Pamětníci období, kdy se na našem náměstí v sousedství radnice připravovala výstavba nákupního střediska spojená s demolicí původní zástavby, si nepochybně vzpomenou na ojedinělou událost. V červenci a v srpnu roku 1981 zde pracovala skupinka leteckých nadšenců a amatérských aero-archeologů, aby se pokusila o identifikaci osádky sovětského letounu, který se měl podle vzpomínek pamětníků zřítit právě do míst budoucího staveniště. Skupina, známá spíše pod zkratkou Z´76 tak navázala na své pátračské aktivity zahájené již v roce 1976, během nichž se snažila objasňovat havárie sovětských letadel po celém území bývalého Československa.

 Průběh nevšední pátrací akce a její výsledky popsal v tehdy vydávaném čtrnáctideníku Zápisník vedoucí skupiny a redaktor časopisu Jindřich Drebota. Poutavé reportážní články otištěné pod názvem „Tajemství starého sklepa“ informovaly čtenáře o průběhu hledání, o nalezených fragmentech z letounu a o nepatrných kosterních ostatcích, podle kterých provedená antropologická expertíza Dr. Dacíka zpochybnila přítomnost jedince ženského pohlaví. Kromě určení typu stroje, kterým byl podle původních předpokladů bitevní letoun Iljušin Il-2 typ 3m „Šturmovik“, skupina také narušila základy tradovaného mýtu o pilotce-letkyni. V závěru reportáže autor píše: „ … Spousta otazníků zůstala. Ale ty jsou přece samozřejmostí našich pátrání. Jistotu tedy máme zatím jen jednu – že se k případu v Miroslavi ještě vrátíme.“

 Pátrací skupina, ačkoliv ve svých celorepublikových aktivitách ještě několik let pokračovala, se k miroslavské havárii již nevrátila. Starý sklep si své tajemství podržel dalších pětadvacet let.

 Po úspěšném ukončení jedné terénní pátrací akce  u Oder na Novojičínsku v prosinci 2004 byla otevřena i otázka několika míst, kde mělo dojít na samém sklonku války k haváriím sovětských letadel. Přítel Vlastimil Schildberger z Brna, jeden ze zakladatelů seriózní československé aero-archeologie a badatel s širokým záběrem, s nímž jsem se seznámil právě při pátrání v Miroslavi, se tehdy ke mně obrátil se slovy: „No a co Miroslav? Kopeš všude možně a doma ti leží nevyjasněná ildvojka.“ Pravda, navzdory mým více než třicetiletým zkušenostem v  bádání, během něhož jsem se podílel na objasňování válečných osudů několika amerických, britských a německých letounů a jejich letců, zůstával „miroslavský případ“ velkou záhadou, ke které jsem se stále, a žel neúspěšně, vracel.

 Přítel Schildberger nebyl jediný, kdo se mě příležitostně na miroslavský případ ptal. Ona zmiňovaná „nevyjasněnost“ spočívala v tom, že doposud nebyla známa letecká jednotka, u které stroj létal, a jeho dvoučlenná osádka, která zahynula. Navíc se studiem prací některých ruských historiků ukázalo, že u bitevních leteckých jednotek výjimečně létaly také ženy. Ale řešení případu bylo dost obtížné a do značné míry záviselo i na širších znalostech průběhu a časového sledu pozemních operacích Rudé armády při osvobozování jihu Moravy. Sovětské letectvo bylo typicky frontové; mělo svá polní letiště blízko fronty a podporovalo pozemní jednotky každodenními útoky na nepřátelská místa odporu, na železniční a silniční přepravu vojsk, techniky a munice a narušovalo obranné pozice nepřítele ve směrech připravovaných pozemních operací.

