Z Protektorátu do osvobozené vlasti - Petr Mayer
AUTOR SE PŘEDSTAVUJE
Narodil jsem se r. 1919 v Olomouci.
Do záboru pohraničí na základě mnichovského diktátu jsem žil s rodiči v Mikulově na Moravě, kde otec působil jako okresní lékař. V Mikulově jsem v letech 1925 – 1932 navštěvoval českou obecnou a měšťanskou školu, v letech 1932 – 1935 německé reálné gymnázium, jelikož česká střední škola v tehdy převážně německém městě nebyla. Proto jsem pak do r. 1938 dojížděl vlakem do břeclavského českého reformního reálného gymnázia, kde jsem také maturoval.
Po nacistické okupaci Mikulova 8.10.1938 jsem bydlel s rodiči v Brně, kde otec zastával funkci zdravotního rady na Zemském úřadě. Po vzniku tzv. protektorátu 15.3.1939 byl již 23.3.1939 z rasových důvodů přeložen do důchodu. Poté jsme od 1.4.1939 bydleli v Praze, kde jsem se přeškoloval na cukráře a navštěvoval kurz jazyka ivrit jako přípravu pro emigraci do Palestiny.
Cesta do Palestiny, katastrofa lodi PATRIA v haifském přístavu r. 1940, internace v táboru ATHLIT, pobyt v Palestině, vstup do čs. armády na Středním východě r. 1942 a doba až do návratu do ČSR 1.5.1945 jsou vylíčeny v mých memoárech „DENÍK UPRCHLÍKA“.
Od října 1945 jsem do r. 1946 vyučoval jako interní a do r. 1961 jako externí učitel angličtiny na pražském Ústavu moderních řečí. Od 1.9.1946 jsem do 30.9.1950 pracoval jako redaktor ČTK, uvedeného data jsem byl z vykonstruovaných důvodů z ČTK propuštěn a do konce května 1951 jsem pracoval jako „dobrovolný“ brigádník na soustruhu v ČKD SOKOLOVO. Poté jsem pracoval jako redaktor v tiskové agentuře TELEPRESS až do její likvidace 30.6.1952. Po jejím zrušení jsem byl krátce zaměstnán jako administrativní úředník ve Stát. pedagogickém nakladatelství. Poněvadž mi tamní práce nevyhovovala, dal jsem ve zkušební době výpověď. Od konce července 1952 jsem byl do konce října 1961 činný jako soutěžní referent a redaktor závodního časopisu v nár. podniku CHEMOPROJEKT. 1. listopadu 1961 jsem se vrátil do ČTK, kde jsem pracoval jako redaktor v exportní redakci, nakonec jako řídící směnař. Pracovní poměr v ČTK jsem musel k 31.3.1978 ukončit ze zdravotních důvodů na naléhání závodního lékaře. Ačkoli jsem od 1.4.1978 v důchodu, pokračoval jsem téměř do konce 80. let doma v překladatelské činnosti pro různé instituce.
S manželkou Libuší jsem se oženil v prosinci 1951. Máme dvě děti a tři vnoučata.
Z Prahy jsem odjel 3.9.1940 posledním nacisty povoleným (a draze zaplaceným) transportem do Palestiny, jen s několika kily osobních potřeb, nějakých zásob jídla a 50 markami. Za dozoru SS jsme jeli nejprve do Vídně přes Břeclav (v mém deníku z té doby jsem tyto chvíle a mé pocity charakterizoval těmito slovy: „jedu Břeclaví. Divný pocit, krásné vzpomínky, smutek se mísí s nadějí!“). Ve Vídni nás přemístili na malou loď „Melk“ Dunajské plavby, byl to stejný typ, jako ten, na kterém jsem roku 1934 jel s rodiči až do bulharského přístavu Ruse (a dále pak vlakem do Varny). Zatímco tehdy to byl luxusní parník s kabinami a vším komfortem, bylo nás emigrantů v r. 1940 na lodi téhož typu 724 osob a bylo umění najít si někde na podlaze kousíček místa, kde jsme se mohli na sebe namačkat. Až 11.9. jsme přijeli do rumunského přístavu Tulcea (1.850 km od Vídně), po cestě jsme zastavovali v Bratislavě, Budapešti a Braile – tam všude jsme brali uhlí a především nejnutnější potravu (chléb) pro naše již hladové žaludky. Těch 50 marek, jež jsme si měli vzít s sebou, jsme již utratili v drahé lodní kantýně za něco jídla a cigarety. V Tulcey nás přemístili na malou loď „Milos“ pro přepravu uhlí, jež plula pod panamskou vlajkou. Místa a jídla bylo ještě méně než předtím, stáli jsme tam do 15.9., kdy nás v noci vyhnali na břeh, poněvadž loď se začala potápět. Po různých peripetiích nás rumunská fašistická „Železná garda“ zahnala do jí hlídaného tábora, kde probíhal čilý obchod – gardisté dávali za zlato (snubní prstýnky apod.) a hodinky něco jídla a vodu. Až 25.9. nás za vojenské asistence vyhnali zpět na loď, kde jsme v těžko představitelných podmínkách (mytí s nepatrným množstvím vody tehdy pro nás mimořádně vzácné a s jednou latrínou) za četných incidentů s rumunskými vojáky a „Železnou gardou“ setrvali do 7.10., kdy loď vyplula z Tulcey přes ústí Dunaje, Bosporus, Cařihrad a Dardanely – to již byly k „obědu“ 3 brambory a zcela zplesnivělé keksy. 11.10. jsme přistáli na ostrově Lesbos, odkud vedení transportu zaslalo telegramy o pomoc do Athén a Soluně. 14.10. jsme pokračovali v plavbě do Pirea (přístav u Athén), kde jsme po původním odmítnutí směli 21.10. přistát. Předtím však došlo k incidentu s kapitánem lodě (myslím, že to byl Řek), který při kotvení v řeckém Lavrionu odmítl další plavbu a musely být za pomoci žid. organizací v Athénách pro něj složeny peníze. V Pireu jsme dostali hojně chleba, vody a dokonce umělý chrup pro jednoho pasažéra, který svůj původní při mořské nemoci vyzvracel. Také jsme se dozvěděli, že Rumunsko dva dny po našem odjezdu odtamtud uzavřelo pakt s Němci, zatímco v Řecku se vše připravovalo na obranu proti italskému vpádu. 24.10. kapitán v Pireu zase odmítl pokračovat v plavbě než dostane další peníze, které byly z Řecka obstarány, takže jsme mohli pokračovat v cestě a 26.10. jsme přistáli v Heraklionu na Krétě, kde nám byla též doručena přes kontaktní adresu v Cařihradu pošta z domova. Již příští den jsme z Kréty pokračovali v plavbě a téhož dne se na lodi konala oslava 28. října – vojenskou přísahu republice složilo asi 100 bývalých důstojníků a poddůstojníků a několik dalších kamarádů. Ti všichni pak vytvořili čs. vojenskou skupinu, která se pak po přistání na Kypru dala telegramem k dispozici presidentu dr. E. Benešovi a velitelství čs. jednotek na Středním východě. Oslava byla zakončena čs. státní hymnou.
