Hrozné utrpení, které postihlo německý národ, byla třicetiletá válka v letech 1618 - 1648. Také Mušov nezůstal mimo a to tím spíše, že Jižní Morava byla jak na začátku, tak na konci místem krvavých bojů. Přes Mušov, ležící na důležité cestě, táhly obě strany vojáků a způsobovali bezmeznou bídu a utrpení. Důvodem k této válce byly náboženské nepokoje v Čechách, defenestrace pražských radních (23.5.1618) a zahnání císařských vojáků z Čech a Moravy protestantskými stavy.
Když jejich vůdce, hrabě František Thurn v květnu 1619 přišel na Moravu, připojily se k němu moravské stavy (šlechta a měšťanstvo) a zvolily Friedricha Teuffenbacha z Drnholce velitelem moravských vojáků. Mezitím zemřel král Matyáš, jeho nástupcem se stal Ferdinand II., kterého však moravské stavy sesadily. Tento vyslal k potlačení povstání 12000 mužů, vedených generálem Dampierem, přes Retz a Laa na Moravu. Cesta tohoto vojska byla značena loupežemi, vraždami a rabováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno. Přes Hrušovany, Litobratřice, Vlasatice táhla císařská armáda. Teuffenbach stál před Mikulovem. Dampiere proto táhl z Vlasatic přes Brod a cestou u Dunajovic na Mikulov. Mezitím obsadil Teuffenbach se svými protestantskými válečníky Dolní Věstonice. Dampiere šel přes vinohrady u Děviček. Dolní Věstonice vzplály a všechno bylo vypáleno. Na Petrově louce mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem došlo 8. srpna 1619 k bitvě. 6 hodin trvalo toto zápolení, až se vítězství přiklonilo k Teuffenbachovi. Vojsko moravských stavů zvítězilo, císařské tlupy ztratily přes 3000 mužů. Toto byla první bitva třicetileté války na moravské půdě a začátek nevýslovného utrpení a žalu celé domoviny.
Po bitvě u Dolních Věstonic táhl Dampiere na Dunajovice, které zapálil. Tábořil na Pohmalitzer berg (Pohmalitském kopci) blízko hospody Esinger. Moravským stavům přišel na pomoc sedmihradský velkokníže Bethlen Gabor se svými Maďary a vnikl, loupíc, na Moravu. Zvlášť Perná a Klentnice byly docela vyrabovány. Teuffenbach se usadil v Nových Mlýnech, císařské vojsko zatím táhlo na Bavory. Pavlov, Věstonice a Prittlach (?) byly vypáleny. Mezi oběma válčícími protivníky docházelo každou chvíli k bojůvkám. Začátkem ledna 1620 táhl Teuffenbach do Mikulova, který po 17ti denním obléhání dobyl a 1. února 1620 v důsledku nedostatku střelného prachu také zámek. Velké zásoby obilí, víno a 36 děl získal jako kořist. Mezitím došly také posily císařským vojskům a tyto získaly město nazpět. Teuffenbach ztratil většinu své kořisti. Teuffenbachova vítězství proti císařským vzbudily mezi povstalci velké nadšení. Česko-moravské vojsko se dostalo až před Vídeň, muselo ale rychle ustoupit, když katolická liga pod vedením knížete Tilly ohrožovala Prahu. Ve spojení s císařskou armádou porazil a naprosto zničil Tilly moravské stavy na Bílé hoře u Prahy 8.11.1620. Jejich vůdcové byli popraveni. 300 českých a moravských šlechticů byl zkonfiskován veškerý majetek. Tito byli Češi i Němci. Jejich majetky byly levně prodány. Ferdinand II. se rozhodl, že evangelickou víru zcela vyhubí. Postavil protestanty před volbu: buď se vzdát víry, nebo opustit zemi.
Zpráva pro kardinála z této doby slouží jako důkaz těchto válečných hrůz:
"Jak špatně to u nás stojí (na mikulovském panství), bůh se nad námi smiluj, to nelze vyjádřit. Věstonice a Strachotín jsou do základů vypáleny, mlýn a pivovar taktéž."
