Rok 1938 na hranicích

V březnu 1938 okupoval Hitler za okázalého nezájmu západních velmocí Rakousko. To mělo být výzvou i pro Československou republiku. Vliv rakouského anšlusu na československé Němce byl obrovský, věřili totiž, že Hitler bude dál uskutečňovat své zázraky bez boje. Evropská politická krize se agresivní politikou Hitlera prohlubovala.
Až do pohnutých dnů a okamžiků souvisejících s okupací Rakouska a tím i k aktivizování československých Němců vedených Henleinem, byla jihomoravská hranice nejklidnější částí našich státních hranic. Jejich ochranu zabezpečovali příslušníci vojensky organizovaného sboru finanční stráže, který v přenesené působnosti vykonával na silničních přechodech i pasovou kontrolu. Stejná situace byla i na státní hranici v úseku pod Znojmem, kde nej exponovanějším přechodem státní hranice ze Znojma do Rakouska byl přechod u silničního celního úřadu v Hnanicích. Zde jsme i v nejtěžších chvílích plnili služební úkoly a se zbraní v ruce jsme se společně postavili na obranu státu, jako při přepadení celnice v noci 22. září 1938.
V oněch kritických dnech jsme museli být stále ve střehu a pohotovosti. Finanční stráž, která byla tehdy zároveň součástí Stráže obrany státu, konala obětavou a namáhavou službu, aby byla zabezpečena nedotknutelnost státních hranic.
Přípravy fašistů k otevřenému napadení naší republiky byly zřejmé mimo jiné i z toho, že jejich letouny zcela bezostyšně přelétávaly státní hranici velmi blízko nad zemí i těsně nad celní budovou. Jejich vojenští odborníci přitom zřejmě fotografovali naše území s obrannými postaveními. Jiní vojenští odborníci zaměřovali a zakreslovali naše obranná zařízení ze stanovišt přímo za hraniční čarou.
Jen na dokreslení blahovosti postupu našich úřadů proti nastupujícímu fašismu a jeho organizátorům u nás uvádím, že v té době projížděl celním úřadem Hnanice do Rakouska předseda Sudetoněmecké strany Konrad Henlein, který na henleinovské schůzi ve Znojmě prosazoval tak zvané „karlovarské požadavky“, směřující k rozbití Československé republiky. Znojemská policie ho pak doprovodila až na státní hranici k celnímu úřadu Hnanice.
V září 1938, kdy se rozhodovalo o osudu naší republiky a kdy politická a vojenská situace státu se zhoršila natolik, že šlo již o samu naši existenci, byla státní hranice i hnanická celnice vystavována přímému ostřelování, po příslušnících finanční stráže a SOS bylo z rakouské strany hranic stále častěji stříleno, celní budova, která stála přímo na hraniční čáře, byla ostřelována a pak přepadena zfanatizovanými fašisty a členy Freikorpsu.
Naproti tomu nám bylo přísně nařízeno, že žádná střela od nás nesmí dopadnout na rakouské území. Ministr vnitra tehdejší naší vlády již 20. září přikazoval ozbrojeným sborům v pohraničí klid zbraní a blahovolný postoj k nacistům. Celé naše pohraničí tím vydal nacistickému teroru. V té době bylo přepadeno mnoho celnic a četnických stanic a přitom zabito mnoho celníků, četníků, příslušníků policie i vojáků SOS. Přes to, že o obranu celní budovy nebylo z příslušných míst dostatečně postaráno, nesložili jsme zbraně, hranice republiky a celní budovu neopustili a se zbraní v ruce jsme byli odhodláni bránit nedotknutelnost našich hranic.
Obrana hnanického úseku státní hranice a celní budovy sestávala z příslušníků finanční stráže a záložních vojáků přilehlých obcí. Když jsme po předchozích útocích nabyli přesvědčení, že to byl jen začátek, že přepadení se budou opakovat a že k odražení těchto útoků máme nedostatečné obranné prostředky, zapůjčil velitel SOS hnanického úseku inspektor Chrástek 21. září večer své vlastní auto a několik příslušníků finanční stráže jelo do Znojma pro další zbraně a střelivo. Tam však ani na velitelství SOS, ani na posádkovém velitelství zbraně a střelivo pro nás neměli. Na zpáteční cestě v Havraníkách, kde byl ubytován menší vojenský oddíl, sám velící podporučík vydal na potvrzení několik bedýnek střeliva.
Po druhé hodině v noci na 22. září jsme hlásili telefonicky útok na celní budovu posádkovému velitelství ve Znojmě. S velitelstvím SOS jsme spojení nedostali. Když jsme poznali, že pro přesilu celní budovu dlouho neudržíme, žádali jsme jak posádkové velitelství, tak i velitelství SOS, se kterým jsme pak spojení dostali, o rychlou pomoc. Když stále žádná pomoc nepřicházela a celní budova byla téměř obklíčena, byl vydán rozkaz k ústupu z budovy. Ústup jsme zahájili kolem páté hodiny až po bezvýsledném a marném dožadování pomoci, když další obrana budovy celnice postavené přímo na hraniční čáře, nebyla ani z vojenského hlediska možná a účelná.
Četnický pohotovostní oddíl, který k nám byl za velení četnického nadporučíka na naše opětované žádosti o pomoc ze Znojma vypraven, nejel přímo do Hnanic, ale do prostoru mezi Hnanicemi a Šatovem a odtud postupoval směrem ke státní hranici. Při tom byl jeho velitel, který se údajně v tomto prostoru od oddílu odlučil, nacisty zajat. Tak se stalo, že pohotovostní oddíl nám vlastně vůbec žádnou pomoc neposkytl. Přišel, až když jsme byli z celní budovy vypuzeni, možno i říci vykouřeni, neboť budova a přilehlé dřevníky již hořely.
Po našem ústupu k obci Hnanice, kde jsme se soustřeďovali, jsme se střetli se zpravodajským důstojníkem znojemské posádky poručíkem Otmarem Chlupem. Přijel proto, aby se přesvědčil o dané situaci na státní hranici a o celkovém rozsahu konkrétního přepadu celnice; proto postupoval se skupinou příslušníků finanční stráže příkopy podél celní silnice směrem ke státní hranici. Když se postavy postupujících začaly objevovat nad svahem, pod kterým byly až dosud před nepřátelskými střelami kryty, byl poručík Chlup zasažen nepřátelskou střelou do hlavy a padl mrtev k zemi. Po této tragické události podplukovník Matějů, velitel SOS znojemského úseku, který se během té doby dostavil a byl o tom ihned vyrozuměn, vydal rozkaz od dalšího postupu směrem ke státní hranici upustit.
Když jsme po ústupu z našich původních hranic konali službu na mnichovským diktátem určené nové hranici mezi Příměticemi a Znojmem, hlásil se jednoho dne na celnici v Příměticích velitel uvedeného četnického oddílu, vracející se z německého zajetí. Prohlásil, že kritické noci 22. září si při postupu ke státní hranici vyvrtnul v kotníku nohu a nebyl schopen další chůze a že při tom byl nastupujícími nacisty zajat.
Takový je pravdivý obraz společně prožitých kritických dnů a okamžiků v září 1938 na státní hranici v úseku Znojma, který byl podle prohlášení vojenských expertů Sovětského Svazu, kteří tento úsek v době jednání o poskytnutí sovětské pomoci naší republice navštívili, obzvlášť důležitý.
Chtěl jsem také ukázat, že jsme se jako příslušníci finanční stráže postavili se zbraní v ruce nastupujícímu fašismu a nacismu, který si podle popsaných událostí vyžádal na Znojemsku svoji první oběť.