28.10. jsme do moře pohřbili našeho prvního mrtvého – shodou okolností to byl mně dobře známý uprchlík z Mikulova, kde otec byl okresním lékařem. 30.10. jsme přistáli na Kypru v Limassolu – žádali jsme jídlo – chléb a vodu. Museli jme však na to sesbírat 100 liber v podobě zlatých prstýnků, psacích strojů a léků!!!
3.11. naši loď výstřely zastavila britská pobřežní hlídka a dirigovala nás do palestinského přístavu Haify. Všichni jsme doufali, že nás Britové brzy pustí na pevninu – byli jsme velmi zklamáni, když nám nedali ani jídlo a navíc jsme se dozvěděli, že budeme přemístěni na bývalý francouzský luxusní parník „Patria“ (výtlak 12.000 tun), zabavený Brity vichistické kolaborantské vládě maršála Pétaina. Tam již bylo do narychlo připravených paland přepraveno asi 1.300 osob z Německa a Rakouska, které tam přijely na jiných uprchlických lodích, jež jely po Dunaji současně s námi. Skutečně jsme byli i z naší lodi všichni od 9.11. postupně přemísťováni na „Patrii“, na kterou bylo také nakládáno uhlí, potraviny – vše jako příprava na naši deportaci na ostrov Mauritius v Indickém oceánu. Důvodem tohoto britského úmyslu byla skutečnost, že za situace, kdy před branami Egypta stála nacistická vojska, si Angličané chtěli vykoupit v týlu klid arabského obyvatelstva, jež se násilnými akcemi stavělo proti židovskému přistěhovalectví. Proto jsme tedy všichni – ženy, děti i muži bez rozdílu věku měli být deportováni na Mauritius. Tomu však chtěli židovské organizace v Palestině, kde tehdy žilo 600.000 Židů, zabránit a pomocí propašované nálože učinit loď neschopnou plavby a umožnit tak uprchlíkům z hitlerovci ovládaných zemí vstoupit do Palestýny. Nálož však měla nečekaný účinek, a když byla 25. listopadu kolem 9.00 hodin ráno uvedena v činnost, loď se náhle třásla a její větší část se během 9 minut potopila. Přitom utonulo přímo v haifském přístavu téměř 300 osob, zvláště ženy s dětmi, jimž byly často přiděleny kabiny, z nichž se již nemohly dostat. Mezi utonulými bylo též 14 příslušníků čs. vojenské skupiny, kteří se svými kamarády padlými na západní i východní frontě mají pomník na pražském židovském hřbitově. Smrt těchto bojovníků a ostatních mrtvých z lodi „Patria“ je každoročně kolem 25.11. pietně připomínána. Po této katastrofě, kdy např. z jedné osmičlenné rodiny z Ostravy zůstal naživu jen jeden, Britové dle mezinárodního práva museli trosečníkům povolit vstup na pevninu – v tomto případě do Palestiny – ovšem ne na svobodu, ale do internačního tábora Athlit na jih od Haify, kde jsme bez veškerých svých utopených svršků (oblečení, atd.) a bez smysluplného zaměstnání museli dle věku , zdravot. stavu apod. strávit 6 měsíců až rok. Při katastrofě lodi, kdy jsem v době výbuchu byl náhodou na horní palubě, se mi podařilo slézt po vyčnívajícím boku lodě v pyžamu nejprve do záchranného člunu, jelikož jsem však uměl dobře plavat a loď se potopila jen několik desítek metrů od mola, záchranný člun jsem pustil, přenechal místo jiným a pomohl jsem několika osobám dostat se na to molo.
V táboře ATHLIT , kde byli také internováni uprchlíci z Rumunska, Německa, Rakouska atd. nás tedy bylo kolem 2.400, hlídáni jsme byli uvnitř tábora v době klidu židovskou a v době neklidu (demonstrací za propuštění, lepší stravu apod.) policií arabskou. Zvenčí byl tábor obehnaný ostnatým drátem, hlídán anglickou policií. Až na to, že nikdo nevěděl, kdy budeme propuštěni na svobodu, a že jsme neměli práci kromě výpomoci v kuchyni, byl pobyt v táboře ovšem snesitelný, mohli jsme si dopisovat přes Červený kříž domů, dostávali jsme návštěvy příbuzných i jimi darované ošacení a peníze pro nákup v táborové kantýně, z okolních kibuců nám vozili tolik pomerančů, že jsme je nemohli ani sníst, atd. Většinu času jsem trávil tím, že jsem za pár haléřů vyučoval angličtině a učil jsem se hebrejštině, kterou jsem docela dobře zvládl. Z tábora byli propuštěni nejprve nejmladší, pak příslušníci čs. vojenské skupiny (asi po 6 ti měsících), mne zařadili do skupiny, která byla propuštěna právě na sv. Václava, 28.9. 1941.
Pak jsem několik dnů bydlel u jedné vzdálené příbuzné, ale jelikož „ryba po třech dnech smrdí“, našel jsem si rychle místo jako liftboy v hotelu pro angl. a jiné spojenecké důstojníky. Pracoval jsem tam za byt, stravu a 2 libry měsíčně, a za „tuzéry“, jež jsem dostával za nošení kufrů, jídel do pokojů a podobné služby. Mimo jiné jsem tam vozil ve výtahu čs. ministra národní obrany gen. S. Ingra a jiné čs. vysoké důstojníky, kteří na jaře 1942 přijeli na inspekci tehdy již bojem prověřeného Československého pěšího praporu 11 – Východního, který se tam pod velením tehdejšího pplk. Karla Klapálka vyznamenal při obraně obleženého přístavu Tobruk.
Počátkem roku 1942 vyhlásila naše londýnská vláda mobilizaci čs. státních příslušníků žijících v cizině a na základě mé přihlášky u Generálního konzulátu ČSR v Jeruzalémě jsem byl 19.5.1942 odveden jako „schopen bez vady“ a krátce poté, 9.7.1942 jsem nastoupil jako „ucho“ voj. službu u Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního, který byl krátce předtím vytvořen z původního Čs. pěšího praporu 11 – Východního po posílení čs. vojenské skupiny na Středním východě asi 600 čs. občany, kteří rovněž uprchli před Němci do Palestiny. Po krátkém základním výcviku ve stanovém táboře v Naharii severně od Haify následoval výcvik u protiletadlových děl zn. Bofors a naše rota byla pověřena protivzdušnou obranou – nejprve města Haify a pak životně důležitého ropovodu ústícího u moře v písečné oblasti nedaleko Haify. V té době náš pluk čítal asi 1.600 mužů.
