SDH Drnholec


1875 1945 2005


Obálka: foto staré a nové požární zbrojnice


1. strana.nebo do tiráže na posledn ístranu. Vydal Sbor dobrovolných hasičů Drnhoelc ve spolupráci s Obecním úřadem v Drnholci 2005



Úvodem…

Když se mne před více než rokem starosta Sboru dobrovolných hasičů v Drnholci otázal, zda bych nechtěl zaznamenat historický vývoj jejich organizace, netušil , jaký si na sebe „šiji bič“. I když počátky hasičského hnutí v naší obci jsou již z druhé poloviny 19. století, zachované informace o hasičích do konce druhé světové války jsou velmi kusé. Přesto se nám podařilo vyhledat v archívu, jak vypadal prapor drnholeckých hasičů.
Psát o nejnovější historii společenské organizace, kdy žijí ještě někteří pamětníci, není též zrovna jednoduché. Písemné doklady zpravidla nemají jednoznačnou vypovídací hodnotu, v paměti jsou sice uchovány vzpomínky na silné zážitky, ale skutečnost často bývá jiná.
Sbor dobrovolných hasičů v naší obci má mezi zájmovými organizacemi nezastupitelné místo. Vedle ochrany majetků občanů se významně podílí na společenském životě v obci a také jako jedni z mála se věnují práci s mládeží a vychovávají si své nástupce.

Jiří Janeček





MODLITBA HASIČE

Nechť kdekoliv oheň vzplane,
já splním svoji povinnost.
Pro záchranu životů Pane,
dodej mi síly dost
V náručí vynést dítě,
když ještě nevypršel čas,
ale i starce, matku,
která má šedý vlas.
Stále na stráži stojím,
protože povolaný jsem,
před ohněm blízké chráním,
a pomoci chci všem.
Když z Tvé vůle se má stát,
že sám život při tom ztratím,
požehnej Pane mé rodině
a laskavou ruku vrať jim,
co při plnění
jsem jiným lidem dal.
Amen.


Vy sestry, bratři, přátelé a příznivci milí,
vy, kteří klidně spíte v matičce zemi,
vás všech my vzpomínáme v slavnostní chvíli
a duch váš dlí stále mezi námi.




Hasičské desatero


1. Nehledej v dobrovolném sboru hasičů ni zisku, ni slávy, nýbrž jen povinnosti bratrské pomoci v neštěstí.

2. Jsi-li hasičským dobrovolníkem, buď jím celou duší a celým tělem, nemáš-li dobré vůle, nejsi dobrovolníkem a jsi dobré věci na obtíž.


3. Buď obětavý a statečný, ale jednej vždy s rozvahou, zbytečně nevydávej se v nebezpečí a dbej v činnosti hasičského svého zdraví.

4. Jsi-li činovníkem, nevypínej se nad jiné, ale pamatuj, že ti, kteří tě zvolili, očekávají od tebe činnost zvýšenou a všechny přednosti těla i duše.


5. Bratry své považuj za rodné, jsi-li vzdělanější, nepohrdej jimi, ale hleď se jich povznést.

6. Pamatuj, že na hasičském dobrovolníku se žádá povaha přímá, šlechetná a vlastenecká, v pospolitém jednání počestná a vlídná.


7. Užitečnost hasičského zřízení dokazuje se lépe skutky než slovy, ale zájmy hasičské dlužno vždy a všude slušným způsobem hájit.

8. Nevyvolávej ve spolku různic, sporů a pohoršení, ale přičiň se kvůli dobré věci, abys všelijaké neshody přátelským způsobem zamezil nebo usmířil.

9. Máš-li na sobě čestný stejnokroj hasičského dobrovolníka, pamatuj, že nevhodným způsobem a chováním nezpůsobíš hanbu jen sobě, ale zřízení, jehož odznak nosíš.

10. jsi-li členem hasičské dobrovolnosti, pak se tímto desaterem řiď a pak budeš dobrým hasičským dobrovolníkem.




 

Hasičské vyznání
(z roku 1926)


„Hasičská myšlenka, chápaná správně
činovníky a členstvem sboru, přináší velice
mnoho pro naše dobro a práce našimi sbory
konaná v obcích přinésti může a přinese
mnoho užitečného pro naši věc. jest jen třeba
konati s chutí práci, kterou myšlenka
hasičská vyjadřuje. nelekejme se ničeho
při této práci, nebojme se pomluv, nebojme se
posměšků lidí, neznajících ani základní
myšlenku hasičskou, lidí, kteří při každém
kroku a činu ptají se, co za to dostanou, lidí ,
kteří nemají nejmenšího pochopení
pro vznešený cíl lásky a lidskosti,
jenž všem nám jest prvním a svatým příkazem.





Oheň – dobrý sluha, zlý pán
Podle bájí starověkých Řeků dal první oheň lidstvu Prométheus, který se vzepřel vládci božského Olympu Diovi. Zeus si totiž usmyslil pokořit bezmocné pokolení lidí, neboť se mu zdálo, že se jim příliš dobře vede a začínají se podobat bohům, a tak by mohli ohrozit jeho nadvládu nad světem. Prométheus měl lidi rád a měl soucit se slabšími, odhodlal se je zachránit i za cenu, že na sebe přivolá hněv nejvyššího boha.
Hned na počátku Diovy vlády po souboji s titány vznikl spor o to,kterou část obětovaného býka mají dostávat bohové a co mají jíst lidé.. Spor měl rozsoudit hrdina Prométheus. Ten býka stáhl, rozčtvrtil, z kůže udělal dva pytle. Do jednoho zašil maso a do druhého kosti obalené tukem a navrhl Diovi, aby si vybral. Ten si záměrně vybral pytel s kostmi. Učinil tak proto, aby měl záminku lidi, co nejvíce potrápit. Nedal jim totiž oheň a nařídil, aby maso jedli syrové. Prométheus se rozhodl tuto křivdu na lidech napravit. Učil je vyrábět nástroje, počítat, číst a psát, léčit nemoci a vůbec je co nejlépe vybavit k životu na zemi. Vzduch a vodu lidé měli, jen oheň tolik potřebný k životu jim chyběl. . Pro lásku k lidem se rozhodl oklamat vládce Olympu. jen malá chvilka mu stačila, aby o ohnivý vůz slunce zapálil pochodeň a ulomil z ní kus žhavého uhlí, jenž se mu podařilo přinést lidem. lidé dostali oheň a přiblížili se o malý kousek k bohům.
Ovládnutí tohoto živlu probudilo lidi k životu. Poznali, že oheň je nejen hrozbou, ale i služebníkem, stali se nezávislými na rozmarech počasí, připravovali si vydatnější a chutnější jídla. Také se naučili v ohni tavit kovy a vyrábět nástroje. Prométheus pro lidi také zkrotil divokého býka a dal mu jařmo, aby ho mohli využívat k obdělávání polí. Také seznámil lidské pokolení s léky a léčením a ukázal jim, jak žít šťastně, když už se na světě objevili.
To bylo víc, než byl ochoten Zeus strpět. Za to, že pomohl Prométheus lidem, že z nich vychoval rozumné bytosti a vymanil je z dosavadní nevědomosti, odsoudil jej Zeus ke krutému trestu. V horách Kavkazu byl Prométheus přikován ke kamennému sloupu, kam den co den přilétal orel a užíral mu játra, která přes noc opět narostla, takže Prométheova utrpení neměla mít konce.
Dlouho Prométheus doufal, že mu snad pomohou lidé, pro které tolik trpěl, z jejich rukou byl ochoten přijmout svobodu. Jednoho dne se tak skutečně stalo, když hrdina Herakles sestřelil orla šípem a rozbil kyjem jeho okovy.