Také historici evangelíci popisují škody a zpustošení:
6. srpna vypálen Strachotín
9. srpna Pasohlávky a Gibiser ský mlýn
10. srpna Dolní Dunajovice
25. srpna přepadeno strachotínské obyvatelstvo
3. října sebrány koně, vozy a všechny věci
19. října zničen a vykraden mikulovský sbor
Přes 40 osob byloDampierovými vojsky zavražděno nebo umučeno. V Pavlově zůstalo celých jen 20 domů, všechny ostatní byly vyloupeny a spáleny. Strachotín, Horní a Dolní Věstonice, Bulhary a Sedlec byly vyloupeny moravskými válečníky, Perná a Klentnice Maďary. Nikde nebyla žádná ochrana, ani v lesích ne. Ve městech byly sesazeny evangelické stavy, školy se katolizovaly a byly předány dílem jezuitům (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava), dílem piaristům (Mikulov). Také v Rakousku byl evangelismus vymýcen krutými metodami a za památník slouží hornorakouské selské bouře s frankenburskými kostkami (?) na Haushammerfelde. Zemi moravské dal Fridrich II. nový zemský pořádek a královský soud, z nichž se později vyvinula dnešní politická správa země, tzv. zemský úřad. Mezitím válka nebyla ještě dlouho u konce a naše země velice trpěla procházejícíni vojsky. V červnu 1623 přišlo 4000 polských jezdců, kteří se ubytovali v Olbramovicích, Dyjákovicích, Hrádku..... Ze svých tábořišť podnikali loupeživé výpady do okolních vesnic a vynucovali si od bezbranného obyvatelstva tzv. dárečky. Mezitím se musela splácet válečná dávka, dodávat víno, maso aj. Počátkem října Poláci odtáhli, aby udělali místo dalším vojskům. Jižní Morava se hemžila vojáky.
Bethlem Gábor vpadl znovu, loupíc a vraždíc se svými Maďary, na Jižní Moravu a porazil u Věstonic císařská vojska. Zase musely vesnice odvádět kontribuci ve formě masa, vína, piva, sena a slámy vojskům. S rokem 1625 přichází několik mírových let, které jsou někdy přerušeny projíždějícími skupinami vojáků, císařských verbířů, válečných invalidů, ale i nadále se musí odvádět kontribuční poplatky, aby se nezapomínalo, že válka řádí dál.
Švédský vojevůdce Linhard Torstenson, hlavní velitel švédských vojsk, přišel na Moravu přes Slezsko (1642-1645). Skoro všechna moravská města padla do jeho rukou: Olomouc, Nový Jičín, Lipník, Přerov, Jihlava, Znojmo, Mikulov aj. Jen Brno pod vedením statečného Radwita de Souches a několik dobře opevněných měst a hradů (Pernštýn) odolaly náporu Švédů. Jižní Morava je přeplněna císařskými vojsky, které zemi hrozně zničily. Ve všech vesnicích se verbují vojáci. Očekává se rozhodující bitva mezi císařskými a Švédy. Císařská armáda je roku 1645 poražena u Jankova v Čechách. Švédům je otevřena cesta na Moravu a do Vídně. Loupíce, rozlily se švédské tlupy po celé zemi. V polovině dubna roku 1645 stojí před Mikulovem. Během 3 dnů je město v jejich rukou. Švédové získají velkou kořist: 34 děl, 24 metráků střelného prachu, 1200 kulí a další zásoby. Současně obsadili hrady Děvičky, Růžový hrádek, Falkenstein a Staats v sousedním Rakousku.