Při výkonu protivzdušné obrany ropovodu se vlivem horka, neustálého písku po celém těle a zejména v očích znovu ozvala má dlouholetá oční choroba (tzv. „jarní katar“, trvající však velmi bolestivě často až do podzimu). Byl jsem proto v září 1942 odeslán do čs. sekce britské vojenské nemocnice v Jeruzalémě, kde jsem pobyl několik týdnů. Mezitím se naše jednotka vrátila do Naharie a krátce nato jsme byli přesunuti do Judské pouště, blízko Jericha a Mrtvého moře. Tam jsme prodělávali ostrý výcvik s našimi protiletadlovými děly, nejhorší z toho bylo, když jsme musili nacvičovat ruční tahání našich „Boforsů“ na Horu pokušení – to z nás v tom více než 30 ti stupňovém vedru lilo jako kdybychom byli pod sprchami.
V té době jsem jako maturant byl určen k absolvování již čtvrtého a posledního běhu důstojnické školy, měl jsem však smůlu, neboť jsem utrpěl četná zranění při autohavárii a spolu s dalšími třemi zraněnými kamarády jsem byl v půli prosince 1942 opět dopraven do naší vojenské nemocnice v Jeruzalémě. V důsledku této smůly jsem se do důstojnické školy již nedostal a zůstal jsem nadále prostým vojínem.
Mezitím bylo 12 rot našeho Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního nasazeno v tehdy již osvobozeném Tobruku jako protivzdušná obrana přístavu a nedalekých letišť. Já sám jsem byl s několika čs. vojáky v rámci konvoje britských jednotek počátkem února 1943 za úmorného vedra (a častého pití horkého čaje, což paradoxně v tom vedru pomáhalo), dopraven k „mé“ rotě, která tehdy nedaleko Tobruku bránila letiště El Adem před nepřátelskými letadly. To naše děla již byla vybavena zvláštními přístroji, tzv. „prediktory“, jež po zacílení na nepřátelské letadlo umožňovaly automaticky zaměřovat hlaveň děla ve směru zjištěného letu takového letounu a zneškodnit jej. I když naše rota neměla to štěstí, aby se nám něco takového podařilo, umožnily nám naše „prediktory“ zahnat několik nepřátelských letadel z oblasti Tobruku. Nechci zde široce rozvádět několikaměsíční pobyt u El Ademu či jiných letišť (neboť jsme je z „cvičných důvodů“ několikrát měnili), stačí říci, že to nebylo nic příjemného – trpěli jsme především stálým nedostatkem použitelné vody (blízká mořská voda se nehodila ani k mytí ani k pití), a tak se pro vodu muselo dojíždět asi 40km daleko a každý z nás vždy dostal přísně odměřený příděl malého množství vody, jež musel stačit na všechno.
Bydleli jsme částečně ve stanech, částečně v „ubikacích“ vytvořených z nalezených plechovek, kanystrů apod. Časté střídání našich stanovišť znamenalo vždy znovu budovat z těžkých pytlů ochranu našich „Boforsů“ a navíc jsem zejména v důsledku vždy dvouhodinových , několikrát denně se opakujících stráží u stanovišť našich děl, v horkém písečném terénu opět trpěl bolestivými očními záněty, pro které jsem musel pravidelně chodit k našemu plukovnímu lékaři dr. Firtovi na injekce.
Náš úkol u Tobruku skončil v červnu 1943, kdy jsme se převážně vlakem přesunuli do stanového tábora blízko Káhiry. Tak jsem měl příležitost si toto město na propustce prohlédnout, stejně tak i blízké sfingy a za pomoci nějakého domorodce jsem se dokonce „projel“ na velbloudu. Již 5. července jsme na pro vojenské účely upraveném bývalém luxusním parníku „MAURETANIA“ (výtlak 35.000 tun), jenž kdysi získal Modrou stuhu za nejrychlejší plavbu z Evropy do Ameriky, opustili přístav Tewfik na jihu Suezského průplavu a nastoupili šestitýdenní plavbu do V. Británie. Tím skončila další etapa naší účasti ve válce proti Hitlerovi a za obnovení samostatné ČSR. Všichni příslušníci čs. jednotek na Středním východě jsou hrdi na to, že po větší část této doby pod velením tehdy již plukovníka K. Klapálka patřili do svazku 8. armády v čele s legendárním generálem Montgomerym.
Do lodi, která dosahovala rychlosti 40 km za hodinu a mohla urazit 800 – 900 km za den, bylo natěsnáno asi 7.000 čs., britských, jihoafrických, polských a jiných spojeneckých vojáků 14 národností.
Proti nepřátelským ponorkám, jež „MAURETANIA“ mohla potkat v průběhu plavby, byla vybavena nejmodernějšími zbraněmi a přístroji, vč. radarových. Proti ponorkám, které potřebovaly k vypálení torpéda 9 minut, se naše loď chránila tím, že se každých 7 minut uchylovala z původního směru doprava a zase doleva a pak znovu nabrala původní směr. To také vysvětluje, proč plavba od Suezu do Liverpoolu trvala šest týdnů. My, čs. vojáci, jsme byli umístěni ve čtvrtém, tj. nejspodnějším podpalubí, a jelikož při každodenním nacvičování poplachu museli vojáci nastupovat s plovacími vestami postupně, to znamená, že 4. podpalubí jako poslední, byla naděje na záchranu v případě nepřátelského útoku téměř nulová. Jinak byla plavba velmi nudná, když jsme přejížděli přes rovník, byla normální teplota cca. 55 stupňů Celsia, a my dole v podpalubí jsme byli trvale zpoceni a mokří, jako bychom právě vylezli z vody, zejména při hodinových frontách při výdeji jídla. Pot se prostě řinul v proudech a vyčerpával naše síly. Místo novin jsme měli rádia, a tak jsme se při plavbě pod rovníkem dozvěděli radostnou zprávu o pádu Mussoliniho 25.7.1943 i o sovětské protiofensivě u Kursku. Naše první zastávka byla v přístavu Diégo Suarez na Madagaskaru, kde loď doplnila zásoby nafty, a pak pokračovala do jihoafrického Kapského města. Tam jsme kotvili tři dny a bylo nám dovoleno opustit loď a prohlížet si přes den toto město, kde nás překvapila především skutečnost, že tam byl prakticky mírový život, žádné zatemnění, apod. Pod vedením plukovníka K. Klapálka jsme vykonali desetikilometrový pochod městem, byli jsme zváni do nám dříve neznámých rodin, atd. Před vstupem na jihoafrickou půdu nás velitelství ve svém rozkazu upozornilo, že podle tam platných předpisů byl bělochům přísně zakázán styk s černým obyvatelstvem – za neuposlechnutí tohoto zákazu hrozil trest až pětiletého vězení bez možnosti odvolání. Ještě bych rád uvedl, že v Kapském městě byla tehdy – jako v celé jižní Africe – tuhá zima, takže jsme naše šortky a tropickou výstroj ze Středního východu vyměnili za britský battledress. Jihoafričtí vojáci se ze Středního východu vraceli domů ke svým rodinám, což jsme jim ze srdce přáli, ale i záviděli. Kdy my se takových radostných chvil v osvobozené vlasti dočkáme? Tyto myšlenky nám tanuly na mysli, když jsme z Kapského města pokračovali v plavbě na sever, do přístavu Freetown v Sierra Leone, odtud „Mauretánie“ již v Atlantickém oceánu pod ochranou britského letectva před německými ponorkami a letadly pokračovala bez větších událostí v 25.000 km dlouhé plavbě do britského přístavu Liverpool, kde jsme přistáli 11. srpna 1943. Stejně jako předtím se jihoafričtí vojáci v Kapském městě těšili na shledání se svými rodinami, zmocnilo se i našich britských kamarádů vzrušení při návratu do svých domovů. I my jsme měli pocit, že návrat do Evropy přiblížil i náš návrat do svobodné vlasti.