Tolik báje. Faktem zůstává, že člověk je jediná bytost, jenž dokázala tento živel zkrotit.Běda tomu, kdo se nechoval k němu s úctou a pokorou. Toho dokáže i dnes v čase moderní techniky stále pořádně pozlobit Ochrana před ohněm je jen jedním ze základních úkolů členů hasičského hnutí. Od prvého vědomého využití ohně uplynulo již půl milionu let. Stopy ohně byly nalezeny vedle kamenných nástrojů již v sídlištích opočlověka Užití ohně tvoří jeden z nejdůležitějších mezníků vývoje lidstva. Tento ovládnutý přírodní živel umožnil rozšíření obyvatelného prostoru pro člověka, rozhojnil způsoby obživy a úpravy potravin, poskytl nové možnosti obrany. Po dlouhá tisíciletí byli lidé odkázáni na náhodné nálezy ohně jako pozůstatky po nejrůznějších přírodních katastrofách (výbuch sopky, zásah blesku, samovznícení suché trávy v savaně..). který pak uchovávali v přísně střežených věčných ohništích. Převratem v kvalitě jejich života bylo umění rozdělat oheň pomocí tření suchých dřev, později křesáním křemene do hubky nebo do troudu. Přesná datace tohoto pro lidstvo nesporně převratného vynálezu je velmi nejistá . Snad se to před padesáti tisíci lety, možná až mnohem později. Zlepšení kvality života pravěkých lidí přináší využití ohně s výrobou keramiky, a to nejen nádob , ale i uměleckých předmětů. Život v jeskyních si vynutil i vznik prvních svítidel, jimiž byly zprvu různé louče a pochodně, později i hliněné kahance , plněné tukem. Také prvním zemědělcům se oheň stává platným pomocníkem při žďáření- vypalování lesa za účelem získání půdy. Pravou revoluci však přineslo až konec 18 . století, kdy se objevují zápalky, jinak též sirky.
První třecí zápalky vyrobil anglický lékárník John Walker. Ty se zapalovaly protažením skelnými papíry. Stalo se tak ve dvacátých letech 19. století. O deset let později se objevily první zápalky fosforové, které začal ve své laboratoři také vyrábět vídeňský lékárník Štěpán Roemer. Odtud se jejich výroba dostala i do našich zemí do jihočeské Sušice a moravského Lipníku. Ale to už je jiná kapitola.
Od složitého získávání zdroje světla a tepla stačí dnes zajít do obchodu a koupit krabičku zápalek nebo zapalovač.






Oheň

Co je to oheň? Slovník spisovného jazyka českého nás poučí, že je to „přírodní úkaz projevující se plamenem, svítící a hřející“
Je to také jedno ze slov, které se stalo součástí mnoha rčení, přirovnání a úsloví, z nichž mnohá jsou součástí naší slovní zásoby. Připomeňme si některé z těchto skvostů českého jazyka: Má uši jako oheň, ta holka je jako oheň, ten kluk je na ženské jako oheň, bojí se ho jako ohně, ta paprika pálí jako oheň, dští na ně oheň a síru, má oheň v těle, je to želízko v ohni, lije (přilévá) olej do ohně, přikládá polínko do ohně, má hlavu v ohni, je do práci jako v oheň, jsou na sebe jako oheň a voda, za toho bych vložil ruku do ohně, zahrává si s ohněm, skočil by pro něco do ohně, tahá za něj kaštany z ohně, vodu s ohněm nesmícháš, z malé jiskry bývá velký oheň, hned je oheň na střeše

Pověry o ohni

Světlo bylo od pravěku jedním z nejvýznamnějších symbolů a lidé mu přikládali velikou moc. Dokázalo zvítězit nad tmou,, a tedy i nad zlem. Dnešní světlo představované žárovkou je však záležitostí poměrně novou. Ta byla objevena Edisonem koncem 19. století a k elektrifikaci obcí dochází až v prvních desetiletích dvacátého století.
Proto život našich předků byl plný náhlých požárů, vzniklých z nejrůznějších příčin. Ještě naše babičky si mnohdy pamatují hromničky, svěcené svíce, zapalované při bouřce s prosbou o ochranu. Oheň zapálený bleskem dokázal v době, kdy střechy bývaly z hořlavého materiálu, strávit často celé vesnice. Navíc prostí lidé si nedovedli vysvětlit podstatu přírodních pohrom , a proto kolem nich vytvořili spoustu pověr a také různých zvyků.
Jedním z nejznámějších je pálení čarodějnic o filipojakubské noci. Tento zvyk souvisí jak s uctíváním ohně, tak vírou v jeho ochrannou moc

Hasiči nebo požárníci?
V časech, kdy vznikaly první dobrovolné sbory na ochranu před ohněm, koncem 19. století, říkali si hasiči. To znamenalo ti, kteří hasí oheň. V druhé polovině století dvacátého se objevuje název požárník, pojmenování hasič bylo označeno za slovo zastaralé , hanlivé.Takto nás alespoń informuje Slovník spisovného jazyka českého (vydaný v roce 1989) Přesto po změně společenských poměrů po známých událostech v listopadu 1989 se členové Svazu požární ochrany vracejí k původnímu pojmenování, které vymysleli naši předkové. Proto se v této práci zachycující historii místního hasičského sboru budou objevovat obě pojmenování, vždy podle toho, jaké pojmenování v příslušné době platilo.





Patroni hasičů

Téměř v každé vesnici na jižní Moravě je uctíván svatý Florian jako patron hasičů. Svědčí o tom též barokní socha nejen v naší obci, ale též sochy ve vesnicích v okolí Drnholce. mohlo by se zdát, že je tomu tak od dávných dob, avšak opak je pravdou. Původním patronem hasičů byl svatý Vavřinec, Florian se jím stal až někdy v patnáctém století. Připomeňme si životní osudy obou těchto mučedníků, jež byli prohlášeni za svaté.
Svatý Vavřinec, jehož svátek si připomínáme 10. srpna, je patronem mnoha oborů, profesí a živností. hlásí se k němu knihovníci, kuchaři, pivovarníci i hostinští, ale i pradleny, cukráři, sklenáři, studenti a hasiči. Lidé se k němu modlili vždy, když hrozilo nebezpečí požáru. vavřinec je „patronem ohně“, neboť byl upálen zvlášť krutým způsobem – na roštu nad hranicí. Došlo k ní pro mimořádný záchvat zlosti náměstka císaře. – 10. srpna 258. událost nespadá do oblasti legend, ale byla zaznamenána současníky:
Když byl papež Sixtus o čtyři dny dříve veden na popravu (6. srpna), byl provázen mladíkem jménem Laurentius (laura = vavřín, proto české jméno Vavřinec), který v rané křesťanské církvi zastával úřad pokladníka. Sixtus mu nařídil, aby okamžitě zpeněžil veškerý církevní majetek a rozdal nejpotřebnějším, protože se domníval, že pronásledování křesťanů v Římě jen tak neskončí. Vavřinec začal tedy prodávat bohoslužebné nádoby a uprostřed plnění tohoto příkazu byl povolán do císařského paláce. „Laurencie, učiň něco pro vlast,“ vyzval jej správce Říma. „Císař válčí v Persii, legiím se nedostává peněz a o vás křesťanech se říká, že oplýváte poklady. A máte konat dobré skutky, vydej mi vaše zlato, pošlu je legiím a ty uděláš dobrý skutek.“
Vavřinec ochotně souhlasil, ale vyžádal si tři dny na potřebné shromáždění pokladů. Během těchto dní stačil rozdat všechny peníze, sebral pak dav obdarovaných žebráků a táhl s nimi ke správci Říma. Ten nejdříve nechápal, o co jde,ale Vavřinec mu vysvětlil, že se dívá na slíbené poklady. „Nehněvej se pane, jestli jsi čekal jiné. Zlato je pomíjivé a navíc původcem veškerého zla, ale přijmeš-li toto bohatství a budeš-li o ně pečovat, všude po světě rozmnožíš věhlas Říma,“ tato rada rozběsnila císaře do nepříčetnosti a nařídil jej zahubit mučednickou smrtí. Nejdříve musel vavřinec podstoupit kruté mučení, císařští žalářníci jej bili olověnými holemi a přivázali ho na žhavé pláty. Vavřinec prý ani nehlesl. Naopak děkoval bohu za dobrodiní, které mu poskytl. Zuřivý císař jej nakonec nechal živého opékat na rožni. Legendární jsou Vavřincova poslední slova, která adresoval katovi:“Nuže, pečeně je hotova, obrať ji a jez.“
Svatý Florian, současný patron hasičů, má svátek v kalendáři 4. května . Tento světec je oblíben již po mnoho staletí především proto, že je patronem proti nebezpečí vody a ohně, živlů , ze kterých má člověk odjakživa největší strach.