 2. ukrajinský front maršála Malinovského byl v bratislavsko-brněnské operaci podporován 5. leteckou armádou genplk. Gorjunova, 4. ukrajinský front genplk. Jeremenka se mohl spolehnout při ostravské operaci na letouny 8. letecké armády genpor. Ždanova a 3. ukrajinský front maršála Tolbuchina podporovala ze vzduchu při vídeňské operaci zase 17. letecká armáda genplk. Suděce. Operační prostory sousedních leteckých armád se však pružně a podle okamžitých potřeb velmi často překrývaly. V případě Miroslavi to znamenalo, že bombardování ze 7.5.1945 bylo v režii letounů buď 5., nebo 17. letecké armády.

 Bohužel dopisy, které jsem v průběhu let zasílal na adresy zastupitelského úřadu SSSR v Praze a Centrálního archivu MO SSSR v Podolsku u Moskvy, v nichž jsem žádal o pomoc, zůstávaly bez odpovědí. První zvrat v objasňování událostí ze 7.5.1945 přišel v okamžiku, kdy mě kontaktoval známý letecký historik PhDr. Jiří Rajlich z Historického ústavu armády ČR a sdělil mně, že během pracovního pobytu v Podolsku prostudoval některé dokumenty o činnosti 17. letecké armády na sklonku války. V nich se objevilo, podle jeho slov, také město Miroslav. Z výsledků předchozího studia vyplynulo, že 5. letecká armáda utrpěla v uvedený den pouze jednu ztrátu; její bitevní letoun ze stavu 92. bitevního pluku 4. gardové bitevní divize, startující z polního letiště u slovenské obce Bohdanovce poblíž Galanty, byl ztracen v prostoru obce Zaječí na Břeclavsku, přičemž osádka - pilot podporučík Karpitskij a střelec seržant Savčenko - se zachránila. Trvalo však dlouhé měsíce, než se potvrdilo, že to byla skutečně jediná ztráta této letecké armády. Další týdny pak vzalo zjišťování struktury 17. letecké armády, aby případný další dotaz mohl být již konkrétnější.

 V červenci roku 2006 jsem už mohl oslovit Viktora Ivanoviče Sibileva, generálního konzula Ruské Federace v Brně, a požádat ho o pomoc při objasnění událostí, které se odehrály 7.5.1945 v Miroslavi v souvislosti s havárií sovětského letadla. V krátké době jsem obdržel nadějnou odpověď v tom smyslu, že moje žádost byla postoupena příslušným institucím v Rusku a o výsledku pátrání budu neprodleně informován. Skutečně! V prosinci jsem obdržel pozvánku k návštěvě generálního konzulátu, abych si mohl osobně převzít dokument, o který jsem žádal. Během více než hodinového přátelského rozhovoru s generálním konzulem jsem kopii zprávy obdržel. V dokumentu se mimo jiného píše:

 „Podle archivních dokumentů bylo zjištěno, že dne 7. května roku 1945 v zájmu 2. ukrajinského frontu vedla 136. letecká bitevní divize 17. letecké armády operující v rámci 3. ukrajinského frontu bombardovací útoky směrem na Znojmo v oblastech Miroslavi, Hostěradic a Delešic (pravděpodobně Želetic, pozn. JM).

 V bojovém deníku 715. bitevního pluku 136. bitevní divize bylo zaznamenáno, že skupina letadel Il-2 vzlétla z letecké základny dne 7. května roku 1945 v 11 hod. 15 min. Z bojového úkolu se nevrátil letec podporučík Kravcov a letecký střelec vojín Čertov. Letadlo bylo zasaženo protiletadlovým dělostřelectvem nepřítele, narazilo do země ve středu osady Danišice (nepochybně se jedná o Miroslav, pozn. JM) a pak vybuchlo. Posádka letadla zahynula.

 Podporučík KRAVCOV Petr Vasiljevič, narozen v roce 1924 ve městě Millerovo v Rostovské oblasti. Matka – Kravcova Uljana Děnisovna - bydlela ve městě Millerovo, ulice Stěpnaja 32.

 Vojín ČERTOV Nikolaj Fjodorovič, narozen v roce 1926 v obci N. Obinka v Bystroistokském okresu Altajského kraje. Matka – Čertova Jevdokija Ivanovna – bydlela tamtéž.