V Liverpoolském přístavu nejen mne, ale i další čs. vojáky překvapilo a přímo šokovalo, když jsme viděli Angličany pracovat – skládat a vykládat uhlí a jiné zboží z lodí, či na ně – do té doby jsme totiž byli z Palestiny zvyklí vidět jen britské důstojníky a policisty v bílých rukavicích a s hůlčičkami v rukou, přičemž Arabové a Židé tam dle jejich představ byli jen proto, aby jim sloužili a vykonávali za ně veškeré práce. Vidět v Liverpoolu pracujícího Angličana – to byl nejen pro mne neuvěřitelný zážitek.
Z vybombardovaného Liverpoolu nás pro nás nezvyklou krásně zelenou anglickou krajinou a vesnicemi a městy s četnými domky postavenými z červených neomítnutých cihel, po dlouhých měsících zvyklých na africkou poušť, dopravil vlak na malé venkovské nádraží, odkud nás auta Čs. samostatné brigády odvezla do velkého parku ve vesničce Wiwenhoe u jihoanglického města Colchesteru nedaleko Londýna. Tam jsme byli ubytováni ve stanovém táboře a 18. srpna 1943 nastal pro nás veliký a slavnostní den – naposledy jsme si oblékli tropické stejnokroje a s nadšením jsme defilovali před naším presidentem a nejvyšším vojenským velitelem, dr. E. Benešem, který nás přijel přivítat a dekoroval náš prapor Čs. válečným křížem 1939. Poté president ve zcela neformální besedě z narychlo postavené tribuny odpovídal na četné dotazy našich vojáků o budoucím uspořádání poměrů v obnovené ČSR a vyložil nám své názory na budoucí vývoj války a poválečných poměrů doma. V odpovědi na četné dotazy, zda spojenectví se SSSR nepovede ke zbolševizování ČSR vyjádřil svou vizi, že v naší vlasti bude zachován demokratický systém, a že čs. zahraniční politika se bude opírat stejným dílem („fifty-fifty“) o spolupráci se západními spojenci a SSSR.
Dne 20. srpna 1943 pak byla čs. vojenská skupina ze Středního východu oficiálně rozpuštěna a vtělena do svazku čs. vojska ve V. Británii, kde bylo k 1. září 1943 reorganizováno na ČESKOSLOVENSKOU SAMOSTATNOU OBRNĚNOU BRIGÁDU. V příštích dnech byli jednotliví příslušníci bývalého protiletadlového pluku 200 – Východního přiděleni k různým novým praporům a rotám, zejména k motorizovanému a tankovému praporu. Historie čs. vojenské jednotky ze Středního východu tím definitivně skončila. Náš bývalý velitel, vysoce oblíbený plukovník K. Klapálek pak krátkou dobu působil na londýnském MNO a v létě 1944 byl na vlastní žádost – jelikož práce v kanceláři MNO mu nevyhovovala – přemístěn k 1. Čs. armádnímu sboru v SSSR, kde zastával nejprve funkci velitele 3. brigády v bojích o Duklu a po jmenování gen. Svobody ministrem nár. obrany se po něm stal velitelem armádního sboru a účastnil se osvobozování ČSR.
Velitelem Čs. samostatné obrněné brigády ve V. Británii se stal generál Alois Liška.
Na rozdíl od našich letců operujících z V. Británie, kteří v letech 1940 – 1945 dle úředních statistik sestřelili 172 nepřátelských letounů, pravděpodobně jich sestřelili 57 a poškodili 111, neměla naše brigáda až do jejího nasazení při obléhání francouzského přístavu Dunkerku v říjnu 1944 příležitost aktivně zasáhnout do bojů na západní frontě.
Asi po čtrnácti dnech se nově zformované jednotky naší brigády z Wiwenhoe přesunuly do střední Anglie, „má“ rota do vesničky Brixworth ležící blízko města Northamptonu. Po dobu našeho pobytu v Anglii jsme se naučili ovládat nám přidělené nové zbraně, pokud jde o „mou“ rotu, šlo o protitanková děla, jiné jednotky se zacvičily v ovládání tanků, činnosti ve spojovacích útvarech atd. V prosinci 1943 jsem podobně jako dalších asi 100 příslušníků naší brigády a letectva složil zkoušku z angličtiny na Cambridžské univerzitě a v květnu 1944 kurs radiotelegrafistů u motopraporu. Doklady o těchto úspěšně složených zkouškách mám pochopitelně mezi svými ostatními památkami z války, např. čs. lvíčka na kovovém státním znaku, který jsme nosili na čepicích a brigadýrkách, nápisy „Czechoslovakia“ jež jsme měli přišity na našich battledresech, apod. Samozřejmě též identifikační štítek s mým jménem a číslem – pro případ smrti v akci. Volný čas na „propustkách“ jsme trávili každý dle svého zájmu – pokud jde o mne, využil jsem těchto propustek či asi dvoutýdenních dovolených k návštěvám Londýna, kde jsem vždy trávil mnoho času s mým přítelem z Mikulova Ervínem Teltscherem, jehož rodiče mne vždy s velkou péčí přijali jako svého hosta. Jednou jsme s Ervínem, jemuž uniforma příslušníka RAF velmi slušela, zažili nálet a přerušení veškeré dopravy v hořícím centru Londýna, takže jsme se nemohli dostat na okraj města, kde ve čtvrti Putney stejně jako Teltscherovi po jistou dobu měl své sídlo president Dr. E. Beneš, a museli jsme přespat v ubytovně Armády spásy. V Northamptonu jsem ve dnech, kdy jsem měl propustku, chodil též do kina – dodnes si pamatuji na hluboký dojem, který na mne udělal barevný film „Na větrné hůrce“, natočený podle románu Emily Bronteové. Časem jsem se stejně jako kamarádi seznámil s prostými Angličany, kteří nás pak zvali do svých rodin, a samozřejmě jsme si všichni všímali příslušnic anglické armády, které nosily slušivé uniformy pomocných jednotek pozemních sil, letectva či námořnictva – řada příslušníků brigády si tam našla životní partnerku, někteří tam s nimi po válce zůstali, jiní se s anglickými ženami vrátili do ČSR.