Švédská vojska zůstala v zemi a žádala kontribuční dávky, které se musely dodávat do Mikulova, Falkensteinu a Židlochovic. Mušovský mlýn byl zcela zničen. K tomu se přidávaly neustálé průjezdy Švédských a císařských tlup, které plundrovaly zcela zničené obyvatelstvo. Tlupy byly žoldnéřské. Když nedostali vojáci peníze, museli se živit na vlastní pěst. Nejvíce trpěl sedlák a bylo pro něho vždy hrozné, když znovu a znovu přišel o svou půdu a chatrč. Sedláci se třásli, před každým příchodem vojsk zakopali do země co ještě měli a prchali do lesů. Ale žoldnéři je nacházeli pomocí psů a hrozným mučením (vytržení jazyka žíněmi, stahování hlavy apod.) dostali ze sedláků místa skrýší.. Toto utrpení zůstalo až do dnešních dob zachycené v národním popěvku (psáno v dialektu):
"přijde Švéd - zebere lidi - rozbije okna - odnese olovo - uleje z něho kulu - zabije s ní lidi - modli se děco, modli se"
Také mušovští sedláci zchudli. Neměli dobytek a sadbu, pole zůstala neobdělaná, desátky a úroky se neplatily. Mnoho stavení bylo opuštěných a kostel se podobal ruině. Obecní psi se spojili do smeček a žrali mrtvoly nepohřbených lidí. K této bídě se připojil hladomor a zvlášť rok 1623 hovoří o hrozném hladu na Jižní Moravě. V roce 1624 je hladomor a tyfus, začíná velké umírání. V roce 1630 se melou žaludy a seno na mouku. V roce 1640 je veliká drahota, není chléb. Všude řádí mor, protože mrtvoly se nepohřbívají. Mor je v letech 1619, 25, 43, 45, 47, 48. V Brně umírá denně 15 - 20 lidí, v Židlochovicích vymřela polovina obyvatel, staví se morové sloupy, kapličky, které dnes připomínají toto velké umírání. Že se to všechno týká také Mušova, je pochopitelné, protože leží na cestě mezi Brnem, Mikulovem a Vídní.
V roce 1646 pronikají císařská vojska pod Radwitem de Souches na jih a zatlačují Švédy. Je dobyt Mikulov a Břeclav, Děvičky byly při odchodu Švédů podpáleny. Koncem roku 1647 se již Švédové na Jižní Moravě nenacházejí a 24. srpna 1648 je ve vestfálském Münsteru a Osnabrücku uzavřen mír. V roce 1650 odtáhli Švédové z Olomouce. Velké nebezpečí představují pro vesnici demobilizovaní vojáci, procházející krajinou, vraždíce a loupíce co se dá. Trvalo to dlouho, než byl nastolen v zemi pořádek a zahojeny válečné rány. Německá selská prasíla to všechno těžkou a dlouhou prací zdolala.
Proto čest a sláva národu, který přes tuto všechnu hroznou bídu dlouhé válečné doby nezoufal, ale poctivou prací si vybojoval právo na svou existenci.
Když jejich vůdce, hrabě František Thurn v květnu 1619 přišel na Moravu, připojily se k němu moravské stavy (šlechta a měšťanstvo) a zvolily Friedricha Teuffenbacha z Drnholce velitelem moravských vojáků. Mezitím zemřel král Matyáš, jeho nástupcem se stal Ferdinand II., kterého však moravské stavy sesadily. Tento vyslal k potlačení povstání 12000 mužů, vedených generálem Dampierem, přes Retz a Laa na Moravu. Cesta tohoto vojska byla značena loupežemi, vraždami a rabováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno. Přes Hrušovany, Litobratřice, Vlasatice táhla císařská armáda. Teuffenbach stál před Mikulovem. Dampiere proto táhl z Vlasatic přes Brod a cestou u Dunajovic na Mikulov. Mezitím obsadil Teuffenbach se svými protestantskými válečníky Dolní Věstonice. Dampiere šel přes vinohrady u Děviček. Dolní Věstonice vzplály a všechno bylo vypáleno. Na Petrově louce mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem došlo 8. srpna 1619 k bitvě. 6 hodin trvalo toto zápolení, až se vítězství přiklonilo k Teuffenbachovi. Vojsko moravských stavů zvítězilo, císařské tlupy ztratily přes 3000 mužů. Toto byla první bitva třicetileté války na moravské půdě a začátek nevýslovného utrpení a žalu celé domoviny.