 Dne 7. května 1945 5. letecká armáda 2. UF a 17. letecká armáda 3. UF neměly jiných bojových ztrát letadel Il-2, při kterých by posádka zahynula.“

 Po těžkých bojích na počátkem dubna 1945 překročily jednotky 1. gardového jezdecko-mechanizované skupiny genpor. Plijeva 2. ukrajinského frontu rozvodněnou řeku Moravu v prostoru Lanžhota, osvobodily Břeclav a zahájily postup k Brnu. Jednotky 53. armády genpor. Managarova téhož frontu překročily řeku Moravu u Hodonína a po osvobození města pokračovaly také ve směru na moravskou metropoli. Prudké boje na přístupech k Brnu si však vyžádaly přeskupení sil a doplnění stavu o 6. gardovou tankovou armádu genplk. Kravčenka, která se v rámci 3. ukrajinského frontu podílela na obsazení Vídně. Zatímco hlavní směr útoku směřoval na Brno (bylo osvobozeno 26. dubna 1945), linie fronty se po osvobození Mikulova (22. dubna 1945) a přechodem řeky Dyje u Mušova ustálila na čáře Jevišovka, Novosedly, Drnholec, Brod nad Dyjí, Pasohlávky, Vlasatice, Nová Ves a Pohořelice a vydržela zde až do začátku května. Tato část fronty vázala významné síly protivníka a současně také vytvořila předmostí k pokračujícím útokům ve směru na Znojmo, Moravské Budějovice a na Jihlavu. Dne 5. května 1945 začaly jednotky německé 8. armády pod sílícím tlakem 7. gardové armády genplk. Šumilova postupně ustupovat na západ. 

  Jednotky Wehrmachtu, které urputně hájily obrannou linii na Vlasaticku, ustupovaly po čáře Troskotovice, Jiřice, Damnice, Dolenice a Miroslav. Mezi nimi byl i 503. oddíl těžkých tanků PzKpfw. VI B-Tiger II. (Königstiger). Tento oddíl, patřící do pancéřového sboru Feldherrnhalle (Panzerkorps Feldherrnhalle - velitelem pancéřového sboru byl generál pancéřových vojsk Ulrich Kleemann), způsoboval sovětským tankovým jednotkám 6. gardové tankové armády těžké ztráty a významným způsoben přispěl k tomu, že se zde fronta udržela až do počátku května.  

 Frontální útok sovětských jednotek zahájený ráno dne 7. května mohutnou dělostřeleckou přípravou podporovaly ze vzduchu letouny Il-2 „Šturmovik“ a A-20 „Boston“ prakticky všech bitevních a bombardovacích pluků od 5. a 17. letecké armády kryté stíhacími stroji Jak-9 a La-7. Tyto letecké síly vykonaly v uvedený den přes dva tisíce vzletů.

 Podle pamětníků zahájily bitevní letouny útok na Miroslav v pondělí dne 7. května 1945 okolo sedmé hodiny ranní. Přiletěly ze směru od Štěpánova a zřejmě první bomby dopadly na roh ulice Příkopy (Čermákův mlýn) a ulice Nádražní (do prostoru bývalé čističky pro Frutu, dříve známého jako Viehplatz). Hned nato byla těžce zasažena zástavba na ulicích Rybniční a Na kopci. Další těžké bombardování postihlo střed města (židovskou čtvrt se synagogou a další) a Václavov. Ojedinělé bomby pak dopadly do dnešní ulice Malinovského, Třináctky, do Ramoše a na další místa. Požáry zpustošily synagogu (dnešní kulturní dům), konzervárnu (bývalé sklárny), Čermákův a Vašourkův mlýn a jiné.

 Okolo poledne byl flakem ráže 20 milimetrů zasažen jeden z útočících šturmoviků. Letoun dopadl na náměstí a po explozi z větší části shořel. Jeho dvoučlenná osádka zahynula.