V této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že čs. vojáci byli mezi Angličany zvlášť oblíbeni na rozdíl od Poláků (nemístná povýšenost a vnitřní rozbroje), Francouzů (kteří se většinou neuměli naučit angličtině) a Američanů, kteří díky svým vysokým žoldům, žvýkacím gumám apod. přebírali Angličanům děvčata. Ale to jen na okraj, abych na nic podstatného nezapomněl – čs. vojáci se vesměs chovali slušně, nevyvolávali konflikty s místním obyvatelstvem a kromě toho Angličané pociťovali stud za to, že za Chamberlainova vedení v Mnichově zradili „neznámou zem ve středu Evropy“ a vydali ji za účinné pomoci Daladierovy francouzské vlády Hitlerovi.
V květnu 1944 se brigáda přemístila do prostoru u skotskoanglických hranic – naše rota zůstala v Anglii těsně při skotských hranicích ve městě Duns – a odtud jsme ve chvílích volna navštěvovali hlavní město Skotska Edinburgh, který mi svým hradem tyčícím se vysoko nad městem připomínal Prahu.
Také bych se měl zmínit o tom, že v Anglii pro čs. vojáky a příslušníky civilní emigrace vycházela řada časopisů – „ Čechoslovák“, „Naše noviny“, „Mladé Československo“, „Nové Československo“ a jiné, některé z nich po celou dobu války, jiné jen po omezenou dobu.
Po spojenecké invazi do Normandie se brigáda počátkem srpna 1944 přesunula do města Bridlingtonu na východním pobřeží severní Anglie. Tam byly doplněny některé části naší výstroje a výzbroje. Brigáda dostala nová bojová vozidla vč. tanků a po necelých třech týdnech jsme z Bridlingtonu odjeli do táborů při ústí Temže – náš prapor byl rozmístěn na sever od přístavu Tilbury. Tam nastal 30. srpna 1944 konečně dlouho očekávaný okamžik – 4.259 příslušníků naší brigády se i s výzbrojí nalodila na dopravní lodě a během jednoho týdne jsme se přepravili přes umělý invazní přístav u francouzské vesnice Arromanches, dále do Francie. Tam jsme poprvé viděli stopy po nedávných těžkých bojích – zbombardovaná města (zejména blízký Caen) a betonové bunkry německých opevnění – odtud naši jednotku přepravili do lesnatého prostoru v blízkosti městečka Falaise, posledního místa před odjezdem na frontu k Dunkerku, kde bylo 12.000 Němců odříznuto od ustupujících nacistických vojsk. Pobyt ve falaiském lese byl velmi nepříjemný, stále pršelo, terén byl rozbahněný a stany jsme neměli. Přístřešky na spaní jsme si tedy narychlo stavěli ze všeho, z čeho se dalo – z plechovek, kanystrů, chvojí, kousků celty, z klád stromů, atd.
Přesun brigády z falaiského lesa k pobřeží Calaiské úžiny byl proveden ve dnech 4. a 5. října 1944. Kruhové pásmo („perimetr“) kolem Dunkerku (asi 30 km dlouhé) sahalo od městečka La Panne v Belgii nedaleko francouzských hranic až k vesnici Mardyck na jih od dunkerského přístavu. Svěřený úsek převzala brigáda 8. října od kanadských jednotek postupujících pod velením maršála Montgomeryho do severního Německa. Po boku čs. brigády byly rozmístěny též kanadské, britské a francouzské jednotky generála De Gaulla (FFI) a vrchním velitelem všech těchto spojeneckých sil se stal čs. generál A. Liška. „Moje“ rota zaujala postavení ve Francouzi opuštěné vesničce Bray Dunes ležící téměř u moře, těsně při belgických hranicích. Byli jsme ubytováni v opuštěných domcích uprchlíků z válečného pásma a od hitlerovských vojáků ubytovaných v opuštěné francouzské farmě nás ve dne dělilo asi 800 metrů. Tato vzdálenost se v noci podstatně zkracovala, jelikož obě strany vysílaly dopředu průzkumné hlídky, aby zjistily, co se děje u nepřítele. Tyto hlídky se často také setkaly, a pak docházelo k ozbrojeným srážkám, při nichž šlo o život. Sám jsem se jednou zúčastnil hlídky, při níž naším úkolem bylo dostat se k německým posicím až do vzdálenosti 180 metrů, zalehnout tam a pokud možná co nejdéle pozorovat, zda Němci vyvíjejí nějakou aktivitu, příp. zachytit obsah jejich rozhovorů, apod. Účast na takové hlídce nebylo nic příjemného, a i když jsme se s Němci nestřetli, byli jsme rádi, když jsme se vrátili zdrávi k našim kamarádům. Velmi nepříjemné byly též noční „stojky“, jichž jsme za jednu noc vždy absolvovali několik – trvaly vždy 2 hodiny a místa, ze kterých jsme pozorovali případný nepřátelský pohyb, jsme při každé „stojce“ střídali dle jejich náročnosti na bdělost a nervové vypětí. V této souvislosti si pamatuji na zvlášť vyčerpávající „stojky“ asi 20 metrů před železničními vagony, na které jsme chodili v hluboce vykopaných zákopech a absolvovali jsme je v jámách, z nichž vyčnívala pouze naše hlava a před námi ležel kulomet a ruční granáty. Museli jsme totiž počítat s tím, že za těmi vagony mohou být skryti členové německých hlídek a každé šustnutí třeba staré konzervy apod., ležící za vagony, v nás vyburcovalo největší napětí a připravenost k použití zbraně. „Stojky“ u těchto vagonů byly ty nejnáročnější a jeden „starý mazák“, četař aspirant, dokonce při podezřelém zvuku vystřílel kulometnou salvu do železničních kol.
Zatímco na jiných úsecích perimetru Němci již 8. října a později znenadání zahájili minometnou palbu na předsunuté oddíly naší brigády a docházelo k bojovým střetnutím a 10.10. k nepřátelskému výpadu, odraženému protiútokem tanků a dělostřelectvem, byl v naší rotě svěřeném úseku zatím klid. Při zmíněném střetu měla naše brigáda čtyři oběti na životech, mezi nimi byl i jeden můj kamarád z Prešova, který na letní prázdniny dojížděl se svou matkou do Mikulova. Byli to první čs. vojáci, kteří po 4 letech padli na francouzské půdě. Téhož dne zahynul na jiném místě u Dunkerku příslušník 2. tankového praporu.
Terén na frontě u Dunkerku byl pro bojové akce velmi obtížný, poněvadž Němci na obranu přístavu otevřeli mořské hráze a vypustili kanály, jimiž je okolí hustě protkáno, takže voda zatopila rozsáhlé plochy polí a luk do vzdálenosti až 20 km od města.
