Státnímu zastupitelství

ve Znojmě.

Věc: Zavraždění 21 židovských státních příslušníků v Mikulově v dubnu 1945

 V severní části Mikulova a to úplně na samotě je kruhová cihelna, jejímž majitelem se po dobu okupace stal Josef Altrichter. V důsledku nedostatku pracovních sil požádal v r. 1943 jmenovaný o přidělení dělníků. Úřad práce v Mikulově poskytl nejprve 18 Ukrajinců, když se pak stav dělníků v r. 1944 opět snížil a to proto, že byli někteří Němci povoláni k výkonu vojenské služby, nebo nasazeni do válečného průmyslu, byl úbytek na pracovních silách dosazen 22 židy, kteří byli zavlečeni na zdejší území z Maďarska. Mezi těmito osobami bylo také 1 devítileté dítě. Podle údajů některých zaměstnanců cihelny byli to:

Muži:

Kowazc Josef    asi  72 letý
Schnitzer Zikmund   67 letý
Pilischer Aladar   45 letý
Steiner Zoltan    50 letý
Gabor Andre    53 letý
Gabor Laslo    47 letý
Gabor Sandor   57 letý
Mahler Siegfried   60 letý

Ženy:

Gabor Andrea    47 letá
Pilischerová Magda   21 letá
Pilischerová Illona   50 letá
Böhmová Sandorne   35 letá
Kowazcová Preibet (?) 32 letá
Kowazcová Marie  30 letá
Krauzcová Růžena  35 letá
Krauzcová Berta  36 letá
Krauzcová Eva  9 letá
Balogová Marie  27 letá
Weitheimerová Janko  67 letá
Mahlerová Anna  60 letá
Rakosová Marie  65 letá