Po bitvě u Dolních Věstonic táhl Dampiere na Dunajovice, které zapálil. Tábořil na Pohmalitzer berg (Pohmalitském kopci) blízko hospody Esinger. Moravským stavům přišel na pomoc sedmihradský velkokníže Bethlen Gabor se svými Maďary a vnikl, loupíc, na Moravu. Zvlášť Perná a Klentnice byly docela vyrabovány. Teuffenbach se usadil v Nových Mlýnech, císařské vojsko zatím táhlo na Bavory. Pavlov, Věstonice a Prittlach (?) byly vypáleny. Mezi oběma válčícími protivníky docházelo každou chvíli k bojůvkám. Začátkem ledna 1620 táhl Teuffenbach do Mikulova, který po 17ti denním obléhání dobyl a 1. února 1620 v důsledku nedostatku střelného prachu také zámek. Velké zásoby obilí, víno a 36 děl získal jako kořist. Mezitím došly také posily císařským vojskům a tyto získaly město nazpět. Teuffenbach ztratil většinu své kořisti. Teuffenbachova vítězství proti císařským vzbudily mezi povstalci velké nadšení. Česko-moravské vojsko se dostalo až před Vídeň, muselo ale rychle ustoupit, když katolická liga pod vedením knížete Tilly ohrožovala Prahu. Ve spojení s císařskou armádou porazil a naprosto zničil Tilly moravské stavy na Bílé hoře u Prahy 8.11.1620. Jejich vůdcové byli popraveni. 300 českých a moravských šlechticů byl zkonfiskován veškerý majetek. Tito byli Češi i Němci. Jejich majetky byly levně prodány. Ferdinand II. se rozhodl, že evangelickou víru zcela vyhubí. Postavil protestanty před volbu: buď se vzdát víry, nebo opustit zemi.
Zpráva pro kardinála z této doby slouží jako důkaz těchto válečných hrůz:
"Jak špatně to u nás stojí (na mikulovském panství), bůh se nad námi smiluj, to nelze vyjádřit. Věstonice a Strachotín jsou do základů vypáleny, mlýn a pivovar taktéž."
Také historici evangelíci popisují škody a zpustošení:
6. srpna vypálen Strachotín
9. srpna Pasohlávky a Gibiser ský mlýn
10. srpna Dolní Dunajovice
25. srpna přepadeno strachotínské obyvatelstvo
3. října sebrány koně, vozy a všechny věci
19. října zničen a vykraden mikulovský sbor
Přes 40 osob byloDampierovými vojsky zavražděno nebo umučeno. V Pavlově zůstalo celých jen 20 domů, všechny ostatní byly vyloupeny a spáleny. Strachotín, Horní a Dolní Věstonice, Bulhary a Sedlec byly vyloupeny moravskými válečníky, Perná a Klentnice Maďary. Nikde nebyla žádná ochrana, ani v lesích ne. Ve městech byly sesazeny evangelické stavy, školy se katolizovaly a byly předány dílem jezuitům (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava), dílem piaristům (Mikulov). Také v Rakousku byl evangelismus vymýcen krutými metodami a za památník slouží hornorakouské selské bouře s frankenburskými kostkami (?) na Haushammerfelde. Zemi moravské dal Fridrich II. nový zemský pořádek a královský soud, z nichž se později vyvinula dnešní politická správa země, tzv. zemský úřad. Mezitím válka nebyla ještě dlouho u konce a naše země velice trpěla procházejícíni vojsky. V červnu 1623 přišlo 4000 polských jezdců, kteří se ubytovali v Olbramovicích, Dyjákovicích, Hrádku..... Ze svých tábořišť podnikali loupeživé výpady do okolních vesnic a vynucovali si od bezbranného obyvatelstva tzv. dárečky. Mezitím se musela splácet válečná dávka, dodávat víno, maso aj. Počátkem října Poláci odtáhli, aby udělali místo dalším vojskům. Jižní Morava se hemžila vojáky.
Bethlem Gábor vpadl znovu, loupíc a vraždíc se svými Maďary, na Jižní Moravu a porazil u Věstonic císařská vojska. Zase musely vesnice odvádět kontribuci ve formě masa, vína, piva, sena a slámy vojskům. S rokem 1625 přichází několik mírových let, které jsou někdy přerušeny projíždějícími skupinami vojáků, císařských verbířů, válečných invalidů, ale i nadále se musí odvádět kontribuční poplatky, aby se nezapomínalo, že válka řádí dál.