Florianus se narodil v druhé polovině třetího století ve vesnici nedaleko Vídně. Brzy byl pokřtěn . Stal se římským vojákem a dotáhl to až na důstojníka římských legií. Na počátku 4. století velel posádkám některých římských vojenských stanic na tzv. Limes Romarum, opevněné hranici římské říše ve střední Evropě, táhnoucí se podél Dunaje. Když vypuklo na počátku 4. století za císaře Diokleciána kruté pronásledování křesťanů, bylo zatčeno i mnoho jeho přátel. Florian se rozhodl, že je osvobodí, ale byl zatčen i on. Soudu předsedal jeho nadřízený, ale když se Florian nezřekl své víry, hodili jej vojáci zmučeného s mlýnským kamenem na krku do řeky Ennsu. Za nějaký čas vyvrhly vody jeho neporušené tělo na skálu, kde je hlídal orel, který k sobě pustil pouze vdovu Valerii. Ta jej pochovala na svém sídle. V 8. století postavili biskupové z bavorského Pasova nad hrobem Floriana kanovnický klášter.
V 11. století byly prý jeho ostatky převezeny do Říma a odtud je odvezl polský královský syn Kazimír do Krakova.Chtěl je proto, aby posílily polské vojáky v boji proti Rusům. A tak se stal sv. Florián patronem nejen města Krakova, ale i celého Polska. Za svého patrona jej přijalo i Horní Rakousy, kde žil a kde se stal mučedníkem. časem si jej jako světce oblíbili i v dalších zemích střední Evropy, k čemu určitě přispěla skutečnost , že byl zhruba od 15. století považován za ochránce proti ohni. Modlili se k němu hrnčíři, kováři, kominíci, další řemeslníci, kteří s ohněm pracovali. . Stal se i ochráncem zedníků a bednářů. Především se stal patronem hasičů, kteří se často sami označovali za Floriánovy učedníky. v den jeho svátku, 4. května, se často pořádají nejrůznější akce hasičů., ať jsou to soutěže v požárním sportu, oslavy s ukázkami techniky i záchranných akcí.
Ve středověku se věřilo, že nepatrné kousky ostatků svatého Floriána ochrání města před požáry. Za tímto účelem vznikají různé relikviáře, na znamení úcty k tomuto světci se stavějí sochy, které dodnes jsou rozesety po vesnicích celé střední Evropy. Dodnes se uchovala některá pořekadla, v nichž je Florián vzýván při nebezpečí požáru: Svatý Florián, s vědrem vody pán, nám k ochraně dán – ušetři můj dům, zapal jiný krám nebo Kde pálí ohně žár a vzrůstá hřích a svár, pomocník je nám dán, svatý Florián.
Svatý Florián bývá zobrazován jako římský voják s helmou na hlavě a vědrem v ruce, z něhož vytéká voda na hořící kostel. Jedná se oblíbený námět lidových umělců, především z 18. a 19. století. Drobné sošky tohoto světce , jež měly chránit stavení před ohnivým kohoutem, se často umisťovaly do malých výklenků na průčelí. Florián měl co do činění nejen s ohněm , ale i s vodou, kde nalezl svou smrt, proto lidé věřili, že je ochrání i proti povodním a neúrodě.
Sochy svatého Floriána nalezneme téměř v každé vesnici jižní Moravy. Jeho socha, pocházející z konce 18. století, byla přemístěna kolem roku 1980 ze svého původního místa na Dyjské ulici do blízkosti kostela. Další sochy sv. Floriána můžeme vidět v Brodě nad Dyjí (z roku 1833), v Dolních Dunajovicích (1775), Pasohlávkách, v Jevišovce (1770), v Dobrém Poli a v Březí, kde stojí před hasičskou zbrojnicí.








Počátky hasičského hnutí
První doklady, že člověk uměl využívat oheň, lze nalézt již dávném pravěku. První dochované ohniště na našem území, které prozkoumali archeologové , byl objeveno v brně na Stránské skále. je stáří je odhadováno na neuvěřitelných půl milionu let. Během dlouhých let se naučili naši předkové oheň zakládat a ovládat. avšak již tehdy se mu občas vymkl z rukou a docházelo k požárům. Již tehdy lidé poznali, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.
Avšak teprve s rozvojem organizované společnosti v prvních starověkých státech dochází i k účinnějšímu boji proti požárům . Ve starověkém Řecku byla první stříkačka zkonstruována ve 3. stoleltí př. n.l věhlasným matematikem Ktésibem. Tyto stříkačky se používaly nejprve v Římě a na Římany obsazeném území, odkud se rozšířily do dalších zemí. S různými vylepšeními v průběhu věku se čerpadla sestrojená na tomto principu používala až do 18. století.
První protipožární nařízení pocházela ze starověkého Říma z roku 21. př. n.l. z doby císaře Augusta. Ovšem asi 600 vycvičených otroků pro boj s ohněm nestačilo, , proto byl zřízen bezpečnostní oddíl v počtu 7000 mužů. jeho členové byli vybaveni jednoduchou výzbrojí . Kromě jednotného oděvu a přilby to byly žebříky, bourací náčiní, vědra na vodu, metly a stříkačky (pravděpodobně jednoválcové pumpy). V čele útvaru stál velitel, zvaný prefectus collegii.
Po zániku římské říše vývoj požární ochrany po dlouhá staletí zaostával. Teprve s rozvojem středověkých měst v období vrcholného středověku se projevuje u obyvatel měst zájem na ochraně jejich majetku před ohněm Např. před žhářstvím varovalo rozhodnutí Přemysla Otakara II. z 8. června 1278, v němž bylo řečeno, že „kdo by žhářství přistižen byl, aby ohněm zahynul“. Velké požáry ve městech vedly panovníky nebo i samotné městské rady, aby vydávali různé směrnice, jak zabraňovat požárům a jak je hasit Z roku 1350 první latinsky psaný hasební řád, jež je uchován v pražském městském archívu. V něm jsou uvedena tato ustanovení: Majitelé lázní měli za povinnost vyslat čeleď s vědry a nářadím k ohni. Velkou úlohu ve městech hrály sdružení řemeslníků, cechy, kterým byly přidělovány různé úkoly, jak a čím pomáhat při hašení požárů.Jednotlivé cechy měly za povinnost dodat při požárech určité množství nářadí a osob a poskytnout materiální zajištění v podobě koňských povozů na odvoz vody, požárních žebříků a ostatního nářadí. Za nedodržení byly přísné postihy.
Podle hasičského řádu z roku 1611 dostal vozka, který přivezl vodu k ohni jako první, tři kopy míšeňských grošů.. Druhému v pořadí se vyplácela polovina a třetímu jedna kopa.Pilným hasičům se na posilněnou a pro povzbuzení podávalo pivo za obecní peníze. Účty v obecních kronikách nás o tomto počinu informují takto: Za dud piva při ohni vypitý – 1 kopa a 30 grošů, za čtyři konve piva k ohni vzatých 18 grošů.. Řemeslníkům se přísně přikazovalo, aby v případě požáru „všeho díla nechali a k ohni spěchali“ a „ kteří by pak kdokoli z řemeslníků, mistři či čeládka nešli, pokuta dá mistr 1 kopu míšenských, čeledín v šatlavě tejden odsedí..“ Zvláště přísně se trestalo rabování při ohních… „Ulévati oheň a překážet, aby nešel dále“ o to se měli odedávna všichni, kteří přišli k ohni, snažit. ovšem někdy přicházeli někteří k požárům s prázdnýma rukama nebo „jen zelvovat“ (očumovat) a někdo došel hasit „s tím oumyslem, že pokrade“. takový „zlodějský hasič“, jak takový vykuk býval nazýván, zpravidla býval při prokázané sebemenší krádeži „potrestán na hrdle“. A protože tehdy se zpravidla soudilo velmi rychle, dostal provinilec na místě co proto – hodili ho do ohně. Aby se krádežím předešlo , zakazovaly některé požární řády přístup k ohni cizincům a neznámým osobám , ba i tomu, „kdo přiběhl s mošnou či pytlem hasit“.