O shora jmenovaných nebyl v kanceláři cihelny ani mikulovského úřadu práce veden žádný osobní záznam, takže se nedaly zjistiti přesná rodná data, ani místo původního jejich pobytu. Vzhledem k tomu, že hovořili maďarsky, předpokládá se, že jde o osoby zavlečené z Maďarska. V cihelně nastoupili službu v květnu 1944. Z uvedeného počtu bylo 13 žen, 8 mužů a 1 dítě. Později jedna žena zemřela v nemocnici ve Valticích a to na cukrovku. Všichni byli ubytováni ve zvláštní místnosti v levé části cihelny, která byla obyvateli cihelny nazývána Judenlager. Židé žili od ukrajinských dělníků odděleně a bylo jim vyvářeno ukrajinskými ženami. Dozor nad nimi vykonávalo břeclavské Gestapo, které čas od času vysílalo některého svého úředníka na kontrolu. Jinak dbal o pořádek v tomto táboře Gábor Laslo, který byl Gestapem touto funkcí pověřen a byl označován jako Judenpolicist. Uvedené osoby žily v nepředstavitelně bídném prostředí a o věčném hladu a zimě. Jejich oděv pozůstával z různých částí, zpravidla darovaných lidmi, jimž se zželelo jejich postavení. Boty jim byly přidělovány plátěné s dřevěnou silnou podrážkou, která tvořila s podpatkem jeden celek. Pracovali denně od svítání do setmění a nesměli ani v neděli tábor opustiti. Všichni byli označeni žlutou hvězdou. Weitheimerové Janko chyběla pravá noha pod kolenem a pohybovala se o berlách.
V polovině dubna 1945 a to pravděpodobně 14. v sobotu, byli tito židé vyzváni dozorcem v cihelně Stanislavem Bodnarovským, aby ho následovali. Byly jim vydány lopaty a krumpáče a odešli stezkou vpravo kolem cihelny asi 300m za hliniště, kde se rozprostírá velké pole oseté jetelinou. V levém rohu tohoto pole těsně při polní cestě v sousedství knížecího vinohradu vykopali zákop ve tvaru pravého úhlu, jehož každé rameno bylo 6,5m dlouhé, 50 cm široké a 1,3m hluboké. Jedno rameno běželo podél polní cesty, druhé podél vinohradu. Strategické umístění tohoto zákopu muselo u pracujících vyvolati dojem, že jde o opatření vojenského rázu a to proti postupující RA, která asi týden poté okolí cihelny obsadila.
Příští den v neděli v poledních hodinách bylo do kanceláře cihelny telefonicky zavoláno. Tato kancelář je od obytných domů cihlářských deputátníků vzdálena asi 100 kroků. Telefonát přejímala Brundhilda Matyášová, výpomocná kancelářská síla. Telefonoval neznámý muž, který se představil jako Schutzpolizei a požádal Matyášovou, aby vyrozuměla všechny obyvatele cihelny, že musí opustiti svá bydliště a přenocovati v nedalekém mlýně. Na její dotaz, proč se tak musí státi, bylo jí údajně odpovězeno, že jí po tom nic není. Matyášová poté deputátníky o této skutečnosti vyrozuměla. Někteří nechtěli uposlechnouti z obavy, že by jim za jejich nepřítomnosti byly byty vykradeny. Jiní zase počali své nejnutnější svršky baliti do kufru a nakládati na dětské kočárky, nebo příruční vozíky. Židovské příslušníky nikdo nevyrozuměl a také internovaní Ukrajinci byli opomenuti. Kolem 18. hod., a to tehdy, kdy již někteří obyvatelé cihelny hodlali své byty opustiti, dostavili se do cihelny 4 příslušníci Schutzpolizei, ozbrojeni pistolemi a puškami. Tři z nich byli službou trvale přiděleni v Mikulově, jeden z nich byl polní četník, podle výslovnosti říšský Němec. Týž nebyl v Mikulově nikdy vídán a lze předpokládat, že byl nadřízenými úřady vyslán, aby provedl za pomoci mikulovského četnictva likvidaci židovských příslušníků. Jeden z četníků postavil se ihned ke vchodu do židovského tábora a nedovolil nikomu, aby se mohl vzdáliti. Ostatní odešli do bytu Eduarda Halmicha, který byl v té době správcem cihelny a právě odešel jako člen Volkssturmu konati službu, ve které setrval až do rána. Dcera Eduarda Halmicha, Brundhilda Matyášová, dostala již dříve od svého zaměstnavatele Josefa Altrichtera příkaz, že má vždy nabídnouti příslušníkům Gestapa nebo Schutzpolizei víno, dostaví-li se tito služebně do cihelny. Nabídla tedy četníkům víno. V místnosti mimo ní byla její sestra Antonie Soldánová a její matka Romana Halmichová. Ještě na cestě do bytu správce Halmicha potkávali četníci cihlářské deputátníky, kteří právě odcházeli do mlýna. Byli zadrženi a vráceni s příkazem, že mohou ve svých bytech setrvati, avšak nesmějí je po celou noc za žádných okolností opustiti. V té době byli také někteří deputátníci popraviti dobytek, který byl v blízkosti židovského tábora. Četník každého odkazoval. Z tábora bylo slyšeti, jak internovaní Židé hlasitě pláčou a naříkají. Všem bylo ihned jasné, že opatření, která byla četníky nařízena a činěna, budou se týkati výslovně Židů. Mezitím tři četníci v bytě Eduarda Halmicha vypili asi tři čtvrtiny vína, kterým byla naplněna až po hrdlo litrová láhev. Mezi sebou mluvili o běžných záležitostech. Asi po hodině, a to za soumraku, se zvedli a odcházeli. Jeden z četníků prohodil, že jdou po své práci. Nikdo z obyvatelů své byty již neopustil, pouze Brundhilda Matyášová odešla do světnice svého bytu, odkud z okna sledovala východ z cihelny. Krátce poté uviděla, jak všichni Židé seřazeni v zástupu opouští v průvodu čtyř četníků cihelnu a zahýbají doprava po polní cestě směřující k Mikulovu. Někteří tito Židé nesli na ramenou lopaty. Mezi nimi byla beznohá Janko Weitheimerová pohybující se pomocí berlí a také devítiletá Eva Krauzsová.