Jaroslav Buchtela

Panu přednostovi inspektorátu finanční stráže v Brně

Při střežení hranice v bojích vynikli odvahou a rozvážností tito zaměstnanci finanční stráže: inspektor I. tř. Martin Müller, inspektor II. tř. Antonín Jelínek, inspektor II. tř. Josef Nápravník, inspektor II. tř. Jan Chrástek, inspektor II. tř. Jaroslav Buchtela, vrchní respicient finanční stráže Josef Schejbal, Josef Vodička, Dobromil Riedl, Petr Kolář, Josef Hříbek, Cyril Klapal, Jan Kočí, Josef Toman, František Hlína, Karel Kubín, Alois Lustyk, Karel Votava, respicienti finanční stráže František Kalivoda, Oldřich Hradecký, dozorci finanční stráže Jan Jelínek, Jakub Florián, Antonín Žádnik, Vladimír Klement, Bohuslav Musil, Antonín Kubánik, Jaromír Kochta, Rudolf Kosmák, Florián Váca, Adolf Lichta, Rudolf Geracha a František Bernat.
Všem vyjmenovaným vyslovuji na dožádání velitele praporu SOS v Brně (dříve ve Znojmě) za projevenou neohroženost, odvahu a rozvážnost, s jakou si v pohnutých dnech počínali, uznání a pochvalu.
O tom buďtež vyjmenovaní zaměstnanci, pokud se nachází v tamním úředním obvodě nebo u tamního služebního úřadu, vyrozuměni.

Za presidenta: Dr. Stejskal v. r.