Vývoj požární techniky do19. století
Jen zvolna se zdokonalovalo technické vybavení středověkých hasičů. V roce 1518 se objevuje první přenosná hasičská stříkačka, jejímž vynálezcem podle dostupných zdrojů byl Anton Platner z bavorského Augburgu.. V roce 1675 byla v Amsterodamu vyrobena první stříkačka vybavená hadicemi, jež byly sešity z kůží. Použitím hadic získala stříkačka na významu jako hasební nástroj. Po prvních kožených hadicích se spojovacím šroubením od vynálezce Jana van der Heydena se v Lipsku objevují první tkané konopné hadice.Vynálezce tlakového hrnce Francouz Denis Papin v roce 1685 vynalezl čerpadlo.Stalo se tak v roce 1719 zásluhou Johanna Christopha Becka. Leopold z Klánic vynalezl v roce 1724 ohebnou sací hadici, zvanou savici, jež byla kožená. K významnějšímu zdokonalení techniky dochází v průběhu 18. a 19. století , nesoucích se ve znamení průmyslové revoluce.
Velkým pokrokem v boj i proti požárům byl vznik prvních čtyřkolových ručních stříkaček v polovině 18. století.. V roce 1761 se začíná psát historie požární výškové techniky, kdy zámečník Birner v hlavním městě Bavorska Mnichově pravděpodobně vyprojektoval první výsuvný žebřík na světě. o třicet let později, v roce 1792, jej vylepšil, když vyřešil jeho západkový mechanismus jenž zabraňoval samovolnému zasouvání. V německy mluvících zemích byl také sestrojen první mobilní otočný žebřík, umístěný na koňském povozu. Za jeho duchovního otce bývá považován Andreas Scheck.. Začátkem 19. století se objevují i v našich zemích výrobci, jenž se specializují na výrobu hasičských stříkaček a hasebního nářadí. Jedním z prvních se stal v roce 1819 František Smékal , který měl dílnu v Čechách pod Kosířem.. Zpočátku vyráběl lehká slaměná vědra na hašení požárů, později zavedl výrobu berlových stříkaček.
Obtížná bývala doprava vody na požářiště. V 18. století byly do našich zemí dováženy převážně z Francie a německy mluvících zemí účelové koňské povozy jako požární voznice pro dopravu maximálně 400 litrů vody. V našich zemích byla jako jedna z prvních vyrobena v roce 1750 voznice jednoduché konstrukce pro dopravu vody a několika džberů. taková požární voznice byla určena k dopravě vody z městských kašen a studní. Konstrukce a uspořádání vozu již umožňovaly dopravu většího množství vody i opěrných žebříků, trhacích háků, tlumic, džberů, jednopístové ruční stříkačky s otočnou proudnicí a potřebného množství obsluhy.







Protipožární právní normy v minulosti

První řády, vymezující protipožární normy poddaných i feudálů se objevují počátkem 16. století. Jako příklad lze uvést policejní řád Chrudimi z roku 1510 nebo řád Pardubic „Zřízení obce města Pardubic, jak se obyvatelé při ohni chovati mají“ z roku 1539.. Škody z paličství a žhářství přivedly sněm Království českého k vydání zvláštního nařízení, vydaném za vlády císaře Rudolfa II. v roce 1594. za jeho vlády byla vydána v Praze první výsada kominické živnosti pro italskou rodinu de Martinis. Ze stejného období (1597) pocházejí pravidla pro poddané panství starobrněnského kláštera, kde se v odstavci O ohni, uvádělo: „Rychtář a konšelé, aby obzvláštní bedlivost o ohně měli, nařizujeme a často k sousedům skrze osoby z obce ku tomu zřízené dohlídali, jak se kde topí a ta místa jak komíny opatřeny jsou….“
Během 17. století byla požární ochrana obohacena o další normy.. Instrukce z 2. března 1651 nařídila magistrátům, aby se odstranily staré nepořádky při hašení požárů a též upozornilo na přísný zákaz střelby ve dne i v noci v městských ulicích, aby ohněm nevznikla škoda. Města si měla opatřit požární žebříky, háky, konve, sekery a palice k otloukání šindelů. Bylo vydáno nařízení o udržování kašen, vodních nádrží a voznic na vodu v dobrém a pohotovém stavu. za vlády císaře Leopolda I byl 5. března 1678 vydán „Řád hašení a kominíci“, který stanovil povinnosti „městkominíkům“ ve věci požární prevence a represe.
Za vlády Josefa I. (vládl v letech 1705 –1711) byl vydán útrpný hrdelní soudní řád, v němž bylo uzákoněno, že vražedný žhář měl být potrestán upálením – osoba,, která v zlém úmyslu, hněvu , nenávisti, z nepřátelství, z návodu nebo za odměnu ne svém nebo cizím majetku založila oheň. Osoba, která nechtěla při požáru pomoci, byla nejdříve klackem a potom vězením potrestána.
K dalšímu zdokonalení právních norem dochází v druhé polovině 18. století za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II.Již v počátku své vlády v roce 1740 císařovna vyzvala zemské úřady, aby zřídily veřejné požární pojišťovny. v roce 1748 zřídila fond na úhradu škod vzniklých požáry, povodní a nepřízní počasí. v roce1751 vydává patent „Řád hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny Markrabství moravského“. Řád zdůraznil vzájemnou sousedskou pomoc mezi vesnicemi a městy, zákaz stavby dřevěných nebo z proutí dělaných komínů a zřizování studní a nádrží na požární vodu.. Jednotlivá města si k řádům vydávala vlastní instrukce.. O několik let později je vydán příkaz k stavění zvonic pro vyhlašování poplachů v případě požáru nebo povodně.
Za vlády Josefa II. dochází k dalším organizačním vylepšením, jejichž cílem bylo zlepšení protipožární prevence. V roce 1785 „Řád hašení ohně“ rozšířen jako patent po celé monarchii.Zabýval se zamezením, včasným objevením, rychlým uhašením a opatrnosti po likvidaci ohně )střežení požářiště). Při stavbě nového domu se mělo hledět, aby jeden od druhého měl prázdné místo jednoho sáhu. Tovaryšům, kteří se při likvidaci požáru vyznamenali, mohlo být uděleno měšťanské právo. V roce 1788 vyšel návod č. 894 k opatrování a používání stříkaček.. Skladiště, kde nářadí a stříkačky byly uloženy, muselo být prostorné, opatřeno dobrým zámkem s třemi klíči ( jeden na rychtě nebo v panském úřadě)



Policejní řád panství Drnholec z roku 1680


Drnholec jako sídlo panství mělo vlastní pravomoc soudní ve věcech civilních i hrdelních. Soud zasedal v drnholecké radnici, kde bylo i vězení s pomůckami práva útrpného jako byl skřipec, či palečnice. pro menší zločiny postačoval pranýř, ke kterému býval viník přivázán. těžké zločiny, mezi něž patřilo i paličství, bývaly trestány popravou na popravišti na Šibeničním vrchu. tam býval odsouzenec sťat, oběšen, případně vpleten v kolo. U zločinů zvláště závažných k tomu přistupovalo další mučení. Všechny rozsudky se zapisovaly do soudní knihy, v případě závažných kriminálních činů si drnholečtí radní vyžádali pomoc a poučení v Brně, jejichž názor potom býval rozhodující. Vlastního kata městečko nemělo, protože poprav bývalo málo a jeho plat býval tehdy dosti vysoký. Proto býval k exekuci volán brněnský kat.
V roce 1680 vydal tehdejší majitel panství hrabě Václav ze Šternberka policejní řád pro celé panství, aby byl na panství pořádek a soud se mohl opírat o stanovené základní právní normy zapsané v 36 článcích. Jsou zde například ustanovení, že po čas bohoslužeb platil zákaz podávání vína a pálenky, v hospodě byla zakázána hra v kostky i karetní hry o velké peníze. Pro příští léta se mělo přísně dohlížet na řádné každoroční vyúčtování obecních peněz, nemělo se trpět utrácení obecních peněz při schvalování výdajů na konci roku .Nejvyšší přípustná útrata měla pro příště činit deset zlatých, co bylo nad tento limit, museli si páni radní zaplatit ze své kapsy. Tak skončilo hodování a pití na útraty obce.
Řád obsahuje i ustanovení protipožární. Většina domů v té době měla střechy pokryty slámou., proto opatrnost byla na místě. Bylo nařízeno, aby komíny byly každý týden prohlédnuty a vymeteny. v každém domě muselo být připraveno základní hasičské nářadí, na dnešní dobu velmi jednoduché, žebřík, hák a šťoudev s vodou. Příčinu případného požáru měli rychtáři nařízeno řádně vyšetřit, zda hořelo z nedbalosti, nebo byl požár založen úmyslně. V prvním případě musel původce postiženému škodu nahradit. Jestliže byl původci požáru prokázán zlý úmysl, byl žhář vydán kriminálnímu soudu. obyčejně byl dán na pranýř a potom mnohdy i popraven. Velmi přísně byli trestáni i ti, kdo pohořelému kradl věci, když je vynášel z hořícího stavení




