jaroše, naše řady prořídly. Získali jsme tam první bojové zkušenosti, poznali chrabrost Rudoarmějců. Již ve Veseloje jsem byl zařazen do poddůstojnické školy. V Novochopersku jsme byli ubytováni v kostele. Aniž bychom ztráceli čas, pokračovali jsme ve výcviku. Koncem května se konaly zkoušky. Byl jsem ovýšen na svobodníka a zařazen k samostatné ženijní rotě. Obdobně jako v poddůstojnické škole nastal i ženijní rotě intensivní výcvik. Velitelem roty byl náročný poručík Václav Kovařík. Denně se cvičilo 14 až 16 hodin. Cvičili jsme budování palebných postavení, překážek pěchotních i protitankových, nacvičovali jsme samozřejmě i jejich ničení. Asi 20 km od Novochoperska postavila naše rota na požádání tamního kolchozu na přítoku řeky Choperu most. Kolchozníci nám byli velmi vděčni, protože nemuseli objíždět 15 až 20 km. Dostali jsme od nich pro naši kuchyň velké prase a býčka, mléko a jiné potraviny. S místním obyvatelstvem jsme navázli krátce po příjezdu do Novochoperska upřímné přátelství.

 Novochopersk bylo poklidné městečko, lidé skromní, přátelští. Naši vojáci se dobře bavili s mladými lidmi a s dívkami. Město nebylo obsazeno nacisty. Za našeho pobytu bylo jednou bombardováno. Na Novochopersk mám jednu vzpomínku, která mne provází dodnes. Zde jsem byl přijat do komunistické strany Československa. Vedoucím stranickým funkcionářem byl tehdy štábní kapitán Jaroslav Procházka. Tehdy jsme nemohli vystupovat veřejně, to čsl. vláda v Londýně nedovolovala. Přesto v rámci praporů a oddílů se vytvářely samostatné stranické skupiny. Před odjezdem na frontu bylo u brigády 194 komunistů.

 Začátkem září přijela za námi do Novochoperska delegace KSČ z Moskvy. Měli jsme s nimi několik besed, zvlášť zajímavé byly besedy se soudruhem Gotwaldem. Bylo to pro nás povzbuzením do nadcházejících bojů.

 Z Novochoperska jsme postupně odjížděli počátkem října 1943 na frontu ke Kyjevu do prostoru Priluky. Odtud jsme se přesunovali pěšky a přepravili se přes Dněpr. Počátkem listopadu se naše brigáda zúčastnila bojů o Kyjev. Byl to těžký boj, ale o to radostnější byly okamžiky setkání s Kyjevany. Pak následovaly další těžké boje. Svoji bojovou cestu jsem ukončil na dukle, kde jsem byl těžce raněn. Byl jsem odsunut do sovětského zázemí a teprve po dlouhých měsících – již po skončení války jsem se vrátil do své vlasti.

 

 

 

 

 Mnozí s příslušníků 1. čs. brigády, kteří prošli výcvikem v Novochopersku, se nedočkali tohoto vzpomínání. Zemřel soudruh Ilko Dovhanič a Jan Bismák z Břežan, nemocen leží s. Vasil Lenko z Hostěadic, své stáří dožívá v domově důchodců soudruh Juraj Štec. Zemřel i statečný Rudoarmějec a obětavý funkcionář ČSPB, KSČ i MNV soudruh Vladimír Baťa ze Šumné. Jako by cítil svůj předčasný odchod, napsal své bohaté zážitky a proto ať jako epilog uzavřou toto vzpomínání na Novochopersk jeho slova:

 Jako rodák z Volyně jsem byl povolán do Rudé armády na jaře 1941Válka mne zastihla ve výcvikovém prostoru pro dělostřelce. Byli jsme nasazeni v prostoru Proskurov – Žitomír a bránili v postupu německé přesile. Za neustálých bojů prodělali jsme ústup až k Charkovu, Bělgorodu a k Voroněži. Tam jsem se dozvěděl, že se v Sovětském svazu tvoří čsl. zahraniční jednotka. Obdržel jsem doklady a po bolestném loučení se svými bojovými druhy jsem odjel do Buzuluku. Dorazil jsem tam koncem února 1942, celý zbědovaný, omrzlý. Poprvé jsem se tam setkal s krajany ze staré vlasti. Poznal jsem velitele soudruha Ludvíka Svobodu a další důstojníky. Zakrátko jsem navázal přátelství s ostatními spolubojovníky. Po krátkém zotavení nastal tvrdý výcvik. V lednu 1943 jsem odjížděl s 1. polním praporem na frontu. Do Sokolova však jsem nedojel. Na cestě jsem onemocněl tyfem a byl jsem odsunut zpět do Buzuluku. Dík svému mládí jsem nemoc šťastně překonal a tak počátkem května jsem mohl jet se záložním plukem do Novochoperska. Tam jsem byl přidělen ke své zbrani – k dělostřelcům. Zakrátko jsem však byl přemístěn do autokolony tankové jednotky s. Janko. Zastával jsem tam funkci výkonného rotmistra.

 Jednoho rána jsem byl volán na štáb brigády. Měl jsem se hlásit u s. Egla. Náš šéflékař Dr. Engl však mě řekl, že mě nevolá, že je tu ještě druhý Engl, kapitán, který přijel od Tobruku. Když jsme se setkali, podal mně fotografii, na které jsem poznal svoji sestřenici a on povídá, že je to jeho manželka. Tak jsem poznal svého švagra.

 V Novochopersku se mi moc líbilo. Je to město na kopci, kolem dokola les a dole řeka Choper. Petr Veliký při budování černomořské flotily prý odtud odvážel dřevo na stavbu lodí. Město sloužilo také jako stará kozácká pevnost. S místními lidmi jsme se velmi spřátelili a o to těžší bylo potom loučení při odjezdu na frontu.