Švédský vojevůdce Linhard Torstenson, hlavní velitel švédských vojsk, přišel na Moravu přes Slezsko (1642-1645). Skoro všechna moravská města padla do jeho rukou: Olomouc, Nový Jičín, Lipník, Přerov, Jihlava, Znojmo, Mikulov aj. Jen Brno pod vedením statečného Radwita de Souches a několik dobře opevněných měst a hradů (Pernštýn) odolaly náporu Švédů. Jižní Morava je přeplněna císařskými vojsky, které zemi hrozně zničily. Ve všech vesnicích se verbují vojáci. Očekává se rozhodující bitva mezi císařskými a Švédy. Císařská armáda je roku 1645 poražena u Jankova v Čechách. Švédům je otevřena cesta na Moravu a do Vídně. Loupíce, rozlily se švédské tlupy po celé zemi. V polovině dubna roku 1645 stojí před Mikulovem. Během 3 dnů je město v jejich rukou. Švédové získají velkou kořist: 34 děl, 24 metráků střelného prachu, 1200 kulí a další zásoby. Současně obsadili hrady Děvičky, Růžový hrádek, Falkenstein a Staats v sousedním Rakousku.
Švédská vojska zůstala v zemi a žádala kontribuční dávky, které se musely dodávat do Mikulova, Falkensteinu a Židlochovic. Mušovský mlýn byl zcela zničen. K tomu se přidávaly neustálé průjezdy Švédských a císařských tlup, které plundrovaly zcela zničené obyvatelstvo. Tlupy byly žoldnéřské. Když nedostali vojáci peníze, museli se živit na vlastní pěst. Nejvíce trpěl sedlák a bylo pro něho vždy hrozné, když znovu a znovu přišel o svou půdu a chatrč. Sedláci se třásli, před každým příchodem vojsk zakopali do země co ještě měli a prchali do lesů. Ale žoldnéři je nacházeli pomocí psů a hrozným mučením (vytržení jazyka žíněmi, stahování hlavy apod.) dostali ze sedláků místa skrýší.. Toto utrpení zůstalo až do dnešních dob zachycené v národním popěvku (psáno v dialektu):
"přijde Švéd - zebere lidi - rozbije okna - odnese olovo - uleje z něho kulu - zabije s ní lidi - modli se děco, modli se"
Také mušovští sedláci zchudli. Neměli dobytek a sadbu, pole zůstala neobdělaná, desátky a úroky se neplatily. Mnoho stavení bylo opuštěných a kostel se podobal ruině. Obecní psi se spojili do smeček a žrali mrtvoly nepohřbených lidí. K této bídě se připojil hladomor a zvlášť rok 1623 hovoří o hrozném hladu na Jižní Moravě. V roce 1624 je hladomor a tyfus, začíná velké umírání. V roce 1630 se melou žaludy a seno na mouku. V roce 1640 je veliká drahota, není chléb. Všude řádí mor, protože mrtvoly se nepohřbívají. Mor je v letech 1619, 25, 43, 45, 47, 48. V Brně umírá denně 15 - 20 lidí, v Židlochovicích vymřela polovina obyvatel, staví se morové sloupy, kapličky, které dnes připomínají toto velké umírání. Že se to všechno týká také Mušova, je pochopitelné, protože leží na cestě mezi Brnem, Mikulovem a Vídní.
V roce 1646 pronikají císařská vojska pod Radwitem de Souches na jih a zatlačují Švédy. Je dobyt Mikulov a Břeclav, Děvičky byly při odchodu Švédů podpáleny. Koncem roku 1647 se již Švédové na Jižní Moravě nenacházejí a 24. srpna 1648 je ve vestfálském Münsteru a Osnabrücku uzavřen mír. V roce 1650 odtáhli Švédové z Olomouce. Velké nebezpečí představují pro vesnici demobilizovaní vojáci, procházející krajinou, vraždíce a loupíce co se dá. Trvalo to dlouho, než byl nastolen v zemi pořádek a zahojeny válečné rány. Německá selská prasíla to všechno těžkou a dlouhou prací zdolala.
Proto čest a sláva národu, který přes tuto všechnu hroznou bídu dlouhé válečné doby nezoufal, ale poctivou prací si vybojoval právo na svou existenci.
Komentáře
Přehled komentářů
Dovolím si jen doplnit nejasnost v textu - poslední z vypálených obcí, označena zde s otazníkem jako Prittlach jsou s největší pravděpodobností Přítluky.
Doplnění
(Robert Kazda, 27. 11. 2009 23:40)