Ze žhářské a požární kroniky Drnholecka


Značné procento požárů bylo založeno záměrně, rukou žhářů. domy byly tehdy pokryty došky nebo šindelem a střechy byly tak nízké, že jejich okraj byl na dosah ruky, byl okruh působnosti žhářů velmi rozsáhlý. bezohledným pomstychtivcům bývaly vydány napospas celé vesnice, protože nikde nebyla záruka, že za dopadeného žháře nenastoupí další.
Jedním z nejznámějších případů žhářství v Drnholci je skutek Jana Dvořáka z roku 1668. Tehdy konce května po dohodě se svou manželkou zapálil sousedův dům, při čemž shořelo 31 domů. Na mučení se přiznal a litoval, že způsobil takové utrpení sousedům, proti kterým nic neměl. Dříve však mu byly vytrženy tři prsty levé ruky a ucviknuty prsní bradavky. k jeho upálení došlo 28. července a přitížilo mu velké množství lidí. O rok později – 20. května 1669- bylo na prach spáleno tělo jeho manželky, které byla napřed uťata hlava
Červený kohout řádil v Drnholci i v následujících letech. V létě roku 1700, 11. července vypálil celou obec tesařský tovaryš, který střílel z tercetoru, ale vítr odvál hořící papírek na doškovou střechu a za dvě hodiny celé městečko lehlo popelem. V devatenáctém století se velké požáry opakovaly téměř každých deset let. V srpnu 1813 oloupil požár Drnholec o 13 usedlostí a stodol se senem. Dne 8. prosince 1824 vzplálo rukou žháře 50 domu i s hospodářskými budovami a v roce 1831 padlo ohni za oběť 17 stavení.V roce 1846 veliký oheň ochudil městečko o více než 100 obytných stavení a stodol, stejně tomu bylo 30. června o šest let později.
Za zakládání ohňů v Jevišovce byl v roce 1774 upálen Václav Buček. V Dobrém Poli padlo za oběť ohni 29. dubna 1877 10 domů a šest stodol.
Dne 8. září 1887 vyhořely Novosedly,plamenům tehdy padlo za oběť 150 stavení, prakticky celá sklizeň a též jeden lidský život
V Pasohlávkách hořelo v letech 1863-1864 hořelo 16 krát. , beze vší pochybnosti byly požáry založeny úmyslně.








Požáry v Drnholci v minulosti
(Z „černé kroniky“ Drnholce)


Jedním z pramenů, z nichž jsme čerpali informace k historii požárů a k počátkům hasičského sboru v Drnholci, patří i práce Jiřího Marečka, technického administrátora brněnské diecéze, o místním kostele Nejsvětější Trojice, kde kromě církevní historie jsou popisovány významné události ze života obce.
O prvním známém velkém požáru v Drnholci se dovídáme ze zápisu z roku 1668, kdy místní Jan Dvořák za spoluúčasti své manželky Anny podpálil v květnu ze msty dům na náměstí za použití satřelného prachu, který zakoupil v Pohořelicích. tehdy vyhořelo 31 domů a několik lidí při tom uhořelo. Při svém nezdárném konání byl přistižen a uvězněn. Za použití práva útrpného byl vyslýchán po čtyři týdny. Byl odsouzen k useknutí tří prstů levé ruky, trhání masa z prsou rozžhavenými kleštěmi, popravě stětím a spálením. O rok později stejným,způsobem byla potrestána i jeho žena.
V roce 1683 byla Vídeň obléhána Turky. Tehdy Moravou táhla na pomoc Vídni polská vojska pod vedením Jana Sobieského a počátkem srpnem přitáhly první oddíly vojáků do Drnholce. Kromě tehdy běžného loupení zapálili vojáci věž starého kostela svatého Martina (dnešní objekt fary). Zvony byly sice zachráněny, ale musela být pro ně postavena náhradní stolice na zemi. V provizorním stavu zůstal kostel déle než deset let, neboť věž se začala opravovat až v roce 1694, protože obec neměla na opravy peníze.
Ani poslední rok 17. století nebyli Drnholečtí ušetřeni požáru. Dne 11. července 1700 zachvátil téměř celé městečko kromě zámku a kostela velký požár. Viníkem byl shledán tesařský tovaryš, který si hrál s bambitkou. Doutnající papírová patrona po náhodném výstřelu vlétla do slaměných došků a zapálila střechu. Oheň se poté rychle rozšířil. Císař Leopold povolil městečku konat třetí jarmark, aby se Drnholec snáze zotavil z pohromy.
Dne 16. října 1718 vypukl ve stodole Šimona Loskodta po půlnoci požár, který zachvátil 33 stavení. O rok později, 8. května, si ohnivý kohout vybal svou další daň, když ohni za oběť padlo 34 stavení, včetně panského dvora. O čtyři roky později, 17. dubna 1723, vypukl požár v hospodě U zlatého jelena . Tehdy vyhořelo 101 stavení. Začátkem července 1731 přišlo velké krupobití, kroupy vážily až 60 gramů. Od blesku vyhořely čtyři domy.
V roce 1815 byla zbourána hradební zeď kolem náměstí, která bránila dopravě a rozvoji trhu, navíc působila značné problémy při hašení požárů. I v následujících letech se Drnholci požáry nevyhýbaly. Druhého října 1815 vznikl v kovárně Ignáce Spandla požár, který se rozšířil po celé levé straně náměstí a Dyjské ulici až k mlýnu. O devět let později, 8. prosince, vznikl požár opět v kovárně, jejímž vlastníkem byl Matěj Titler. tentokrát shořelo 60 stavení na levé straně náměstí a v ulici Dyjská. Škody byly odhadnuty na 54000 zlatých. Zpočátku byl jako viník označován podkovář Titler, ale po delším vyšetřování byl odhalen skutečný pachatel, spíše pachatelka Markéta Kottalová, která oheň založila ze msty. Byla odsouzena nejprve na doživotí, pak jí byl trest císařskou milostí snížen na dvanáct let těžkého žaláře.





Kolem roku 1840 došlo opět k několika menším požárům, kdy v roce 1840 vyhořelo sedm usedlostí, o dva roky později shořelo devět lisoven. další rok si oheň vybral opěrt svou daň v podobě osmi usedlostí.
Rok 1844 můžeme považovat za počátek hasičské prevence v Drnholci. Toho roku páni radní se rozhodli zakoupit hasičskou stříkačku za 420 zlatých. Ta měla zásobník na 500 litrů vody, neměla však sací hadici a voda se k ní musela dovážet a nalévat. U hřbitova bylo započato s budováním hasičské zbrojnice. Dne 3. července 1846 kolem poledne vypukl požár, který se rozšířil na 82 stavení. Škody byly vyčísleny na 25 578 zlatých, což by v dnešních cenách znamenalo asi 13 milionů Kč. Většina postižených byla však již pojištěna. Mnoho lidí kritizovalo malou účinnost draze zakoupené stříkačky..
Jeden z největších požárů v Drnholci vypukl 30. června 1852.Požár začal ve stodole domu Ondřeje Gepperta čp. 268 a během dvou hodin se rozšířil na 180 domů kolem tržiště. kromě 11 postižených byli všichni pojištěni. Další požár o rok později zasáhl i mlýn.
V roce 1875 byla tak krutá zima, že i ve vytápěných místnostech byla po celý den zamrzlá okna. V únoru leželo na ulicích tolik sněhu, že v proházených chodbách sahal lidem nad hlavu. Ze dvorů se vyvážel na zamrzlou Dyji a bylo při tom tolik ruchu jako při pruských rekvizicích v roce 1866. V druhé půli února přišla pak náhlá obleva a byly zatopeny domky na Angergasse ( dnešní Lidická) . V tomto roce byl také založen místní sbor dobrovolných hasičů.