Němci, jimž velel viceadmirál Frisius, byli rozloženi v osamělých farmách ve vzdálenosti cca 500 – 800 metrů od našeho postavení. Jak jsem již uvedl, tato vzdálenost se však v noci za působení hlídek podstatně zkracovala. Mohl bych pochopitelně psát o celé řadě věcí (ubytování, topení částmi nábytku či parketami apod. z prázdných domků v dobách krutých zimních mrazů aj.), chci se však nyní soustředit na naše největší bojové vystoupení u Dunkerku, jímž jsme oslavili 28. říjen 1944. Popíši především to, co jsem sám zažil, šlo o útok na téměř celém perimetru svěřeném naší brigádě a spojeneckým útvarům. Musím dodat, že Němci ve farmě vzdálené kolem 800 m od naší roty nebyli poměrně dlouho zvyklí na větší útok, neboť Kanaďané, kteří byli v našich posicích před námi, zastávali spíše zásadu zbytečně neútočit a nechat Němčoury v Dunkerku vyhladovět.
Pro nás však bylo důležité oslavit 28. říjen formou pro nás nejvhodnější, tj. překvapit nic netušící nepřátelské jednotky, způsobit jim citelné škody na jejich opěrných bodech a zmocnit se co největšího možného počtu zajatců. Samozřejmě jsme jim tím chtěli připomenout, že máme náš největší státní svátek.
Večer 27. října jsme byli seznámeni s našimi úkoly i s plánovaným průběhem chystaného útoku. Pokud jde o mne a několik mých kamarádů, bylo nám uloženo ráno 28.10. od 04.00 hod. připravit a zamaskovat dělo, vykopat si na určeném místě něco jako „hrobeček“ k zalehnutí na ochranu před nepřátelskou palbou a zahájit v 06.00 hod. dělostřeleckou palbu a zajistit kouřovou clonu ke krytí útoku naší pěchoty na nepřátelskou farmu. Tento plán se zdařil na 100%, naši chlapci překvapili nic netušící Němce nejprve ručními granáty házenými do oken farmy a pak, po zneškodnění těch, kteří se chtěli bránit, se vrátili se zajatci do výchozích pozic. Němci byli překvapeni ve spánku a když do jejich místností padaly granáty, většina z nich vyběhla ven v pyžamech a pokusili se bránit. Sám jsem si z děla také zastřílel na německé pozice. ½ hodiny po zahájení našeho útoku vyjely na jiných úsecích naše a britské tanky. Při této akci bylo pobito asi 50 nacistických vojáků a 14 jich bylo zajato.
Nepřítel předpokládal, že touto akcí násilný průzkum skončil, avšak v 08.30 hod. zahájilo naše dělostřelectvo na jiném úseku palbu a v 09.00 hod. vyrazila k útoku pěchota podporována tanky. I tento útok se zdařil a na bojišti zůstalo asi 150 mrtvých hitlerovců a bylo zajato 350 mužů a několik důstojníků. Při první akci 28.10. ztratil náš prapor tři muže, sedumnáct raněných a dva nezvěstné. Při druhé akci z téhož dne, které se naše rota nezúčastnila, se dle zajatců zachránili z celého německého praporu jen tři muži, zatímco naši tankisté měli 4 mrtvé, 18 raněných a 1 pohřešovaného. Odpoledne téhož dne se nacisté pokusili o protiútok, ten však byl za cenu tří mrtvých odražen.
Po boji vydal generál Liška pochvalný rozkaz a pochvalně se vyjádřil sám vrchní velitel 1. britské skupiny armád maršál Montgomery.
Dodatečně si uvědomuji, že proti svému původnímu úmyslu jsem psal podrobněji i o akcích, jichž jsem se sám nezúčastnil, ale byl by ten popis 28. října neúplný, kdybych celý rozsah útoku naší brigády nenastínil. Také si uvědomuji, že při popisu akce naší roty jsem neuvedl, že to bylo poprvé, kdy jsem viděl mrtvého dobrého kamaráda, padlého při plnění naší vojenské přísahy.
Povzbuzeno úspěchem z 28. října, velitelství Čs. samostatné obrněné brigády se rozhodlo na stejném úseku perimetru dne 5. listopadu 1944 násilný průzkum opakovat. Do akce, jíž se naše rota tentokrát nezúčastnila, byly nasazeny navíc útvary ženijního vojska, dopravní oddíl (pro odvoz nepřátelské ukořistěné výzbroje), oddíl polního četnictva k zajištění případných zajatců i letectvo. Avšak úspěch z 28. října se tentokrát neopakoval. I když se na některých místech podařilo dobýt pevnůstky, většina tanků Čs. brigády uvízla v minových polích a pěchota bez jejich podpory nebyla s to úkol dokončit, musely se útočící jednotky pod neustálým ostřelováním stáhnout zpět na výchozí postavení. I když počet mrtvých a raněných se odhadoval na 150 nepřátelských vojáků a ukořistěno bylo i několik minometů, kulometů a pušek, byly tentokráte citelné i vlastní ztráty: 26 vojáků zahynulo, 59 bylo zraněno a 9 zůstalo nezvěstných. Rovněž bylo ztraceno 12 tanků a 1 vyprošťovací transportér.
Důvodem tohoto neuspokojivého výsledku akce z 5. listopadu byla především skutečnost, že Němci již nebyli útokem překvapeni a přípravy této akce se nepodařilo přísně utajit, takže hitlerovci začali opětovat dělostřeleckou palbu ihned po jejím začátku. Selhala i vlastní zpravodajská služba a na rozdíl od jejího hlášení morálka Němců nebyla zlomena a měli dost munice i jídla. K tomu přistupovala i řada dalších nedostatků.
Další dny a týdny u Dunkerku byly ve znamení oboustranných hlídek a průzkumů, v listopadu se Němci dokonce pokusili o vlastní výpad, byli však donuceni s těžkými ztrátami ustoupit. Řada našich zajatých vojáků zemřela v Dunkerku pro nedostatečnou péči po zranění. Jeden z našich vojáků padl ještě 8. května.
Při plnění svých úkolů československá brigáda utrpěla od října 1944 do května 1945 celkové ztráty 167 padlých, 461 raněných a 40 nezvěstných. V téže době ztratili Němci asi 1.000 mužů. Všichni padlí českoslovenští vojáci byli později exhumováni a pochováni na čs. vojenském hřbitově ve vesnici Adinkerke u Dunkerku. Poslední a nejslavnější dějství Čs. samostatné obrněné brigády při obléhání Dunkerku nastalo 9. května 1945, toho dne v 9.15 hodin se na velitelské stanoviště čs. brigády dostavil německý velitel pevnosti „Dunkirchen“ víceadmirál Frisius, aby podepsal bezpodmínečnou kapitulaci nacistických vojsk. Veliteli čs. vojsk tímto aktem vzdával sebe, 10.800 hitlerovských vojáků spolu se třemi ponorkami, 25.000 litrů benzínu a s veškerým válečným materiálem. Úkol čs. jednotky byl splněn a na nejvyšší věži města Dunkerk zavlál československý a britský prapor.