 Sestřel sovětského letadla je zmiňován v deníku velitele 503. oddílu těžkých tanků Hauptmanna JUDr. von Diest-Körbera:

 „…Dne 30. dubna jsme v prostoru Nová Ves až Vlasatice odrazili několik ruských útoků a zničili deset sovětských tanků. Sami jsme však ztratili dva Královské tygry i s jejich veliteli – Feldwebelem Knispelem a Feldwebelem Skodou. Oba padli. Večer jsem byl pozván na velitelství sboru do Suchohrdel, kde jsem byl vyznamenán Rytířským křížem. Dílny opravily poškozenou techniku, takže oddíl měl dvanáct bojeschopných tanků. Ráno 7. května začal nevídaný útok. Královští tygři odstřelily ještě šestnáct tanků a dvanáct samohybných děl a pak se daly na ústup směrem na Moravské Budějovice. Během ústupu přes Miroslav naše samohybná protiletadlová děla sestřelila jeden ruský letoun. V ústupu jsme pokračovali na České Budějovice …Demarkační linii jsme dosáhli s posledními dvěma Královskými tygry. Američané nás odmítli přijmout a předali nás Rusům….“ (Úryvek poskytl Vlastimil Schildberger; pozn. autora) 

 Pokračující útoky, které trvaly až do odpoledních hodin, se přesouvaly nad Hostěradice, Chlupice, Trstěnice, Džbánice a další obce a skončily v Želeticích. Současně byl mohutně bombardován také Moravský Krumlov.

 Poslední zbytky německých jednotek zůstávaly v Miroslavi ještě 7. května večer. V dopoledních hodinách následujícího dne se již objevily první předsunuté hlídky Rudé armády. Pro Miroslav válka skončila!

 Během bombardování zahynulo v Miroslavi čtyřiapadesát osob. Jedenačtyřicet obětí bylo pohřbeno do hromadného hrobu na katolickém hřbitově, oběti z řad členů českobratrské církve evangelické pak na svém hřbitově, kde byl také postaven pomník s uvedením jejich jmen. K uctění památky všech obětí bombardování Miroslavi ze 7. května 1945 byl po válce odhalen pomník v parku u kulturního domu.

 Ztráty německých jednotek nejsou přesně známy. Prokazatelně padlo jedenáct vojáků; jejich ostatky byly pohřbeny nejdříve do kráterů po bombách na poli poblíž silnice vedoucí do Hostěradic a cesty k letišti a od července 1945, kdy byly exhumovány, jsou uloženy ve společném hrobě na katolickém hřbitově.

 Tvář předválečné Miroslavi se v centru a v některých ulicích po bombardování změnila. Ještě dnes, více než šedesát let po událostech, jsou patrny mnohé proluky v zástavbě, kde kdysi stávaly domy. Ojediněle je možné nalézt na polích, které přiléhají k Husově ulici ve směru na Hostěradice, zbytky střel ráže 23 milimetrů a výjimečně i nábojnice k těmto střelám pro letecké kanóny Volkov-Jarcev VJa 23, typické pro výzbroj bitevních strojů.

 Část předmětů nalezená v srpnu 1981 při vykopávkách, především zbraně, je dnes uložena v muzeu ve Znojmě. Revolver značky Nagant, osobní zbraň jednoho z letců, si tehdy ponechal J. Drebota údajně pro bližší zkoumání. Další osud revolveru již není znám. V Miroslavi zůstal pouze reduktor (je umístěn v jedné ze zámeckých místností) a motor Mikulin AM-38F, který se měl stát součástí jednoho zastavení na uvažované naučné stezce okolo města. K realizaci stezky však nedošlo a motor skončil s největší pravděpodobností v kovošrotu. Osud dalších nalezených předmětů – pancéřová deska, části vrtulových listů, ostruhové kolo, plechy a díly konstrukce – není blíže znám.

 Legenda o zahynulé sovětské letkyni definitivně padla. A tajemství starého sklepa také.