Z minulosti Drnholce
Vražda v Jevišovce na jaře roku 1705

Až do vlády Marie Terezie mělo mnoho i menších měst na Moravě právo soudit zločiny spáchané ve svém okolí. Rozsudek však musel být oznámen Apelačnímu soudu v Praze, který byl vrchním soudem pro země Koruny české od roku 1548.
Také Drnholec měl takové hrdelní právo a pod jeho pravomoc spadaly i okolní menší obce. Soudy v menších městečkách jako byl Drnholec se řídily právními sbírkami, svou zkušeností a až do 17. století žádaly zpravidla právní ponaučení od městské rady nějakého velkého města. V případě Drnholce to bylo Brno. V Archívu města Brna se pro to zachovalo hodně dokladů. Případ souzený v Drnholci, by tedy měl být v ideálním případě doložen nejen v archivních materiálech obce Drnholec, ale současně i v kopiáři městské korespondence pro určitý rok v Archívu města Brna a ve fondu Apelačního soudu ve Státním ústředním archívu. Autorka článku uvádí, že že v knize rozsudků Apelačního soudu pro zmíněný rok se žádný rozsudek nenachází a a hledat příslušný zápis v tliustém svazku brněnských městských by bylo hledat jako jehlu v kupce sena.
V roce 1705 došlo v Jevišovce k vraždě. Doklad o tomto soudním případě máme dochovaný v podobě účtu a zprávy o této události dochovaný v archívu obce, uloženém v Okresním archívu v Mikulově. Bohužel se nezachoval žádný doklad o výslechu obžalovaného, takže neznáme žádné bližší podrobnosti případu ani průběh soudu. Jakub Trnovský, původem z Kobylí, a jeho druh Hans Zachova sloužili v Lanžhotě a na začátku dubna roku 1705 přijeli z neznámých důvodů do Jevišovky. tam Hanse Zachovu někdo zavraždil.
Mrtvolu našel 8. dubna místní učitel na břehu Dyje a ihned běžel svůj objev do Jevišovky ohlásit. Tělo bylo doneseno do obce a ohledáno. Na hlavě byly nalezeny dvě modré podlitiny a na krku měl nebožtík hlubokou otevřenou ránu. prvním podezřelým byl samozřejmě přítel oběti Jakub Trnovský. Ani jednoho z nich v obci moc neznal a proč by tedy někdo z místních ctihodných občanů cizince zabíjel.
Jevišovští vše oznámili do Drnholce a Jakub Trnovský tam byl v květnu téhož roku souzen. Z dochované zprávy o případě se však nic bližšího nedozvíme. Zda se přiznal, či byl vyslýchán právem útrpným, jestli se našly nějaké důkazy o jeho vině, nebo nějaký svědek. Použití práva útrpného lze předpokládat, neboť jednou z položek dochovaného účtu je dodání nástrojů sloužících k mučení. Stály celkem 1 zlatý a 20 krejcarů. I když nevíme, jaký trest byl Jakubovi vyměřen, můžeme skoro jistě počítat s trestem smrti, pro který hovoří nejen charakter spáchaného zločinu, ale i zmiňovaný účet. Katovi byla vyplacena vysoká suma (42 zl. 23 kr.), takže se můžeme domnívat, že byl vyslýchaný nejen mučen, ale i popraven složitějším způsobem. zatím nemůžeme srovnávat, neboť ceny katovské práce na jižní Moravě nejsou ještě dobře zpracovány a chybí nám více účetních dokladů se soudními výlohami.
V Drnholci byly vyslancům městské rady z Brna, odkud brali Drnholečtí právní naučení, vyplaceny za čtyřdenní přítomnost čtyř osob a čtyř koní 3 zlaté a 3 krejcary. Dále se zaplatilo soudnímu sluhovi 22 zlatých a 30 krejcarů a soudnímu písaři 12 zlatých . Pokud se týká jídla bylo spotřebováno 5 mázů piva z obecního sklepa a chleba za 31 krejcarů, strava pro odsouzeného1 zlatý a 21 krejcatrů.




Nejdůležitější osobou při tehdejším soudním procesu byl bezesporu kat. Za jeho služby mu bylo zaplaceno 32 zlatých, za jídlo a pití a za „k tomu patřící nutnosti“ v podobě dalších 13 zlatých a 26 krejcarů. Jeho pacholci (pravděpodobně tři) dostali 3 zlaté a 3 krejcary. Celkem zde tedy služby kata s pacholky stály těžko uvěřitelných 45 zlatých 26 krejcarů.
Poslední položku činí poplatek královskému apelačnímu soudu v Praze, jako nejvyšší soudní instanci, a to rovných 7 zlatých. Vyžádat si potvrzení rozsudku u apelačního soudu bylo povinné.
Zbývá zjistit, kdo zmíněné účty platil. Z účtu se to jednoznačně nedozvíme, rodina odsouzeného těžko, byl pouhým sloužícím. Zbývá obec Jevišovka, neboť je nepravděpodobné, že by Drnholec financoval soudní záležitosti okolních obcí. Avšak Jevišovka byla tehdy součástí drnholeckého panství, mohl zaplatit i tehdejší majitel panství.






Hasičské hnutí v 19. století

Devatenácté století je ve znamení zdokonalování ochrany proti požárům po stránce právní i organizační. Tak 1. ledna 1804 vstupuje v platnost říšský trestní zákoník, jenž novelizoval zákon Josefa II. z roku 1787. Paragraf 148 řešil zločin žhářství takto: „Kladení ohně páchá ten, jenž skutek přesebeře, z něhožto dle oumyslu svého na cizím jmění a statku oheň se zníti má , byť i oheň se nezňal, neb škody žádné nezpůsobil. Podle motivu spáchání žhář mohl být potrestán od šestiměsíčního těžkého žaláře až po trest smrti.“
V roce 1815 byl vydán první stavební zákon pro české země, ke stavbám se začaly přikládat stavební plány k posouzení. V následujícím roce bylo vydáno dvorní nařízení, které přikázalo stavět stavení z kamene a jen v nutných případech opravovat dřívím. Zděné komíny se musely stavět na půl cihly a dobře obílit vápnem. Za nedbalý stavební dohled mohl být i rychtář potrestán pokutou 25 zlatých. V roce 1819 je patentem z 4. září upraven způsob pojištění majetku, když rok předtím byl zřízen zemský ústav pro požární pojištění.
V roce 1821 byly v Praze organizovány tzv. požární zálohy, zprvu jen na noční dobu. Nařízení zemské vlády z roku 1826 stanovilo, že kromě určených osob z cechů se museli k ohni dostavit další osoby- městský lékař, ranhojič a porodní bába. V roce 1827 bylo zrušeno výsadní kominické právo, majitelé domů si mohli svobodně vybrat kominíka. Dalším opatřením rušícím strnulé středověké předpisy bylo osvobození od mýta povozů se stříkačkami a hasebním nářadím jedoucí k požáru. V roce 1830 je vydáno „Naučení pro rychtáře a konšely v policejních a bezpečnosti se týkajících důležitostech“, v nichž byl a též věnována pozornost ochraně před ohněm.
Po několikaleté kritice je v roce 1836 vydáno nařízení gubernia, v němž se hovoří o vydávání místních hasebních řádů a o provádění požárních prohlídek po dvou letech s předchozím uvědoměním obyvatelstva. Výsledky se sdělovaly krajským úřadům.
Devatenácté století bývá označováno také jako století páry. Rozvíjí se železniční doprava, která také s sebou přináší problémy s množstvím požárů v blízkosti železnic. V roce 1843 byl stanoven požární obvod od okraje koruny železničního tělesa do vzdálenosti 57 metrů.
V roce 1853 byl v Praze ustaven první hasičský sbor, Jeho členové museli ještě několik let zametat ulice města. cechy hrály stále důležitou úlohu, neboť cechovní mistři museli vysílat tovaryše do požárních záloh. V roce 1861 vzniká ve Fulneku první sbor dobrovolných hasičů s německým velením. k prvním pokusům o založení dobrovolných spolků hasičů došlo o rok později v Chrudimi a ve Slaném. V roce 1863 z podnětu obchodníka Karla Krohna a jeho přátel byl od podzimu 1863 utvářen první český dobrovolný sbor hasičů ve Velvarech: Stanovy jejich spolku byly schváleny orok později. Od té doby dochází k pozvolnému rozvoji hnutí dobrovolných hasičů. Rozhodujícím opatřením pro rozvoj hnutí dobrovolných hasičů bylo vydání „Řádu policie požárové“ v sedmdesátých letech 19. století, jehož hlavní zásady platily až do roku 1941
V roce 1874 se v Brně uskutečnil první sjezd českých sborů dobrovolných hasičů. V té době jich bylo evidováno čtyřicet, v nichž bylo organizováno 3297 členů. O necelých deset let později v roce 1883 vzniká ve Slavkově u Brna Česká ústřední jednota moravskoslezských dobrovolných sborů hasičských, v níž bylo zaregistrováno 212 sborů s více než 12000 členy.



Vznik hasičských sborů na Drnholecku.

Jedním z prvních sborů dobrovolných hasičů na jižní Moravě je doložen v Mikulově, kde sbyl pod názvem Freiwillige Turnerfeuerwehr ustanoven již v roce 1869. Od roku 1875 vyvíjí svou sbor dobrovolných hasičů v Drnholci a o dva roky později vzniká hasičský sbor v Dolních Dunajovicích. v průběhu osmdesátých let 19. století vznikají sbory dobrovolných hasičů prakticky ve všech obcích na Drnholecku. V roce 1883 v Novosedlech, o rok později (1884) v Brodě nad Dyjí, V roce 1885 jsou založeny dobrovolné hasičské sbory v Jevišovce a v Dobrém Poli, v roce 1886 se mezi obce , kde působí dobrovolní hasiči zařazuje i Nový Přerov. Až v roce 1893 se organizují dobrovolní hasiči v Březí.