Kapitulace Němců u Dunkerku jsem se však již nedočkal, neboť mi při návratu ze čtyřdenní dovolené z již osvobozené Paříže dne 23. dubna 1945 bylo na velitelství praporu v belgickém městečku La Panne oznámeno, že jsem byl zařazen do „kombinovaného oddílu“ o síle 140 mužů, kteří byli vyčleněni z různých útvarů naší brigády. Úkolem tohoto „symbolického“ oddílu, jejímž velitelem se stal podplukovník A. Sítek, bylo připojit se k 3. armádě amerického generála Pattona a vyrazit již 24. dubna s jejími čelními jednotkami k hranicím republiky. Neměl jsem čas se z tohoto překvapení pořádně vzpamatovat, rychle jsem zbalil své věci a 24. dubna náš oddíl zahrnující asi 40 vozidel z protiletadlové baterie a pásová obrněná vozidla jednotek motorizované pěchoty skutečně vyjel za rychle postupujícími Američany přes Belgii, Lucembursko a spojeneckým bombardováním zničená německá města k hranicím naší vlasti. V poledních hodinách 1. května příslušníci našeho oddílu překročili čs. hranici u Chebu a slavnostně jsme zde vztyčili naši státní vlajku.
Německé obyvatelstvo Chebu si našeho příjezdu do města zpočátku nevšímalo, považovalo náš oddíl za součást americké armády, která pronikla do Chebu několik dnů před námi. Když jsme se zastavili na chebském náměstí, místní Němci dle nápisu na našich náramenících s hrůzou a obavami zjistili, že jsme vojáci čs. armády. Pokoušeli se navázat s námi lámanou češtinou styk, náhle si vzpomínali, že před r. 1938 byli také československými vojáky a dušovali se, že nikdy nebyli nacisty. My jsme však dle přísných amerických příkazů jakýkoliv styk či diskuse s Němci odmítali, ubytovali jsme se v místním hotelu a již 7. května jsme vyjeli do Američany osvobozené Plzně. Radost nám nezkalilo ani to, že jsme nejdříve slyšeli všude jen němčinu, to se však brzy změnilo, když jsme přejeli bývalé „protektorátní“ hranice a v českých vesnicích jsme byli nadšeně vítáni, dali nám najíst a mohli jsme se opláchnout. Současně nás nabádali, abychom jeli urychleně na pomoc bojující Praze.
Do Plzně jsme dorazili už za setmění. Ještě večer jsme čistili zbraně a chystali jsme se vyjet 8. května na pomoc Praze.
Skutečně náš kombinovaný oddíl se značnou palebnou silou 8.5. pod velením pplk. Sítka vyjel směrem ku Praze, avšak někde před Rokycany jsem jako velitelův radista musil pplk. Sítkovi tlumočit rozkaz amerického velitelství, že se naše kolona musí zastavit, a že se náš velitel má dostavit k blízkému americkému velitelství. Netrpělivě jsme několik hodin čekali na podplukovníkův návrat a další cestu ku Praze – jaké však bylo naše zklamání, když nám bylo zakázáno překročit demarkační linii a museli jsme se vrátit do Plzně. 9. května nám pplk. Sítek oznámil, že povstání pražského lidu vítězně skončilo, a že v Praze již jsou jednotky Rudé armády, což jak se domníval nám umožní vyjet znovu do Prahy, strávit tam 3 dny a navázat styk s našimi rodinami či přáteli. Vyjeli jsme tedy 12. května ráno znovu do Prahy, dostali jsme se přes demarkační čáru až do středu města na Václavské náměstí, kde nás jedni vítali a druzí – neinformovaní o našem nezdařilém pokusu přijet Praze na pomoc již 8. května – nám vyčítali, že jsme měli „přijet dřív“. Po objetí Václavského náměstí a cestě Národní třídou jsme opět čekali na návrat pplk. Sítka se zprávou z vojenského velitelství, kde se máme s našimi vozidly rozmístit. Byl nám určen prostor na okraji Prahy, již si nepamatuji jeho jméno, a obyvatelé okolních domů a vilek si nás velmi ochotně „rozebrali“ na nocleh. Dozorčímu desátníkovi každý sdělil adresu, kde je ubytován, což jsme považovali za formalitu. Jaké však bylo naše překvapení, když nás přišel k ránu budit s tím, že dle rozkazu sovětského velitelství v Praze nesmíme zůstat a musíme okamžitě odjet zpět do amerického pásma. Jaké jsme v těchto chvílích měli pocity po několikaletém toužebném čekání na návrat do Prahy, jistě nemusím líčit.
Po návratu do amerického pásma jsme byli rozmístěni do různých vesnic v okolí Plzně, kam jsme zajížděli stopem s americkými jeepy, mimo jiné na přehlídku americké armády, kterou tam provedl velitel 5. sboru generál Harmon. Pak jsme čekali na návrat presidenta dr. E. Beneše do Prahy (16. května 1945) a čs. jednotek z Dunkerku a Velké Británie, jež dorazily do Plzně 18. května. Závěrečnou tečkou za ozbrojeným bojem čs. pozemních vojenských jednotek na Středním východě a u Dunkerku byla slavná přehlídka, kterou 30. května 1945 na příkopech v Praze vykonal president republiky a vrchní velitel čs. ozbrojených sil dr. E. Beneš.
O několik dnů později jsem byl mile překvapen, když jsem dostal krásný dopis od našeho spolužáka Zdeňka Jelínka, který stál mezi jásajícím davem na Příkopech a při přehlídce mne mezi těmi tisíci vojáky, sedm let po maturitě, v obrněném vozidle poznal.
Po pražské přehlídce byli příslušníci naší brigády rozmístěni v oblasti Klatov a Nepomuku. Tam jsem také dne 9. července 1945 demobilizoval a začala nová etapa mého života, život v civilu.
Jeho začátek byl bolestný, neboť to, v co jsem po celou válku doufal – že se opět shledám se svými rodiči – se bohužel nesplnilo, zahynuli oba počátkem roku 1944 v Osvětimi.