Všechny pojal velký strach a hrůza z nastávajících okamžiků. Poslouchali napjatě po delší dobu, neslyšeli však žádných výkřiků, ani střelby. Asi za tři hodiny a sice již kolem 23 hod. zatloukl někdo na dveře bytu Eduarda Halmicha. To se vrátili četníci, nyní však všichni čtyři a žádali, aby mohli dopíti zanechané víno. Při vstupu do kuchyně, kde se znovu usadili, všimli si obyvatelé, že četníci mají boty od hlíny a že jsou značně rozrušeni. Jeden z nich si počal také umývati ruce. Stopy po krvi nezpozorovali. Přítomnost vzrušených četníků a tajemná opatření, která tito učinili, vyvolalo u deputátníků dojem, že se stalo něco hrozného. Po krátké době, aniž by se zvlášť živě bavili, odešli…..Polní četník, mluvící říšským dialektem, přitom k ostatním prohodil „Co na tom záleží, půjde-li to křivo, zbude nám tak jako tak kulka“ (Was liegt schon daran, wenn es schieft geht blebt so wie so eine Kugel). Ostatní Židé se již do tábora nevrátili.
Druhý den ráno setkala se Leopolda Kopištová se Stanislavem Bodnarovským, který vybavoval v kritický den Židy lopatami a odprovázel je na popraviště, kde se jako jediná neúřední osoba vraždění zůčastnila. Na dotaz, kam odvedli Židy odvětil, že to mají již za sebou a že byli postříleni. Přitom se pootočil a máchl rukou směrem k hliništi, jako by chtěl naznačiti směr.
Prudký spád válečných událostí, zejména příchod RA, zatlačil zájem mikulovské veřejnosti o tento zločin do pozadí. Několik dní po vraždě chodil však po Mikulově příslušník Schutzpolizei Rieder, který svým známým vzrušeně sděloval, že v cihelně se stalo něco strašného, co prý je velmi nelidské a co bude míti….(?). Cihlářští deputátníci nabyvše přesvědčení, že se Židé již nevrátí, rozdělali jejich tlumoky a veškerý majetek pozůstávající se ponejvíce z oděvů, prádla a bot si mezi sebou rozebrali, takže nezbylo nic, co by na ně upamatovalo. Odsun německého obyvatelstva, které ze dvou třetin opustilo svá obydlí a příchod českého živlu způsobil, že ani v pozdější době tento zločin nepronikl do širší veřejnosti. Ukrajinští dělníci po svém osvobození RA Mikulov opustili a hlavní svědek Stanislav Bodnarovský byl neznámým ruským vojínem na popud jedné Ukrajinky jménem Vera z cihelny odveden a nedaleko cihelny na cestě do Mikulova zastřelen. Místní obyvatelstvo ho také na tomto místě pohřbilo. O hromadné vraždě dověděla se okresní kriminální úřadovna v Mikulově až dne 25. listopadu 1945. Téhož dne někteří příslušníci SNB po zjištění nejnutnějších údajů se vydali na pole za cihelnu, kde hledali hromadný hrob. Zjistili dvě místa, která podle konfigurace svého povrchu by nasvědčovala, že tam bylo něco zakopáno. Pro pokročilou dobu bylo však od vykopávání upuštěno. Dalšími výslechy obyvatel cihelny nabyli kriminální orgánové přesvědčení, že tento zločin se skutečně stal a že nebude odpovídat pravdě tvrzení některých Němců, že Židé byli převezeni do jiného tábora. Ihned na druhý den bylo za součinnosti všech orgánů SNB v Mikulově provedeno podrobné ohledání širokého okruhu, pravděpodobného místa činu a na několika místech kopáno. Těsně před poledními hodinami byl hromadný hrob nalezen. Aby nebyly mrtvoly exhumací poškozeny, byl paralelně s rameny hromadného hrobu a to po jeho vnitřních stranách vykopán nový příkop, z něhož pak byly mrtvoly vyndávány a odnášeny na povrch. Tento úkon děl se za účasti úřední komise. Za okresní správní komisi v Mikulově byl přítomen JUDr. Hájek a Ing. Morávek, za okresní kriminální úřadovnu v Mikulově akt. tajemník Aug. Krejčí, kriminální asist. Dukšíček (?), krim. asist. Širc, krim. asist. Otych (?) a krim. asist. Lakomý. Za Místní národní výbor v Mikulově Karel Drlík, předseda MNV, za okresní soud v Mikulově Dr. Matušina, okresní soudce, za náboženskou obec židovskou Dr. Fischer a jedním členem…..(?) za okresní velitelství I SNB v Mikulově, prapor. Ant. Janíček s pěti členy SNB a jako úřední lékaři MUDr. Jaroslav Rozsíval a MUDr. Štěpánek z Mikulova.
Bylo zjištěno, že židovští příslušníci byli v tu neděli v polovici dubna 1945 a to pravděpodobně 15. dubna 1945 ve večerních hodinách za soumraku nejsurovějším způsobem pobiti buď kolbami nebo jinými tupými předměty, přičemž bylo také použito střelné zbraně. Podle polohy nalezených mrtvol, zejména těch, které ležely na dně zákopů lze usuzovati, že do společného hrobu sestoupili ještě živí. V očekávání vražedné rány přikrčili se k zemi, přičemž si hlavu chránili rukama. Tak lze si jedině vysvětliti, proč devítiletá Eva Krausová byla skrčena do klubíčka s rukama na hlavě a proč také mnoho ostatních mělo hlavu skrytou v rukách. Zbývající Židé byli pravděpodobně pobiti nebo omráčeni na povrchu a pak do tohoto zákopu naházeni. Mnozí nabyli asi později vědomí, snažili se z hrobu uniknouti, avšak později se zadusili. Před vraždou byli přinuceni, aby odložili svůj svrchní oděv, který byl na pobité pak naházen a měl asi za úkol vytvořiti filtr, přes nějž neměl pronikati hnilobný zápach. Mrtvoly poskládané v tomto příkopu hlubokém pouze 130 cm dosahovaly výše jednoho metru, takže je pokrývala vrstva hlíny pouze 30 cm vysoká. Hlína byla hodně udusána a ani dlouhotrvající deště nezpůsobily její slehnutí. Mrtvoly byly již ve vysokém stupni rozkladu, zejména ty, které byly těsně pod povrchem. Cynismus s jakým byla tato hromadná vražda provedena, působil u všech přítomných a také u Němců, kteří odkrývání hrobu prováděli, otřásajícím dojmem. Vychrtlá lidská těla oděna v pravém slova smyslu do cárů, obutá do bídné obuvi nechránící před vlhkem ani zimou, v poloze z níž ještě dnes bylo viděti hrůzu okamžiku, skýtala strašný důkaz nacistické zhovadilosti. V hrobě byla také nalezena berla beznohé Janko Weitheimerové, která tuto svírala ve své ruce.