Založení dobrovolného sboru hasičů v Drnholci

V druhém díle německy psaných dějin naší obce je na straně 37 informace o založení sboru dobrovolných hasičů v Drnholci. Die Feuerwehr, jak tomuto spolku tehdejší němečtí obyvatelé říkali, byl založen v roce 1875. Zakladateli tohoto spolku byli Matthias Lange, majitel továrny na zemědělské stroje v Drnholci, Moritz Jung, dva krejčí Babitsch a Herbst, kolář Lang a Felix Schonpflug. Již krátce po založení se přihlásilo 40 občanů jako činní hasiči a dalších 37 členů bylo přispívajících. Do roku 1945 vzrostl počet členů Feuerwehru na 85 činných hasičů a 451 přispívajících. Známe i jména velitelů. Prvním se stal Mathias Lange, později Friedrich Krippel a do roku 1945 Johann Ellner. O výstroj se dlouhá léta staral kominický mistr Franz Fischer. hasičská zbrojnice byla vybudobvána v roce 1900 zedníky Jakubem Ballem a Josefem Blaschkovskym. K vybavení místních hasičů patřila motorová stříkačka o výkonu 18 koňských sil(?), dále 200 m hadic typu B a 300 m typu C, všechno menší hasičské nářadí i 16m dlouhý žebřík byly volně uskladněny.
V roce 1925 při příležitosti 50. výročí založení hasičského sboru v obci bylo od obyvatel Drnholce vybráno 34800 korun, které umožnily modernizovat výzbroj a výstroj hasičů.
Z velkých požárů z té doby jsou zmiňovány velký požár místního mlýna v roce 1917 a požár selské usedlosti ve Frélichově (dnešní Jevišovce), způsobený bleskem.






Hasičské hnutí za 1. republiky
Sbory dobrovolných hasičů patřily po první světové válce v nové Československé republice mezi významné spolky, protože se jim úspěšně dařilo plnit své poslání, zachraňovat majetek a životy při nejrůznějších živelných katastrofách, především při požárech .
Svaz dobrovolného hasičstva v novém státě byl ustanoven 21. prosince 1919 a byl rozčleněn na pět zemských jednot. pro Moravu to byla Moravská zemská hasičská jednota, která v době svého ustanovení v srpnu 1920 měla 51 žup se sídlem v místě soudních okresů a 1463 sborů v obcích. Od roku 1931 existovala na Moravě jěště mnohem menší, obdobná organizace Svaz dobrovolných požárních a ochranných sborů českých hasičů pro zemi Moravskoslezskou. Slezská zemská jednota zůstala samostatná i po vytvoření země Moravskoslezské v roce 1928. V roce 1930 měl Svaz dobrovolného hasičstva československého 281 žup, více než deset tisíc hasičských sborů s více než 300000 členy. Německé hasičstvo se dělilo na tři zemské organizace pro Čechy, Moravu a Slezsko a pro Slovensko. V německém hasičském svazu bylo 151 žup s 3715 hasičskými sbory , ve kterých bylo organizováno více než 200 tisíc členů
Hasičské sbory byly vybavovány stále modernějšími motorovými stříkačkami, stavěly se nové požární zbrojnice. Hasiči v městech vykonávali službu v divadlech, v kinech a dalších rozmanitých akcích a na vesnicích patřili a mnohde dosud patří mezi organizátory společenského života. V době první republiky byli profesionální hasičské sbory pouze v Praze, v Brně a v Plzni. Vedle dobrovolných hasičů existovaly i tovární hasičské sbory.. O užitečnosti práce hasičů vůbec svědčí fakt, že v letech 1925 – 1929 vyjeli hasiči k více než 160000 požárů.
Docházelo i ke kuriózním situacím. Například jednoho dne v únoru 1938 vyjelo mnoho hasičských sborů k domnělému ohni, který se objevil na obzoru. Byla to polární zář, která se tehdy v naší zemi objevila, byť se tento přírodní úkaz v našich zeměpisných šířkách zjevuje jen ojediněle.




Sbor dobrovolných hasičů v Novosedlech
Při sepisování historie o sboru dobrovolných hasičů v naší obci, jsme se chtěli v krátkosti zmínit o hasičských sborech v okolí Drnholce. Kromě pana Jaromíra Mikušky, starosty SDH Novosedly, nikdo na naši výzvu nereagoval. Z dopisu jsme se o činnosti Sboru dobrovolných hasičů v Novosedlech dozvěděli:
V novosedelské obecní kronice není mnoho zmínek o místní jednotce dobrovolných hasičů, kronika hasičů nebyla vedena. Od roku 1945 byl veden pouze sešit zápisů z jednotlivých schůzí, který byl před několika lety předán okresnímu sdružení hasičů pro vytvoření dodnes neexistující kroniky a nebyl zatím vrácen.
Hasičský sbor v Novosedlech vznikl roce 1883. Po osvobození v roce 1945 byla založena místní jednota ČSHH. Prvním starostou byl pan Brychta, velitelem byl zvolen jan Babica. Zakládací výbor měl 8 členů, mezi nimiž byl dosud žijící Tomáš Řešil. O rok později věnovali místním hasičům manželé Albína a Adolf Pípalovi prapor, který je dodnes ve vlastnictví SDH Novosedly.
Hasiči v Novosedlech vždy patřili a stále patří mezi nejmasovější organizace v obci, vždy se její členové podílejí na místním společenském životě. Organizovali četné taneční zábavy, podílejí se zdárném průběhu krojovaných hodů i vinobraní, oblíbený a hojně navštěvovaný bývá tradiční hasičský ples. Kromě těchto společenských akcí. uskutečňují místní hasiči každoroční sběr kovového odpadu, spolupořádají akce pro děti.
V současné době má SDH Novosedly 69 členů (59 mužů, 10 žen), z toho je 14 členů starších 60 let, věkový průměr je 45 let.V minulosti byl členská základna mnohem širší, až 120 členů. V čele organizace stojí devítičlenný výbor. před několika byla obnovena práce s mládeží.. největšího úspěchu dosáhli novosedelští hasiči v roce 1986 , kdy se mladí hasiči umístili na 4. m ístě v krajském kole hry PLAMEN, což bylo v tom roce nejlepší umístění kolektivu hasičů (tehdy ještě požárníků) z okresu Břeclav
V minulosti byl SDH Novosedly vybaven vozidlem TATRA 805. Další technikou byly přenosné motorové stříkačky PS 8 a PS 12.. V současné době sbor disponuje vozidly AVIA A330 a CAS 25Š 706 RTHP, mimo tato dvě vozidla má i čerpadla PS 12.
Členové sboru se podílejí na záchraně majetků spoluobčanů., ve větší míř tomu bylo při povodních v roce 2002, které postihly naši oblast.







Požární sport

hasič musí být rychlý, vytrvalý, obratný a odvážný. Proto vznikl sport, v němž jsou obsaženy všechny dovednosti, které musí hasič u zásahu zvládnout. Musí překonávat nejrůznější překážky, pracovat ve výškách, soupeřit s ohněm a dokázat, že umí pracovat v týmu. První soutěž v požárním sportu se uskutečnila v roce 1937 v bývalém Sovětském svazu.
V roce 1945 byla postupně vypracována a upravována pravidla soutěží, v nichž se hasiči utkávali.
Zpočátku se soutěžilo v těchto disciplinách:
q výstup po hákovém žebříku do čtvrtého podlaží cvičné věže
q běh na 100 m s překážkami
q umístění třídílného vysunovacího žebříku výstup do třetího podlaží cvičné věže
q požární štafeta 6 x 100 m , skládající se z těchto disciplin:
q běh na 100 m, z toho 25m v ochranném obleku
q překonání domečku skládacím žebříkem
q překonání bariéry 2 x 2 m
q hadice, rozdělovač, tzv. past na myši – plížení 10 m pod laťkami ve výšce 0,5 m od země
q hašení hasicím přístrojem, překonání kladiny
q překonání velké bariéry pomocí nastavovacího žebříku

V průběhu následujících téměř dvaceti let se prováděly úpravy pravidel i jednotlivých disciplin. Již v roce 1948 se změnilo rozmístění výstroje, byla upravena pravidla požární štafety, změněny vzdálenosti mezi překážkami, zrušen úsek běhu v ochranném oděvu. V roce 1954 se ruší některé další elementy, především překonání velké bariéry a tzv. pasti na myši. zrušením těchto překážek umožnilo předvádět složité technické úkony při větší rychlosti a požární sport se stal divácky zajímavější.
V roce 1966 reprezentační družstvo Sovětského svazu předvedlo ukázkové vystoupení na 3. mezinárodní soutěži států sdružených v CTIF (Mezinárodní komise pro prevenci a hašení požárů), na níž byl tento požární sport zahrnut do programu mezinárodních soutěží CTIF.. o dva roky později proběhly v tehdejším Leningradě první mezinárodní závody. Do programu soutěže byly zařazeny disciplíny, které jsou součástí požárního sportu dodnes.
q výstup do čtvrtého podlaží cvičné věže pomocí hákového žebříku
q běh na 100m s překážkami
q požární štafeta 4 x 100m
q požární útok
q dvojboj (součet výsledného času výstupu na věž a v běhu na 100m překážek)
Na sympoziu CTIF, které se konalo v roce 1973 v Brně bylo přijato rozhodnutí konat soutěže CTIF v požárním sportu jednou za čtyři roky