V další části této zprávy se soustředím na období a události, které sehrály důležitou roli v mém dalším životě. Po zajištění „střechy nad hlavou“ u vdovy po mém strýci, který měl to „štěstí“, že zemřel v Praze r. 1942 dříve, než by ho nacisté deportovali do Terezína, příp. do dalšího koncentračního tábora, jsem nejprve od r. 1945 – 1946 působil jako interní učitel angličtiny v Ústavu moderních řečí, kde jsem jako externí člen učitelského sboru vyučoval až do roku 1961. Od r. 1946 jsem pracoval jako redaktor v Československé tiskové kanceláři, kde mne však již r. 1950 stihl osud většiny „zápaďáků“ - na základě vykonstruovaných obvinění jsem byl s okamžitou platností z podniku vyhozen. Z období mé tehdejší činnosti v ČTK mi zůstaly trvale v paměti dvě události – několikadenní blízký styk s Janem Masarykem, kdy jsem v Mariánských Lázních r. 1947 novinářsky kryl jeho účast na mezinárodním kongresu a mou profesní přítomnost na Hradě u presidenta dr. E. Beneše při přijetí některých účastníků zmíněného kongresu u hlavy našeho státu. Jelikož mi při mém vyhazovu z ČTK bylo „doporučeno“, abych odešel do fabriky a „sžil se tam s dělnickou třídou“, pracoval jsem pak do léta 1951 jako soustružník v ČKD Sokolovo. Při mé známé manuální „šikovnosti“ si lze snadno představit, proč mistr svolával celou dílnu, aby si spolupracovníci mohli prohlédnout výsledky mé práce. Shodou osudu se krátce po mém odchodu z ČKD v téže dílně v rámci „akce 77.000“ octla „dobrovolně“ má tehdy nastávající manželka, které mistr dílny popsal mé „pracovní úspěchy“ - byla tam však jen několik dní, neboť vinou seřizovače utrpěla na rukou zranění a byla ze zmíněné akce vyňata. Jelikož mi po skončení mé brigády bylo z kompetentních míst řečeno, že proti mé další novinářské práci nejsou námitky, nastoupil jsem po dlouhém hledání práce v mezinárodní tiskové agentuře Telepress jako redaktor pro angl. vysílání. Shodou okolností tam také nastoupila má „nastávající“ a již počátkem r. 1952 byl podnik v souvislosti s procesem s R. Slánským s okamžitou platností zlikvidován s tím, že jsme jako ostatní redaktoři dostali 3 měsíční výpověď, ale nebyly peníze na zaplacení mzdy. Nový pracovní poměr jsme nemohli uzavřít, jelikož starý ještě nebyl skončen – a tak jsme byli odkázáni na finanční výpomoc rodičů mé manželky. Vzali jsme se 18.12.1951. Po uplynutí té tříměsíční lhůty jsme dostali dlužnou mzdu proplacenu, ale ty předcházející měsíce byly dosti krušné. Po skončení pracovního poměru v Telepressu jsem byl do r. 1961 zaměstnán v jednom projekčním ústavu v odd. PaM a jako redaktor závodního časopisu. Do té doby (1956) také spadá můj 3 měsíční pobyt v Číně, kde jsem překládal z češtiny do angličtiny textovou část plánované výstavby hydrogenačního závodu, k čemuž však po zhoršení vztahů s ČLR již nedošlo. Jelikož čínsky pochopitelně neumím, překládal můj angl. text čínský kolega do čínštiny. Po určitém zmírnění politického tlaku počátkem 60. let jsem byl vyzván, abych se do ČTK vrátil a setrval jsem tam v odd. cizojazyčného vysílání až do ledna r. 1978, kdy jsem ze zdravotních důvodů (psychické problémy, deprese, apod.) předčasně odešel do důchodu. V době mého působení v ČTK jsem byl několikrát uvolněn pro tlumočení a překládání na různých mezinárodních kongresech v cizině, např. též v Mongolsku. Koncem r. 1967 jsem byl vyslán do Afghánistánu, abych tam vedl školení novinářů v tamní státní tiskové kanceláři. Mimo to jsem vedle tohoto tříměsíčního kursu učil po řadu let v novinářské škole v ČSR, určené pro frekventanty z afrických a asijských zemí. Oficiální písemné rehabilitace v ČTK se mi dostalo v r. 1968 a 1991, kdy bylo výslovně uvedeno, že k mému propuštění v r. 1950 došlo z politických důvodů. V letech 1969, 1970 a 1976 jsem vždy po několik měsíců působil jako dopisovatel ČTK v Londýně.
Po mém návratu z Londýna v r. 1971 jsem se musel podrobit střevní operaci, o níž mi až po 22 letech bylo prozrazeno, že šlo o operaci rakoviny, což věděla pouze má manželka a ošetřující lékaři. Zbytečnou břišní operaci jsem si „vykoledoval“ v r. 1972, kdy však již nebyl zjištěn žádný positivní nález. Dalším naléhavým operacím jsem se podrobil v letech 1982 a 1989 – v posledním případě hrozila akutní neprůchodnost střev, takže jsem si v tomto směru „užil“.
Závěrečnou tečku za persekucí, jíž byli po Únoru 1948 vystaveni především „zápaďáci“, učinilo shromáždění těchto již veteránů organizované Generálním štábem ČSA, kde nám byly předány dekrety o „morální a politické rehabilitaci“. Toto shromáždění se konalo k 28. říjnu 1991 ve Vojenské akademii ve Vyškově, kde byli jednotliví účastníci povýšeni, především s ohledem na dřívější hodnost a délku případného věznění. Mne povýšili na rotmistra a v r. 1996 na poručíka. Rovněž r. 1991 dříve tabuizovaní příslušníci jednotek z Tobruku a Západu se poprvé od r. 1945 směli zůčastnit slavnostního pochodu Václavským náměstím dle útvarů a jejich zástav – vím, že toto povídání zní nezúčastněnému málo důležité, pro nás to však bylo, i když pozdní, ale přece jen velké zadostiučinění po problémech, které jsme téměř všichni měli jako „projev díků“ za odbojovou činnost v zahraniční armádě. Kamarádství, vzniklé za války, udržovaly a udržují jednotlivé skupiny („Tobručáci“, tankisté, letci, apod.) dodnes – konají pravidelné měsíční schůzky a vzpomínají na dobu, kdy jsme ještě byli mladí a zcela zdrávi. Já jsem se naposledy schůzky „Tobručáků“ zúčastnil asi před 3 či 4 lety, dnes je to pro mne ze zdravotních důvodů obtížné, poněvadž schůzky se konají daleko od mého bydliště. Všechny nutné cesty k lékaři – např. k „mému“ diabetikovi konám za pomoci manželky taxíkem – pokud jde o tu od r. 1996 přítomnou cukrovku, je nyní prakticky zcela v normálu, především díky přísné dietě, při níž jsem snížil svou váhu z 99 na 72 kg. Když se zmiňuji o schůzkách „Tobručáků“, musím uvést, že náš vysoce oblíbený velitel arm. gen. Klapálek, Hrdina ČSSR, na tato společná sezení chodil téměř do svých 91 let, kdy v r. 1984 zemřel.
Po odchodu do důchodu jsem dlouhá léta (do r. 1988) doma překládal do Angličtiny, nejdříve ekonomické a později kardiologické texty, nutné odborné termíny jsem si časem osvojil.
Nyní se věnuji hlavně četbě historické a životopisné literatury, sledování vnitropolitického a mezinárodního vývoje, fotografování, pořádání fotografií, videu, řešení křížovek, korespondenci a setkání s přáteli.
Manželka Libuše pracovala jako ekonomka až do r. 1983, kdy odešla do důchodu. Máme dvě děti – dceru Michaelu (nar. 1953) a syna Pavla (nar. 1960). Oba vystudovali vysokou školu, dcera Pedagogickou fakultu, syn Vysokou školu ekonomickou. Michaela má dvě děti, Kristýnu (nar. 1974) a syna Davida (nar. 1976), Pavel má jednu dceru – Kateřinu (nar. 1983). Naše děti i vnoučata mají již svůj život a čekají je jejich osudy, které pro budoucí generace mohou dále líčit sami.
Petr Mayer
V Praze dne 23.11.1998