Pravá příčina smrti nedala se u každého jednotlivce přesně zjistiti. Nalezeno bylo však všech 21 židovských příslušníků.
Provedeným šetřením bylo zjištěno, že v kritické době konalo v Mikulově celkem 10 členů Schutzpolizei trvale službu. Z těchto 10 jsou tři pachatelé, kteří pravděpodobně budou také znáti jméno říšsko německého polního četníka.

Jsou to:

1.) Otto Metelka, příslušník Schutzpolizei, pocházející z Deutsch Wagram v Rakousku, kde byl jeho otec řídícím učitelem. Manželka jmenovaného má bydleti ve Vídni, Fassargasse 3/II, dveře číslo 22.

2.) Friedrich Dafert, příslušník Schutzpolizei, který pochází z Hustopeče a který byl asi 6 měsíců před koncem války povolán k nástupu vojenské služby

3.) Antonín Böhm, příslušník Schutzpolizei, rakouský státní příslušník

4.) Teodor Sikora, příslušník Schutzpolizei, rakouský státní příslušník

5.) Schulz Josef, příslušník Schutzpolizei

6.) Leopold Poys, příslušník Schutzpolizei, pocházející z Zistersdorfu v Rakousku a který se tam pravděpodobně zdržuje

7.) Christian Wolf, příslušník Schutzpolizei, který pochází z Pulgár a jeho manželka se má zdržovati v Drasenhofenu v Rakousku

8.) Dudek, příslušník Schutzpolizei, pocházející ze Znojma

9.) Weber, příslušník Schutzpolizei, pocházející ze Znojma

10.) Riedel, příslušník Schutzpolizei, pocházející ze Znojma

Po všech shora jmenovaných bylo vyhlášeno pátrání.

Eduard Halmich, bývalý správce cihelny, který bude pachatele znáti, odešel před příchodem RA s Volkssturmem do Čech, má se však v přítomné době zdržovati v Kl. Schweinbartu v Rakousku.
V šetření, zejména ve výsleších cihlářských deputátníků a jiných osob, které by mohly o případu podati důležité informace se pokračuje a výsledek bude sdělen dodatečně.

Okresnímu soudu v Mikulově,
Ministerstvu vnitra – kriminální ústředně v Praze, Bartolomějská č. 10,
Oblastní kriminální úřadovně ve Znojmě,
Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Brně, Mozartova čís. 3,
Zemský národní výbor – bezpečnostní referent,
Zemská kriminální úřadovna v Brně, Rudé náměstí čís. 1,
Okresní správní komisi v Mikulově.

Vedoucí:
Krejčí Aug. v.r.