Českoslovenští hasiči (tehdy požárníci) se zúčastnili poprvé mezinárodní soutěže v požárním sportu v roce 1968 v Leningradě. Již na tomto premiérovém měření sil získali naši reprezentanti stříbrné medaile, přestože za naši republiku tenkrát soutěžili narychlo secvičení hasiči., protože požární sport nebyl mezi našimi hasiči ještě znám.
V roce 1970 bylo rozhodnuto vrcholnými orgány Svazu požární ochrany zavést požární sport pro všechny hasiče v tehdejším Československu. Požární sport se nedílnou součástí odborné a tělesné přípravy našich hasičů. první celostátní soutěž v požárním sportu, doprovázená počátečními „dětskými nemocemi“ se uskutečnila ještě v roce 1970 v Ostravě a Frýdku-Místku. Tehdy se projevily nedostatečné zkušenosti s pořádáním těchto soutěží, nebyla dostatečně ujednocena pravidla, chyběli kvalifikovaní rozhodčí a také některé překážky nesplňovaly předepsané technické parametry. Již v následujícím ročníku byla většina těchto nedostatků odstraněna. od roku 1978 byl tento požární sport zaveden i mezi dobrovolné hasiče, kteří do té doby měli odlišné soutěže
Z hasičských olympiád CTIF přivážejí naši reprezentanti pravidelně medaile. Podíl na těchto úspěších mají i hasiči z Drnholce, kteří se zúčastnili v roce 198? mezinárodní soutěže v Rakousku.




Mladí hasiči

Jedním z cílů každé organizace je vychovat si pokračovatele své činnosti, pokud nechce zaniknout. U dobrovolných hasičů to snad platí dvojnásob. V obcích , kde se práci s mládeží plně věnují, nemusejí mít strach o svou existenci .To si snad uvědomovali již zakladatelé hasičského hnutí u nás.
S myšlenkou výchovy mládeže sotva škole odrostlé k hasičské ochraně přišel již v roce 1836, dávno před vznikem prvních sborů dobrovolných hasičů, Jan Cejp, farář ze Sedlece u Kutné Hory. Ten zřizoval ze školního dorostu hasičské čety a ty cvičil v zacházení s hasičským nářadím
Práci s mládeží v hasičském hnutí lze datovat do prvních let dvacátého století. Tehdy v hasičském kalendáři z roku 1905 byly uvedeny zásady k zakládání a činnosti jinošských družin dobrovolných hasičských sborů.. Byl to pokus stanovit pravidla přijímání tak mladých členů a pokus zpracovat ucelený systém výchovy a výcviku. Bylo doporučeno přijímat do družin chlapce od 15 let se svolením otce a činnost těchto družin byla zaměřena na mravní a národní výchovu. Tento návrh se v praxi příliš neujal..
V roce 1912 se zemská ústřední jednota zabývá novým návrhem J.B.Hubálka, učitele z České Třebové, a vydává brožuru „Jinošské družiny při sborech dobrovolných hasičů“, v níž se projevuje vliv anglického skautingu..Nejen hasičská odbornost, ale sport, kultura, poznávání vlasti. Přijímáni byli chlapci ve věku 14 – 17 let se svolením otce. Součástí praktického výcviku bylo cvičení s krátkým žebříkem, obsluha čtyřkolové stříkačky, stříkaček džberových, výcvik s hadicemi a první pomoc. Tímto byly položeny základy úspěšné práce s mládeží v hasičských sborech.
Po vzniku Československé republiky byla práce s mládeží stále spíše vzácností. Tak např. v roce 1923 existovalo u4415 českých sborů pouze 44 jinošských skupin se 424 členy. Až od roku 1934 je patrný určitý rozvoj družin dětí a dorostu, protože v té době je kladen důraz na brannou výchovu.. Časopis Hasičské rozhledy uveřejňuje v jednotlivých číslech program výcviku dorostu, rozdělený na věkové kategorie 6 – 14 let a 14 – 17 let..Autoři tohoto programu výcviku kladli důraz na pořadovou přípravu, tělesnou a brannou výchovu, hasičskou a samaritánskou výchovu a rekreaci. Každý týden bylo vytyčováno mravní heslo.
V době okupace byla vydána řada nařízení , která upravovala a omezovala činnost nejrůznějších spolků, hasičské sbory nevyjímaje .Ani v této době neustává práce s mládeží. V roce 1939 vyšla příručka pro vedoucí hasičského dorostu.
Již krátce po osvobození naší země , 10. června 1945, se scházejí v Praze členové Zemské hasičské jednoty, aby plně obnovili činnost dobrovolných hasičů . Jedním z úkolů bylo zpracovat cvičební a služební řád dorostu, zavést jednotný výcvikový program, jednotný kroj, zabezpečit nábor zájemců o práci ve sborech dobrovolných hasičů a vycvičit dostatečný počet vedoucích. Od roku 1946 byly hasičské sbory vyzývány, aby získávaly školní mládež. Byly organizovány návštěvy dětí v hasičských zbrojnicích a veřejná hasičská cvičení.





V roce 1949 vzniká jednotná mládežnická organizace. její součástí je i jednotná dětská organizace Pionýrská organizace. Současně dochází k rozvoji dětských i dorosteneckých hasičských kolektivů, na mnohých školách působí kroužky požární ochrany. V roce 1952 se konala první celostátní konference československého hasičstva, po níž byla vyhlášena soutěž pro mládež. jejím obsahem byl požární útok bez vody pro děti do 12 let, pro starší pak s vodou.Pro obě kategorie byly ještě společné discipliny , běh na 60 metrů a požárnická teorie. Tato soutěž trvala s obměnami až do roku 1971
V roce 1953 došlo ke změně názvu organizace. Dosavadní název Svaz československých hasičů byl změněn na Československý svaz požární ochrany. O tři roky později, 1956, existovalo při školách a při pionýrské organizaci 4736 kroužků požární ochrany, v nichž působilo více než 30000 chlapců a děvčat. Do činnosti kroužků je zaváděn výchovný systém Pionýrské organizace „Co má znát a umět pionýr“, jehož součástí je plnění odznaku odbornosti Mladý požárník.
Jen krátký život byl povolen organizaci Mladý požárník ČSPO, vzniklé v bouřlivém roce 1968. Již o dva roky později byla tato organizace, stejně jako všechny ostatní zrušeny a začleněny opět do Pionýrské organizace, do roku 1989 působící pod patronací Socialistického svazu mládeže. v roce 1972 vzniká celostátní sportovně branná hra PLAMEN. Jejím posláním bylo rozvíjet dětské znalosti, vědomosti a návyky v jednotlivých oblastech činnosti požární ochrany. Tato hra prošla během svého trvání celou řadou změn. Dodnes hra PLAMEN plní svůj účel – motivuje děti a mládež k získání odborných dovedností v požárně – technických disciplinách a k soutěži v celoroční všestranné činnosti dětských a mládežnických kolektivů.
V roce 1989 došlo k významným politickým změnám v naší republice. Nevyhnuly se ani hasičskému hnutí. Základní organizace se přejmenovaly na Sbory dobrovolných hasičů, zřizovateli kolektivů mladých hasičů jsou místní organizace, nikoliv školy. Od září 1991 platí nový stejnokrojový předpis a symbolika hnutí, včetně deseti nových specializací a odznaku Připraven k požární ochraně.


Hra PLAMEN
Posláním hry PLAMEN je rozvíjet dětské znalosti, vědomosti a dovednosti, návyky v jednotlivých oblastech specifické činnosti ,jakou je požární ochrana.. Cílem hry je soutěžní formou podporovat celoroční činnost dětí se zájmem o požární ochranu.. vyhlašovatelem všech soutěží hry PLAMEN v České republice je Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska.
Této hry se mohou zúčastnit nejméně devítičlenné kolektivy chlapců i dívek ve věku do 15 let. Soutěž se skládá ze dvou částí, časově v podstatě kopíruje školní rok.. Na podzim probíhá první část, kdy se koná závod požárnické všestrannosti, na jaře se soutěží v technických disciplinách. (požární útok,, štafeta 4 x 60 metrů, požární útok s překážkami CTIF, štafeta CTIF, a štafeta požárních dvojic). Toto se uskuteční společně s vyhodnocením celoroční činnosti do konce června. Vítězové se účastní i okresních a krajských měření sil.